Aktuální číslo:

2018/2

Téma měsíce:

Bionika

Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 8

 |  12. 10. 2006
 |  Vesmír 85, 621, 2006/10
 |  Seriál: Eseje o jazyce, 8. díl (PředchozíNásledující)

Čím to je, že v naší společnosti se společenský vzestup, a tedy vyšší společenský status jejích členů vůbec nespojují s očekáváním, natožpak s požadavkem vytříbeného jazykového projevu neboli jazykové kompetence na úrovni přiměřené společenskému postavení? Už i jen tato otázka připadne leckomu bezpředmětná a bláhová, což ale dokazuje, že odpovídá pravdě. Vždyť čeština alespoň řádná se příliš nevyžaduje už ani u veřejných jazykových výkonů, a to zdaleka není totéž, stejně jako není totéž exprese, komunikace, informace, přemýšlení a poznání, účely, kterým všem musí jazyk sloužit. Rozdílná společenská postavení – neboli hierarchie sociálních rolí – ve společnosti přece zjevně existují, musí tedy také existovat hierarchie znaků, které takovou hierarchii ustanovují. Přesto u nás mnozí, dokonce intelektuálové, hlásají nerovnost jakožto výsledek volné soutěže a zároveň popírají jakékoli rozlišování vyššího a nižšího v oblasti hodnot, aniž jim zřejmě dochází, že tato dvě stanoviska jsou neslučitelná. Nerovnost a hodnotové planýrování nejdou dohromady.

Vypadá to jako nějaká myšlenková lobotomie: rozpojit dva názory, které jsou logicky svázané, a ani si to neuvědomit, ba dokonce tuto závadu vědomí přenést na značnou část národa, jak k tomu může dojít? Nu, jak jinak než řečmi, a zase v důsledku toho, že náš jazyk nemá rajskou přiléhavost a průzračnost. Jazyk může věci spojovat, ale také rozpojovat; může potlačit a vymazat vztahy podstatné, vytvořit v mysli velká bílá místa, ale může také propojit věci nepříslušné, a to buď způsobem otevřeným (nejjednodušší příklad: oxymoron), nebo skrytě a podloudně. Tak se na jedné straně přeruší souvislost mezi hodnotami a sociálními hierarchiemi, a zároveň se podsouvá mnoha dílčími narážkami navozená implicitní spojitost hodnotakulturachiméraneúspěšnost (neboli důraz na hodnoty je sám vyhodnocován, stává se předmětem snižujícího hodnotového soudu, který se — jak jinak? — zakládá v hypertrofii jedné z možných hodnot, a subjekt jej ve svém panickém úprku před hodnotami — čili před nároky — jako hodnotový ovšem ani nerozpoznává) a s tímto posudkem se otázka hodnot absurdně vykazuje mezi podružnosti, do sféry osobního privatissima, drobného chovatelství a neškodných libůstek. Tam se pak ocitá i péče o jazyk, ačkoli ten je očividně ve středu „soukolí“, a tam by se měl pro všechny úvahy o chodu lidských věcí z nedůstojného záhumenku zase vrátit, neboť — co jest horšího než libovůle našeho nevědomí?

Tím se dostávám zpět k počáteční otázce: může se jazyk stát jedním z měřítek společenského postavení? Česká jazyková „rekonkvista“ v 19. století je složitější příklad, ale francouzština v klasickém století sedmnáctém takovou zásadní roli získala, a to způsobem dost zajímavým. Už počátkem století ji v její mnohotvárnosti radikálně omezil Malherbe: rabelaisovská jazyková všežravost byla vystřídána oproštěním a dietou, která v extrému směřovala k pravidelnosti až mechanické, k zavržení všeho zvláštního a měnlivého, ale také k velké přesnosti pojmenování. Tento postoj vyplývá mj. z civilizačního otřesu, který Francouzům způsobily kruté náboženské války, tehdy sotva skončené: člověk schopný tak zvlčit nezaslouží důvěru a musí se držet zkrátka; francouzskou posedlostí se na dlouhou dobu stala kázeň a jazyk jejím důležitým prostředkem. Rozhodující krok k povýšení jazyka na politický a civilizační nástroj učinil gramatik Claude Vaugelas v roce 1647, když jako zdroj jazykových pravidel stanovil úzus (usage); ne však veškerý úzus, nýbrž pouze úzus „dobrý“ (le bon usage), a za takový lze pokládat především úzus dvora, ovšem „jaksepatří odgaskonštěného“, podepřený „příklady od dobrých spisovatelů“, a v jisté míře také „úzus města“, čímž se rozumějí pařížské šlechtické salony, jiné centrum tehdejšího společenského a kulturního dění.

Při naší dnešní zkušenosti s chováním mocných se pochopitelně podivíme, jaká že záruka jazykové kultury mohla vyplývat z toho, že byl jazyk vydán napospas úzké vládnoucí skupině. Ta si s ním přece mohla zacházet podle své libovůle a všelikou svou obludnou tvořivost pak směle vydávat za ten nejlepší jazykový mrav. Jenže se tak nestalo a dvůr skutečně dbal na to, aby se jazyk neustále tříbil a šlechtil. Šlo totiž o společnost uzavřenou, která jen tak někoho nevpouštěla, urozenost sama nestačila, vždy bylo nutné splňovat určité podmínky, osvojit si řadu způsobů, kte-ré vzhledem k ostatnímu světu musely být zvlášť vybrané, neboť dvůr v této době vskutku chtěl být vrcholem své civilizace. Jazyk přibíral v obecné komunikaci novou funkci: jeho formální kvalita měla vypovídat a svědčit o kvalitě a společenském postavení mluvčího; byl součástí toho, co si dvořan musel osvojit, aby směl na dvoře zaujmout důstojné místo; zvládnutím jazyka byl podmíněn a dotvrzován vzestup na společenském žebříčku, posléze i v společnosti od dvora vzdálenější, do níž však dvůr „vyzařoval“ svou znamenitost. O jazyk se dbalo, protože tvořil důležité kritérium, byl „strážcem prahu“. Učencům, už tehdy odstrkovaným, se tak podařilo uzavřít s vládnoucí vrstvou pozoruhodnou jazykovou smlouvu, podle níž jim připadla úloha arbitrů.

Tato situace je ovšem svébytná a neopakovatelná, lze ji však vzít jako odrazový můstek pro další uvažování: pro uzavřenou společnost mohla být jazyková kultura součástí přístupových rituálů; znamená to, že demokratičnost se svou otevřeností jazykové kultuře nesvědčí? Máme v její perspektivě nahlížet veškerý úzus jako dobrý? Je-li k prosazení jazykové kultury zapotřebí jistá moc, kde takovou moc vzít? Můžeme vůbec najít nějaká spolehlivá kritéria, podle nichž rozpoznáme, co je v jazyce vyšší a co nižší (tj. nejen správné nebo chybné)? A jaký příklad nám dávají „dobří spisovatelé“… a jsou vůbec ještě dobří?

Ke stažení

O autorovi

Václav Jamek

 

Doporučujeme

Návrat Široka

Návrat Široka

Pavel Pipek  |  9. 2. 2018
Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z...
Rytíř našich vod

Rytíř našich vod

Marek Janáč  |  5. 2. 2018
Na stěně ve své kanceláři má vystavené krunýře velkých raků. Za jeho pracovní židlí v akváriu rak. V knihovně knihy o racích a v laboratoři ve...
O kvantových počítačích a šifře RSA

O kvantových počítačích a šifře RSA uzamčeno

Jiří Poš  |  5. 2. 2018
značným příslibem pro výpočetní systémy budoucnosti je rozvíjející se obor kvantových počítačů. Představují naději, že eliminují některá vážná...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné