Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 6

 |  13. 7. 2006
 |  Vesmír 85, 432, 2006/7
 |  Seriál: Eseje o jazyce, 6. díl (PředchozíNásledující)

O tom, jak by mohl vypadat rajský jazyk, lze spekulovat bezmezně, a vize „yamanštiny“ nabízí jen dílčí pojem, jejž další ohledy zase zpochybňují. Jak vůbec vyjádřit jazykem nerajským, co by měl být takový jazyk ráje? Byl by to zřejmě jazyk ve všem všudy bezprostředně čirý a sourodý s bytím, který by neznal propast mezi bytím a tím, co je nahrazuje v úkonu značení — jazyk, jehož přispěním by se svět rozprostřel beze zbytku v ryzí srozumitelnosti a bytí s vědomím by splývaly vjedno. Znaky by se kolem věcí bláznivě nerojily, leč byl by každý na svém místě, každý znak se svou věcí v těsném přilehnutí, jasně a přesně až k dvojjedinosti. Takový jazyk by ovšem vyžadoval, aby universalia byla realia — jenže těžko se zbavit otázky, jak se svět vlastně na takové věci či reálie „člení“, člení-li se vůbec sám o sobě, tj. mimo úkon značení. Už vjem nás odděluje, neboli je znakem; a je podstatou vědomí, že s bytím nesplývá, třebaže zřejmě existuje „úskok“, letmý a boční náhled, kterému říkáme mystický.

Je tedy jazyk ráje čistou utopií, a za nic jiného se ani nevydává. Přesto má pro naše poznání význam i cenu: podobně jako Rousseauův „přírodní člověk“, o němž sám autor předem ví, že nemá oporu v žádném skutečném prostoru ani čase, je to extrémní hypotéza za hranicí ověřitelnosti (neboli ta, která nebude nikdy platit), na opačném pólu „přízemní“ empirie; pól „ideální“, který však při teoretické práci má svou důležitost. Je pro naše myšlení druhou úponou, má nám připomínat temnoty naší mysli, které se náš chabý jazyk, vždy vystavený omylu a klamu, snaží prosvětlit. Také z této strany potřebuje jazyk péči, a zdá se mi, že tato polarita je závažnější než přímý rozpor mezi řádem a chaosem. Ostatně: z jaké nadřazené (tj. logicky vyšší) pozice lze spolehlivě hodnotit vztah řádu s chaosem? (Logika je přece řád.) Chaos sám sebe neomezuje, neváže se územím, které bychom mu snášenlivě přidělili, a obávám se, že ten, kdo nechává řád a chaos, ať se poměří samočinně, dává výhodu chaosu. (A opět: z jaké pozice ducha „mimo chaos a řád“ bychom soudili, že je možné věcem takový průchod nechat?) A vůbec, lze každý nepořádek označit za chaos? Mnohem víc jde o to, jaká má být povaha řádu. Heterogennost různých zadání, s nimiž se musí jazyk vyrovnat, by nás měla vést spíš k tomu, hledat v něm průnik řádů, nejlepší sklad a soulad toho, čím vším jazyk je.

Jazyk ráje by předpokládal samozřejmě také čirost operační, a tuto představu yamanský jazyk nesplňuje. Vytváří vlastně sémantické drúzy, a na nich nás ohromuje konkrétní syntetičnost, jež do jednoho „konceptu“ zahrnuje značné množství věcných souvislostí, které se zřejmě vyslovením takového slova v mysli uživatele všechny vybaví, aniž je musel rozprostírat v syntaktických řetězcích. Slovo pojmenovává a hned také vysvětluje. Kdybychom sdíleli skutečnost a zkušenost, kterou má yamanský jazyk postihovat, nejspíš bychom zjistili, že pokud by se tu jedním slovem označoval např. „vousatý stařík bez bot zamyšleně hledící k severu, zatímco proti zapadajícímu slunci přelétá hejno ťuhýků a s okapu u starostova domu odkapává střechýl“, pak by to nevyplývalo z nějaké záliby ve fantaskní výstavbě jazyka, ale z toho, že tato situace by byla pro dané společenství nějak relevantní. Přesto by sémantické rozdělení takového konceptu bylo výhodnější pro myšlenkové operace, které musí počítat s proměnami situace určené příliš mnoha veličinami.

Ještě méně vhodné (a také méně okouzlující) jsou takové sémantické drúzy při uvažování abstraktním. Myšlenkové operace se lépe rozvíjejí v přiměřeném syntaktickém prostoru, na lexikální úrovni pak více u těch jazyků, které mají jako čeština větší možnosti lexikální montáže z významově dosti stabilizovaných prvků, jako jsou předpony, přípony, modulace vidové apod. Cenou za přesné postižení a propojení vztahů je čas, který musí věnovat zpracování takového sdělení jak jeho původce, tak jeho příjemce, který by si je měl uzřejmit v celém úhrnu operací, jež jsou exponovány.

Sen o jazykovém uspořádání podobném tomu yamanskému by tu dospěl v představu ještě dokonalejšího jazyka utopických Yamahů, který by dokázal do jediného slova zahrnout dlouhou argumentaci, na jakou by jiný jazyk spotřeboval spoustu textu; a ten největší div by tkvěl samozřejmě v tom, že pouhé vybavení toho slova by stačilo k tomu, aby utopický Yamaha v sobě celou tuto argumentaci až do nejjemnější subtilnosti restituoval a jakožto čirou myšlenku ji vstřebal.

Zatímco yamanský jazyk snad existuje, těžko si představit, že by se podařilo vytvořit něco podobného jazyku utopických Yamahů. Přesto se stává častěji, než je žádoucí, že příjemce sdělení se chová, jako by právě v takovém neskutečném jazyce bylo formulováno. Pomineme-li nepozornost, nezájem, nebo dokonce neschopnost jazykový projev adekvátně přijmout, děje se tak nejčastěji z důvodů rétorických, tedy se záměrem přesvědčit někoho dalšího, že původní projev má smysl, který při důkladném zvážení ve skutečnosti nemá.

Podle toho, co o mně v první části své reakce napsal ředitel Ústavu pro jazyk český, měl bych i já být jedním z těch, kdo utopickým jazykem Yamahů vládnou; a protože tak učinil jazykovědec, docela jistě věděl, co činí. Je pravda, že ve svých dvou předchozích článcích jsem použil obrat „představa o tom, co je řádné, správné, žádoucí“. Není to sice jedno slovo, ale řekněme, že je to pořád jen jeden poněkud rozvinutý koncept (čili ani ne výrok). Jakýmsi zázrakem je v něm pro příjemce ovšem shrnuta veškerá argumentace, na niž jsem já, nevědom si svého daru, vyplýtval zbytečně několik stránek. Ve skutečnosti se polemik nezabývá tím, jak tento koncept chápu a vysvětluji, spoléhá na obecný předsudek, který se k němu váže, a jeho smysl bere z vlastního ideologického kontextu, se kterým mě pak spojuje. Přitom shodou okolností existuje jedno slovo, kterým se dá cele vyjádřit, v jaké rozhodování podložené odpovědností vyúsťuje Mendělejevova periodická soustava: Černobyl. Nejde ovšem o zázračný pojem, který by mohl nahradit argumentaci, je to jen synekdocha, rétorická figura. Možná si měl jazykovědec mé obyčejné „poskládání myšlenek“ přečíst trochu důkladněji, udělat to, co běžný příjemce sdělení v jazyce strukturovaném jako ten náš dělat bohužel musí: dát si slova dohromady. Z výslovného odkazu na Bachelardův gnoseologický rozbor vědeckého vědomí by také pochopil, že vědec by měl především „podezírat“ sám sebe, být si vědom své lidské motivace, z níž ho exaktní vědění nevyvazuje. Nejde tedy vůbec o to, podřizovat ho nějaké ideologické kontrole. Věc mi připadala vyložená důkladně a jasně. Je možné, že by to jazykovědec nepochopil?

V jednom s doc. Olivou souhlasím naprosto: hlavním problémem naší jazykové kultury není pravopis. Pravopis je téměř to nejmenší, jen slupka. Jedním z těch horších problémů je například naše nesmírná rétorická prostoduchost a zranitelnost.

Ke stažení

O autorovi

Václav Jamek

* *

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné