Počátky evropského pojetí svobody

Pro Evropany je charakteristická touha po individuální svobodě, nezávislosti a originalitě myšlení. Mohlo by se zdát, že tyto vlastnosti Evropané získali až v novověku, s nástupem kapitalismu. Kořeny této specificky evropské hodnoty jsou však podstatně starší. Počátky evropské individuální svobody lze zřejmě hledat již u uměleckých řemeslníků doby bronzové, tedy před čtyřmi tisíci lety.

Moderní koncept individuální svobody jednotlivce se v evropském myšlení zjevuje především v období osvícenství, kdy evropská společnost s Rousseauem míří k rovnosti. K uplatnění tohoto konceptu rovněž rozhodujícím způsobem přispěla průmyslová revoluce. Pojďme ale pátrat po dávných zdrojích pojetí svobod ve společnosti. Lze předpokládat, že až do renesance vychází koncept svobody buď z náboženského, nebo právního systému. David Graeber a David Wengrow píšou v Úsvitu všeho (viz Vesmír 103, 372, 2024/6), že otázka svobody byla v hlubší minulosti vždy důležitější než otázka rovnosti. Zaměnilo se to až v době osvícenství. Svoboda v archaických společnostech měla podle Graebera tři dimenze: svobodu neposlechnout, svobodu odejít a svobodu zvolit si politické uspořádání. V tomto smyslu byly archaické společnosti svobodnější než třeba evropský středověk a novověk. Současná archeologie zatím nepřináší tvrdá data pro řešení otázek spojených s počátky konceptu svobody a jejích různých forem. Tím spíš ale vyvstává potřeba transoborové diskuse o otázkách dávných zdrojů dnešního konceptu evropské svobody.

1. Lukostřelec z období zvoncovitých pohárů. Lukostřelba byla v té době odznakem moci společenské elity, k níž patřili i metalurgové (Museo Arqueológico Nacional Madrid).

Snímek Jan Turek

Svoboda v kovu

Metalurgie mědi hrála od počátku eneolitu (po roce 4500 před Kristem) velmi významnou roli v komunikaci mezi komunitami z různých, mnohdy značně vzdálených regionů. V době před polovinou 3. tisíciletí před Kristem, tedy více než tisíc let po tavení mědi ve středočeských Makotřasech, byly stále některé oblasti severozápadní a severní Evropy od tajemství technologie výroby mědi izolovány. Předpokládá se, že v prostoru dolního Rýna probíhala v té době pomyslná hranice mezi komunitami disponujícími tímto know-how a Západoevropany bez této znalosti. Technologie výroby mědi a užívání kovových předmětů tehdy hrály především prestižní roli, která formovala status jedinců a snad také identitu celých komunit.

Lidé v nemetalurgické části Evropy se snažili získat nejen samotné kovové artefakty, ale především ovládnout kouzlo spojené s jejich výrobou. Většina dálkového obchodu v eneolitu Evropy byla založena na partnerství, které bylo třeba upevňovat ceremoniální směnou a sňatky mezi mnohdy značně vzdálenými komunitami.

Bylo tak v zájmu obyvatel nemetalurgických oblastí provdat dcery nebo si naopak nalézt nevěsty v komunitách disponujících technologií výroby prestižního kovu. Příklad takových putujících metalurgů může být spatřován v elitních pohřbech mužů kultury zvoncovitých pohárů, kteří po roce 2500 před Kristem osídlovali Britské ostrovy. Tito metalurgové se symboly měděných dýk a lukostřeleckou výbavou (obr. 1) se na ostrovech snadno prosadili a zřejmě navázali na mocenské vazby v rámci místní společnosti. Je dokonce možné, že tito lidé do nových území nešířili jen znalost metalurgie mědi, ale také novou formu zemědělského náboženství a kontakty s komunitami na kontinentu.

Podobně významnou roli ale hrála měď a znalost její výroby i uvnitř samotných komunit a je dost dobře možné, že právě přístup k metalurgii byl jedním ze zdrojů prohlubující se společenské diferenciace. Ta ale nevedla k vytvoření komplexní společnosti, urbánních komunit ani k proto- -státnímu politickému uspořádání. Tehdy se zrodila společenská kategorie svobodných specialistů, uměleckých řemeslníků a obchodníků.

Homérovi svobodní umělci

Pro rekonstrukci dávného evropského pojetí individuální svobody lze využít některé motivy starých řeckých bájí, v nichž vystupují lidští hrdinové jako Héraklés, Iásón (obr. 3) nebo Odysseus, kteří procházejí mnoha peripetiemi osudu řízeného bohy, ale nakonec s jejich pomocí prosadí svou lidskou vůli a stanou se archetypem individuální svobody. Většina řecké mytologie má navíc kořeny v době neolitické kolonizace a na počátku doby bronzové. Právě v této době (2300–2000 před Kristem) se začala utvářet společenská kategorie specializovaných řemeslníků, nejčastěji metalurgů a kovářů – kovotepců (obr. 2). Tito svobodní umělci požívali v zemědělských komunitách značné vážnosti a těšili se z výlučného společenského statusu. Vyznačovali se zvýšenou mobilitou a žili mezi více komunitami, často i značně vzdálenými. Homér se o svobodných kovářích vyjadřuje s velkou úctou a zdůrazňuje, že dobrý řemeslník je všude vítán. Specialisté mohli putovat mezi komunitami a svobodně si vybírat své trhy. Byli sice všude vítáni, ale neměli stejná občanská práva jako domácí obyvatelé polis. Egeida byla v této době ještě izolovaná od orientálního „imperialismu“, a když v 6. a 5. století před Kristem vpadli do oblasti Peršané, byly již položeny základy řecké demokracie, která se pak pomocí války ubránila před východní despocií. Severní, barbarská část Evropy se již v polovině 2. tisíciletí před Kristem i přes svou politicky atomizovanou síť rovněž zapojila do kontinentálního obchodního systému.

Zvláštní společenské postavení řemeslných specialistů mohlo být zdrojem vzniku evropského ideálu osobnosti a svobody jednotlivce jako protikladu ke společenské struktuře orientálních despocií. V Číně se řemeslníci doby bronzové sdružovali kolem dvorů vládnoucí elity a později kolem císařského dvora. Tito umělci byli zcela pod kontrolou aristokracie a neměli volbu svobodného pohybu a rozhodování.

2. Idealizovaná představa svobodného řemeslníka (metalurga) doby bronzové (německý školní nástěnný obraz z dvacátých let minulého století).

Ilustrace Hans Friedrich, Saarländisches Schulmuseum Ottweiler

V době bronzové se evropská společnost svou vlastní cestou emancipovala a odchýlila se od předovýchodní tradice, která v předchozích obdobích umožnila neolitickou kolonizaci kontinentu. Evropa, která byla z pohledu prvních civilizací Egypta a Mezopotámie jednoznačně periferní, civilizačně méně dynamickou oblastí, si tak postupně hledala svou unikátní cestu ke komplexnosti založené na osobní svobodě.

Výsledkem tohoto odlišného vývoje společenských vztahů je zřejmě i současný diametrální rozdíl v pojetí individuální a politické svobody mezi Evropou a Dálným východem (Vesmír 100, 570, 2021/9).

Řecká demokracie a svoboda barbarů

Je tedy evropské pojetí svobody od doby bronzové skutečně natolik odlišné od vnímání svobody v jiných částech světa? Příběhy staré řecké mytologie naznačují určitý specifický pohled na roli člověka jako individua ve vztahu k bohům a světu. Setkáváme se s lidskými hrdiny, kteří jsou vystavováni přízni i nepřízni bohů ,a svými individuálními schopnostmi, důvtipem a odhodláním si hledají cestu ke svobodě ve světě lidí. V 6. století před Kristem, zvláště pak po Solónových reformách v Athénách, se zrodila řecká demokracie. Jistě, mezi pojetím demokracie v Athénách a jiných městských státech byly značné rozdíly. Podíl na vládě lidu byl vyhrazen pouze svobodným dospělým mužům, kteří podle Periklových občanských zákonů museli mít oba rodiče rodilé Athéňany, to ale nic nemění na zcela unikátním společenském uspořádání. Podobné pojetí občanských svobod se pak ustálilo i v době římské republiky a ještě nástupci Gaia Julia Caesara se v dobách raného principátu stále zaklínali snahou o udržení republiky.

Přibližně ve stejné době se za římským limitem v „barbarské“ keltsko-germánské části Evropy vžil systém decentralizace moci, ve kterém sice i nadále existovala společenská diferenciace, ale moc jednotlivých kmenových náčelníků byla vzájemně rovnoprávná. Během keltské expanze, která ve 4. a 3. století před Kristem plundrovala Delfy a Řím, ani později v římských bojích s Germány nepovstal žádný společný vůdce či král barbarů. Římští autoři zobrazovali Germány jako milovníky svobody, ctnostné a odvážné, s vůdci často volenými pro jejich vojenské přednosti a podléhajícími zvykovému právu a lidovým shromážděním.

3. Iásón vystupuje z tlamy draka střežícího zlaté rouno (nad dračí hlavou). Vpravo bohyně Athéna. Motiv z řecké picí nádoby (kylixu), r. 480–470 před Kristem (Vatikánská muzea).

Ilustrace S. W. Kelly, 1936. Wellcome Collection

Publius Cornelius Tacitus ve svém díle Germania zdůrazňuje, že despotismus mezi Germány je mnohem méně rozvinutý než v Římě. Cassius Dio zase popisuje variabilitu moci germánských vůdců od volených náčelníků a vojevůdců až po dědičné lokální monarchie.

Ani při dočasném sjednocení bojovníků, kteří v západní Germánii pod vedením Arminia porazili v roce 9 po Kristu římské legie v Teutoburském lese, nedošlo k ustavení centrální královské vlády. Ani Marobudus, který v té době sjednocoval východní Germány v Durynsku a později i v české kotlině, Arminia nepodpořil a sám byl v roce 18 po Kristu svržen knížetem Katvaldou, pročež uprchl pod ochranu Říma a dožil ve vyhnanství v Ravenně. V té době se nejednotnost severních barbarů jevila Římanům jako slabost a zároveň strategická výhoda, vše se však mělo brzy změnit.

Dědictví západořímské říše

Po smrti císaře Theodosia I. v roce 395 po Kristu se římská říše rozdělila na východní (císař Arcadius v Konstantinopoli) a západní (císař Honorius v Římě). Od této chvíle se začaly dějiny kontinentu odehrávat v rozdílných kulisách a okolnostech. Zatímco řecký východ směřoval k ortodoxnímu křesťanství a vlivu orientálních despocií, latinský západ postupně splynul s barbarským svobodným severem. Tradice římských státních institucí a politické hierarchie někdejší říše a křesťanské církve se propojila s demokraticky organizovanou kmenovou společností barbarů, která byla spravována lidovými shromážděními na základě konsenzuálních norem. V této charakteristice společenských vztahů mezi barbary se shodují jak Caesar, Tacitus a další římští autoři v případě Germánů, tak i později Řehoř z Tours, který v 6. století popisoval dějiny Franků. Také zrod francké říše se odehrával ve vztazích, kdy moc franckých králů omezovala svoboda lidových shromáždění. (Podobné společenské vztahy jsou známy od 8. století u severských vikingů, obr. 4).

4. Thingvellir (Þingvellir) na jihozápadě Islandu, kde byl roku 930 založen Althing (Alþingi), vikinský parlament pod širým nebem. Toto místo sloužilo po dobu více než 800 let jako nejvyšší zákonodárná a soudní autorita Islandu a je nejstarším nepřetržitě fungujícím národním shromážděním na světě.

Snímek Christian Bickel, CC BY-SA 2.0

V době vlády Karla Velikého, od 8. století, se dědictví západořímské a francké říše slilo v nový politický útvar Svaté říše římské, která propojila obě zmíněné tradice a vytvořila prostor nově vznikajícímu fenoménu spojujícímu západní Evropany. Daron Acemoğlu a James Robinson popisují tento jev v lidských dějinách jako „úzký koridor“. Jde o historicky křehkou, ale udržitelnou rovnováhu mezi funkčním státem a silnou občanskou společností. Stát má být v tomto pojetí dostatečně silný, aby poskytoval řád a veřejné statky, a přitom společností dostatečně omezený, aby se zabránilo despotismu. Právě v období raného středověku Evropané vstoupili do tohoto úzkého koridoru, který formoval feudální vztahy mezi panovníky a svobodnými poddanými a vedl k postupnému omezování centrální moci (např. v Anglii Magna charta, 1215) a rozvoji institucionálních kontrol. Když budeme sledovat tento myšlenkový koncept dále, není divu, že se v 16. až 18. století v západní polovině evropského kontinentu z anglického agrarismu a merkantilistické ekonomiky vyvinul kapitalismus. Tento nový řád dovedl Evropany k průmyslové revoluci, jejímž prostřednictvím pak koloniálně ovládli značnou část světa. V této době se plně rozvinula syntéza pravěkých a starověkých tradic vedoucích ke specificky evropskému pojetí individuální svobody.

Budoucnost evropské svobody?

V současnosti je jistě třeba zamýšlet se nad budoucností evropského pojetí svobody a demokracie. V roce 2010 předložil britský archeolog a historik Ian Morris ve své knize Proč Západ vládne… zatím (Vesmír 105, 352, 2026/6) své materiální pojetí globální moci, v němž tvrdí, že vzestup a naopak stagnaci některých regionů lze vysvětlit geografií, dostupností surovinových zdrojů a rozdílným tempem sociálního rozvoje. Morris sleduje poslední dva tisíce let soupeření Východu a Západu a ukazuje, jak institucionální a technologické změny, zejména průmyslová revoluce, uhelné ekonomiky a evropský imperialismus, vytvářely převahu Západu v 19. a 20. století, zatímco v současnosti demografické a ekonomické oživení Asie mění poměr sil ve světové ekonomice a politice. Morris je přesvědčen, že nové geopolitické dominance, ve kterých již Evropa nebude hrát hlavní roli, budou v budoucnu určovat nikoliv kulturní přednosti, ale technologické, environmentální a institucionální trajektorie.

Zde je třeba připomenout, že na rozdíl od Acemoğlua a Robinsona nepřikládá Morris ve svých ekonomicko-mocenských konstruktech evropskému pojetí individuální svobody téměř žádný význam. Zůstává tedy otázkou, zda se evropské pojetí svobody a demokracie stane pouhou epizodou minulého úzkého koridoru a zda se svět budoucnosti bude ubírat jiným směrem, až do doby otevření koridoru nového.