Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 10

 |  7. 12. 2006
 |  Vesmír 85, 768, 2006/12
 |  Seriál: Eseje o jazyce, 10. díl (PředchozíNásledující)

Úpadkové jevy v jazyce: snad by se hodilo předvést empirickými příklady, co se tak může jevit, a z nich se dobrat obecnějších rysů, které mohou být ve vývoji jazyka chápány jako znaky úpadku. Jako příslušný zdroj poznatků berme přitom jazykový projev veřejný, protože právě v něm má být řádnost projevu zdůrazňována a péče o jazyk modelována.

Obraz češtiny, který předáme do budoucnosti, nezávisí už jenom na písemném zápisu; možností, jak slova trvale uchovat, máme dnes víc, bláhové je ovšem očekávat od potomků, že budou mít na ryzost jazyka absolutní nárok, jaký by příslušel spíš Poslednímu soudu. Když se chyba dost rozšíří, udělá se z ní norma. Budou-li dnešní nekritické způsoby pokračovat, přejde vnuk naše výtky s povzneseným úsměvem; vůbec nepochopí, co nám mohlo tak vadit: všechno, co nám dnes nevoní, bude základem jeho běžného rejstříku. A co pak v čase ještě vzdálenějším… Praotce Čecha máme spojeného se slovem strdí (čím že to vlastně oplýváme? to právě nikdo neví, vole, a co to má vůbec znamenat: oplývající?); dnešní Čech libuje si v plevelu. Toho, jak se bude vyjadřovat náš pragmatický pravnuk Czech a ještě přizpůsobivější prapravnuk Čche-ch’, nelze se dovtípit, ale nejspíš to bude něco hodně jiného. Kéž jim z bezedné paměti rodu alespoň někdy, ve snu nejhlubším, vytane obraz té slavné hory Říp, porostlé hustým strdím, kterou praotec Čech před prvovýstupem podle dřevně slovanského zvyku nejprve kolem dokola oplival.

Hrubky zcela základní, dříve nemyslitelné, zaplavují dnes slovo tištěné; najdeme je v každých novinách, které namátkou otevřeme. Správným dělením slov se periodický tisk nezatěžuje vůbec: dělení typu Šk-romach, Mat-yáš nebo přebě-hlík se rozmohlo do té míry, že už dnes by se jazyková komis mohla ustanovit na pravidlu novém, o svatý úzus opřeném: slova dělíme libovolně. Aby toho prapravnuk Čche-ch’ nemusel tolik zapomínat. Jistě to není tak, že by dnešní novináři neuměli slabikovat (ale nedivil bych se, kdyby už nedokázali rozez-nat základ slova od částí odvozujících), úpadek úzu tu má jiné, dokonce horší příčiny. Soudím, že dělením slov se při lámání sazby už nezabývají lidé, ale mašiny, totiž počítačové programy, a ty postupují podle ne zcela dokonale zadaných pravidel. Proto by po nich měl všechen text někdo přehlédnout a chyby opravit. Jenže to zjevně nikdo nedělá. Dřív měly noviny na tuto práci korektory. Dnes už je podle všeho nemají, nebo jich nemají dost. Při minimalizaci nákladů se podnik zbavuje nejprve těch pracovních segmentů, které se nejeví jako nezbytné. Takže to vypadá, že kvalita jazyka přijde vydavatelům našeho tisku zbytečná. Úpadkový jev není způsoben pouhou nedbalostí, ale zásadně úchylným pojetím chodu lidských věcí. Drobný fakt je příznakem daleko rozsáhlejšího postižení, než by se zdálo.

I další typy chyb by přinejhorším měl odstraňovat korektor, ale mohou za ně už novináři, neboli ti, kdo texty píší. Šokující měrou přibývá například chyb v rodové shodě minulého příčestí: v televizním magazínu ze 4. listopadu (abych nechodil daleko) se dočítám, že na rok 1989 „vzpomínali známé osobnosti“. Kdo není schopen rozlišit gramatický podmět od podmětu logického, nemá v institucích veřejného slova co dělat. Proč se veřejné slovo s nevzdělaností tak sprostou nedokáže vypořádat? Stejný problém se začíná projevovat u knih, i když je u nich na textovou přípravu podstatně víc času než u periodik. A zase: stačí první kniha, která mi padla do ruky, Tyranie médií od Ignacia Ramoneta (nakladatelství Mladá fronta, osvědčená značka, žádný hej počkej), str. 43: „I to pochopili mocenské síly…“; str. 71: „aby se prodaly, musí média podat dobrý obrázek sebe sama (!)…“; str. 84, další chyba v rodové shodě, tentokrát adjektiva s řídícím členem: „občané očekávají od médií (…), že budou stejně tak přísní k sobě jako jakékoli jiné profesi…“ (Tato odchylka je sice rétoricky přípustná, jako tzv. gramatická sylepse, jenže ve stejné pasáži jednou shoda je a podruhé není, jde tedy o nedbalost, ne o záměr.)

Šíří se také klasické záměny tvarů mně/mě, krátkých a dlouhých tvarů osobních a přivlastňovacích zájmen (ji/jí,moji/mojí), k čemuž zde ještě přistupuje fatální neschopnost správně používat zájmeno svůj. Vrcholný výkon v tomto směru jsem zaznamenal 2. února 2005 na „kulturní“ rozhlasové stanici Vltava, kde byla takto uvedena ukázka z opery Rigoletto: Rigoletto si myslí, že nese v pytli vévodovo tělo, „když tu k svému úžasu zazní tato píseň…“ Píseň zřejmě zazněla tak nečekaně, že užasla sama nad sebou; ale neřekl bych, že to hlasatel tak mínil.

Tyto chyby přitom nelze žádnou povolností včlenit do systému a přestat je brát jako chyby, protože příslušné tvary odpovídají „pertinentním“ rozdílům, neboli přenášejí se jimi odlišné informace. Podobně některé přehlížené chyby interpunkční, například vyznačení rozvinutého přívlastku v pozici za řídícím členem: oddělíme-li jej čárkami, vyznačujeme jej jako informaci zbytnou, která smysl sdělení možná užitečně doplňuje, ale bez níž tento smysl nepřestane být srozumitelný. Takže zápisy: „Jeden z pozorovatelů konstatoval, že slovník, používaný pro popis jejich činnosti, prozrazuje mnohé“ (Ramonet, str. 13), nebo: „kabelové televize, vysílající po celých čtyřiadvacet hodin, lépe odpovídají rozmanitým modům (!) současného života“ jsou chybné, zkreslují smysl (neboť pouze pro slovník či kabelovou televizi, na něž vztáhneme příslušný přívlastek, může být výrok platný, čárky nejsou tudíž na místě), a ke všemu ještě lze mít za to, že si to mluvčí vůbec neuvědomují.

Jiné zkreslení smyslu plyne ze základní chyby „stylistické“ (fakticky však syntaktické), před níž jsou varováni žáčci od druhého stupně základní školy, a která se přesto šíří, zejména v novinových titulcích. Například zrovinka včera, v Právu: Výnos z mýta může snížit dodatek ke smlouvě s Kapschem. Tvarová totožnost akuzativu a nominativu znemožňuje rozlišit, co je podmět a co předmět, z titulku se stává obtížně luštitelná hádanka: co má být sníženo čím? A je to ještě horší, je-li záměrem pisatele postavit předmět před sloveso a podmět za ně.

Jiné úpadkové jevy možná informaci tolik nenarušují — např. napíšeme-li: rodina Cortésová (televizní magazín citovaný výše), nebo zas jindy: Cortésovic, zvolíme-li jisté tvary či výrazy patřící k pokleslému rejstříku. Informace sice projde, ale narušuje se vnímání výrazových rovin jazyka, jazyk hrubne. Tento jev můžeme vnímat jako relativní, ale i relativitu je nutno pěstovat s mírou.

Ke stažení

O autorovi

Václav Jamek

* *

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné