Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 7

Lidé žíznící po pravdě a moudrosti, jako byli například antičtí stoikové, by si dozajista přáli, aby se lidé nechávali přesvědčit jedině argumenty, ba pokud je to možné, jen důkazy. Ve vědecké komunikaci platí tento požadavek bezpodmínečně a má zásadní důsledky na povahu znakových systémů, jež jsou pro vědu nezbytné. V běžných lidských vztazích však působí i jiné rysy jazykového projevu, než je racionální řád, který mu dokážeme vtisknout. Jazykový projev může svého příjemce ovlivnit tím, že ho dojme, okouzlí, pobaví, uspokojí svým důvtipem nebo harmonií, ale třeba i zastraší, nebo dokonce zmate. Tyto účinky nemusejí vždy vznikat spontánně, mohou být vyvolávány záměrně, a právě záměrné hledání a vytváření takových prostředků, které zajišťují přesvědčivý účinek jazykového výkonu (zprvu především řečnického), je tradičně úkolem rétoriky. Jde jí tedy nejprve o dobré naplnění tzv. konativní (či impresivní) funkce jazyka; a to v relativní nezávislosti na tom, jak řádně či neřádně je ustaven vztah referenční, tj. „meritum věci“, spočívající zejména na bedrech logiky. Rétorika sama ovšem v sobě zahrnuje jako jistou záruku či příslib referenční poctivosti kategorii „étosu“, nicméně její technický odstup od kognitivní hodnoty výpovědi vede posléze k jejímu znevěrohodnění; k tomu, čemu se říká „znemožnit se“.

Takže děláme rétoriku bez rétoriky — protože o účinnost své výpovědi se tak či onak staráme. Antičtí stoikové byli nejspíš první, kdo rétorikou pohrdali; chtěli se zabývat pouze pravdou, ale výsledkem byly přece jen texty, odrazující svou nepřístupností. Nějakou rétorikou se řídí každý slovní projev, otázka tedy je, zda je to rétorika dobrá; totiž zda budeme svou rétoriku ovládat, nebo zda námi ona bude vláčet — a také ti, kdo tu svou rétoriku ovládají, i když jde třeba o rétoriku manipulace, nebo dokonce o rétoriku policejní intoxikace (major Kubice). Tak se na této úrovni vrací základní smysl jazykové kultury — odpovědnost za jazyk implikačně svázaná s odpovědností za náš osud a závislá na míře nezbytné vůle, což je zde posíleno vědomím hierarchického uspořádání, které je jazyku vlastní. Není každé užití jazyka stejně kvalitní, a ve jménu žádného relativismu se nemůžeme vzdávat možnosti tuto kvalitu určit a podporovat.

Je jisté, že „rétorická perspektiva“, totiž utváření a zkoumání jazykového projevu už vysoce integrovaného, do reflexe o jazyce patří. Úvahu dnes vedu z tohoto konce záměrně, abych ukázal, že je občas zapotřebí nahlížet jazyk od vrcholu, a nikoli stále od základny; že je zcela oprávněné zjišťovat, co vlastně bychom od jazyka potřebovali — a pak tedy: jak toho dosáhnout. Když v roce 1634 zakládal Richelieu Francouzskou akademii, určil jí jako jediný, byť mnohotvárný úkol péči o jazyk. V každém případě to byl akt politický: jazyk země je tím natrvalo uznán za podstatný činitel vlády; vláda prochází jazykem. Akademici měli jakožto praktikové vytvářet příkladné texty, schopné sloužit jako žánrové modely; ministrovi také sepisovali projevy; jejich hlavní práce měla však být systematická, a její zadání se vlastně dodnes nezměnilo: Akademii se ukládalo pracovat na slovníku, na gramatice a konečně na rétorice francouzského jazyka.

Ve skutečnosti se hlavní dílo Akademie trvale soustředilo na slovník, úkol rétorický či stylistický (vytvořit soustavu pravidel, která by se stejnou mírou spolehlivosti a závaznosti jako pravidla gramatická umožňovala vytvářet nejrůznější typy textů) se v této podobě ukázal jako nesplnitelný. V „pohledu od vrcholu“ se tedy novodobé úsilí o dogmatické ustálení jazyka záhy jeví jako iluzorní a liché. Moderní doba nicméně zkostnatělý rétorický přístup přetvořila v pružnější zájem o to, pochopit, jak a na základě čeho ten který text „funguje“ — co způsobuje, že je vnímán jako „účinný“. Spíš než o rétorice se pak hovoří o stylistice či o poetice (ale jsou i snahy pojem „rétorika“ rehabilitovat). Také „závazek k jazyku“, o který mi jde, neodpovídá touze po neměnném jazyce, jako spíš zájmu stanovit dobré „intervaly“ pro různé úrovně úzu tak, aby jazyk optimálně plnil všechny své účely, a zejména aby se to „vyšší“ nemuselo ustavičně podřizovat tomu „nižšímu“ a výsledně nebylo z jazyka zcela vymýceno. V tomto smyslu chci napříště dát už poněkud volněji k úvaze některá témata, která mi tanou v mysli; nic víc ani dělat nemohu, mám ještě méně moci než běžný český jazykovědec, od něhož bychom toho tolik chtěli.

Bude to jistě přiměřenější i rétoricky. Uvědomuji si, že moje vlastní „rétorika“ nebyla asi vždy úplně přímočará: sotva bych mohl jazykovědcům vytýkat nečinnost, a prof. Daneš má pravdu, když mi to připomíná. Jazykovědci jistě netíhnou k svévolnému rozvracení systému a nevedou běžně českého mluvčího k anarchii, přinejmenším v těch otázkách, které neprocházejí nějakými změnami. Neuralgická místa systému, oblasti, kde nastává významný vývoj, s nímž by se měl jazyk nově vyrovnat, nicméně až dosud často pojednávají či pojednávali s laxností, kterou měli sklon si plést s vědeckou nezaujatostí (jediná výjimka, kterou jsem poslední dobou zaznamenal, je energické prosazování slova Česko). Proto i můj dlouhý rozklad o étosu (společenské) vědy.

Ostatně není možné nechat všechno na lingvistech, a jiná otázka, která mě při výčtu veškeré té práce pro veřejnost napadá, je: proč to není lépe vidět? Existují-li např. nějaká terminologická grémia, jakože asi existují, proč se o tom víc neví? A kdepak jsou nějací páni spisovatelé, kteří se před zraky veřejnosti hádají o jazyk mezi sebou? Ani vidu, ani slechu. Tohle mi mohli jazykovědci otlouct o hlavu. A neotloukli. Jak říkám: rétorika. Člověka to nenapadne.