Kulturní hodnoty a zvládání pandemie

Brzy to budou dva roky, co svět zasáhla pandemie covidu-19, a mnohé zajímá, proč ji některé státy zvládají lépe než jiné. Jedním z vysvětlení mohou být kulturní rozdíly v ochotě dodržovat pravidla, způsobené odlišnou mírou dlouhodobé adaptace na kolektivní hrozby.

Zatímco v jedné zemi kolabují nemocnice a dochází k přísným lockdownům, na druhé straně planety dokážou spočítat oběti koronaviru na prstech jedné ruky a žijí vesměs běžným životem. Co se skrývá za těmito rozdíly? Je to technologická vyspělost, kvalita zdravotnictví, průměrný věk a zdraví populace, geografická izolace, schopnosti vlády či konspiračně řečeno „rozdílný přístup ke statistikám“? Ač všechny uvedené faktory hrají svou roli, na jednu věc se v debatě o koronaviru často zapomíná – a to jsou kulturní hodnoty.

Individualismus a kolektivismus

Když představitelé západního křesťanství v průběhu středověku začali tažení proti incestu, asi netušili, že tím ovlivní šíření pandemie o stovky let později. Kromě sňatků mezi sourozenci, což je vesměs univerzální lidské tabu, začala církev mezi lety 300 až 1200 postupně zakazovat i manželství s bratranci a sestřenicemi (v jednu dobu až do šestého kolene), nevlastními příbuznými, sešvagřenými osobami či dokonce duchovními příbuznými (kmotry a kmotrami). Současně začala být propagována manželství z lásky na úkor domluvených sňatků a novomanželé byli vedeni k tomu, aby zakládali vlastní domácnosti mimo své rodiny. Lidé byli odrazováni od adopcí a ukončeny byly všechny formy mnohoženství a konkubinátu.