Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 8

 |  12. 10. 2006
 |  Vesmír 85, 621, 2006/10
 |  Seriál: Eseje o jazyce, 8. díl (PředchozíNásledující)

Čím to je, že v naší společnosti se společenský vzestup, a tedy vyšší společenský status jejích členů vůbec nespojují s očekáváním, natožpak s požadavkem vytříbeného jazykového projevu neboli jazykové kompetence na úrovni přiměřené společenskému postavení? Už i jen tato otázka připadne leckomu bezpředmětná a bláhová, což ale dokazuje, že odpovídá pravdě. Vždyť čeština alespoň řádná se příliš nevyžaduje už ani u veřejných jazykových výkonů, a to zdaleka není totéž, stejně jako není totéž exprese, komunikace, informace, přemýšlení a poznání, účely, kterým všem musí jazyk sloužit. Rozdílná společenská postavení – neboli hierarchie sociálních rolí – ve společnosti přece zjevně existují, musí tedy také existovat hierarchie znaků, které takovou hierarchii ustanovují. Přesto u nás mnozí, dokonce intelektuálové, hlásají nerovnost jakožto výsledek volné soutěže a zároveň popírají jakékoli rozlišování vyššího a nižšího v oblasti hodnot, aniž jim zřejmě dochází, že tato dvě stanoviska jsou neslučitelná. Nerovnost a hodnotové planýrování nejdou dohromady.

Vypadá to jako nějaká myšlenková lobotomie: rozpojit dva názory, které jsou logicky svázané, a ani si to neuvědomit, ba dokonce tuto závadu vědomí přenést na značnou část národa, jak k tomu může dojít? Nu, jak jinak než řečmi, a zase v důsledku toho, že náš jazyk nemá rajskou přiléhavost a průzračnost. Jazyk může věci spojovat, ale také rozpojovat; může potlačit a vymazat vztahy podstatné, vytvořit v mysli velká bílá místa, ale může také propojit věci nepříslušné, a to buď způsobem otevřeným (nejjednodušší příklad: oxymoron), nebo skrytě a podloudně. Tak se na jedné straně přeruší souvislost mezi hodnotami a sociálními hierarchiemi, a zároveň se podsouvá mnoha dílčími narážkami navozená implicitní spojitost hodnotakulturachiméraneúspěšnost (neboli důraz na hodnoty je sám vyhodnocován, stává se předmětem snižujícího hodnotového soudu, který se — jak jinak? — zakládá v hypertrofii jedné z možných hodnot, a subjekt jej ve svém panickém úprku před hodnotami — čili před nároky — jako hodnotový ovšem ani nerozpoznává) a s tímto posudkem se otázka hodnot absurdně vykazuje mezi podružnosti, do sféry osobního privatissima, drobného chovatelství a neškodných libůstek. Tam se pak ocitá i péče o jazyk, ačkoli ten je očividně ve středu „soukolí“, a tam by se měl pro všechny úvahy o chodu lidských věcí z nedůstojného záhumenku zase vrátit, neboť — co jest horšího než libovůle našeho nevědomí?

Tím se dostávám zpět k počáteční otázce: může se jazyk stát jedním z měřítek společenského postavení? Česká jazyková „rekonkvista“ v 19. století je složitější příklad, ale francouzština v klasickém století sedmnáctém takovou zásadní roli získala, a to způsobem dost zajímavým. Už počátkem století ji v její mnohotvárnosti radikálně omezil Malherbe: rabelaisovská jazyková všežravost byla vystřídána oproštěním a dietou, která v extrému směřovala k pravidelnosti až mechanické, k zavržení všeho zvláštního a měnlivého, ale také k velké přesnosti pojmenování. Tento postoj vyplývá mj. z civilizačního otřesu, který Francouzům způsobily kruté náboženské války, tehdy sotva skončené: člověk schopný tak zvlčit nezaslouží důvěru a musí se držet zkrátka; francouzskou posedlostí se na dlouhou dobu stala kázeň a jazyk jejím důležitým prostředkem. Rozhodující krok k povýšení jazyka na politický a civilizační nástroj učinil gramatik Claude Vaugelas v roce 1647, když jako zdroj jazykových pravidel stanovil úzus (usage); ne však veškerý úzus, nýbrž pouze úzus „dobrý“ (le bon usage), a za takový lze pokládat především úzus dvora, ovšem „jaksepatří odgaskonštěného“, podepřený „příklady od dobrých spisovatelů“, a v jisté míře také „úzus města“, čímž se rozumějí pařížské šlechtické salony, jiné centrum tehdejšího společenského a kulturního dění.

Při naší dnešní zkušenosti s chováním mocných se pochopitelně podivíme, jaká že záruka jazykové kultury mohla vyplývat z toho, že byl jazyk vydán napospas úzké vládnoucí skupině. Ta si s ním přece mohla zacházet podle své libovůle a všelikou svou obludnou tvořivost pak směle vydávat za ten nejlepší jazykový mrav. Jenže se tak nestalo a dvůr skutečně dbal na to, aby se jazyk neustále tříbil a šlechtil. Šlo totiž o společnost uzavřenou, která jen tak někoho nevpouštěla, urozenost sama nestačila, vždy bylo nutné splňovat určité podmínky, osvojit si řadu způsobů, kte-ré vzhledem k ostatnímu světu musely být zvlášť vybrané, neboť dvůr v této době vskutku chtěl být vrcholem své civilizace. Jazyk přibíral v obecné komunikaci novou funkci: jeho formální kvalita měla vypovídat a svědčit o kvalitě a společenském postavení mluvčího; byl součástí toho, co si dvořan musel osvojit, aby směl na dvoře zaujmout důstojné místo; zvládnutím jazyka byl podmíněn a dotvrzován vzestup na společenském žebříčku, posléze i v společnosti od dvora vzdálenější, do níž však dvůr „vyzařoval“ svou znamenitost. O jazyk se dbalo, protože tvořil důležité kritérium, byl „strážcem prahu“. Učencům, už tehdy odstrkovaným, se tak podařilo uzavřít s vládnoucí vrstvou pozoruhodnou jazykovou smlouvu, podle níž jim připadla úloha arbitrů.

Tato situace je ovšem svébytná a neopakovatelná, lze ji však vzít jako odrazový můstek pro další uvažování: pro uzavřenou společnost mohla být jazyková kultura součástí přístupových rituálů; znamená to, že demokratičnost se svou otevřeností jazykové kultuře nesvědčí? Máme v její perspektivě nahlížet veškerý úzus jako dobrý? Je-li k prosazení jazykové kultury zapotřebí jistá moc, kde takovou moc vzít? Můžeme vůbec najít nějaká spolehlivá kritéria, podle nichž rozpoznáme, co je v jazyce vyšší a co nižší (tj. nejen správné nebo chybné)? A jaký příklad nám dávají „dobří spisovatelé“… a jsou vůbec ještě dobří?

Ke stažení

O autorovi

Václav Jamek

 

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné