O slepici a vejci polární půdy

Polární krajina je nahá. Jen místy je cudně přikryta chomáči nízké vegetace a na kopcích s bílými čepicemi ledovců. Je impozantní, je vyzývavá, je anorektická. Jako by z ní byly nejvíce vidět kosti. Přesto je krásná!

Návštěvník polárních krajů na první pohled zaznamená, že vegetace chybí úplně, nebo je jen chudá, nenápadná a nízká. Podobné je to i s půdou a živočichy. Rostlinstvo se tady nemůže rozvíjet kvůli nedostatku živin, organické hmoty a vody v půdě a naopak – půda strádá nedostatečnou produkcí rostlin. Je to začarovaný kruh.

1. Mořští ptáci přenášejí živiny z moře na pevninu, kterou tím výrazně eutrofizují.

V přírodě, i v té arktické, jde vývoj suchozemské vegetace ruku v ruce s vývojem půdy. Tam kde najdeme bohatou vegetaci, tam také obvykle najdeme dobře vytvořenou půdu a naopak. Zbytky rostlinného opadu, zpracované půdní mikroflórou a faunou, jsou základem pro půdní organickou hmotu, v různé míře vázanou na anorganické částice, a tedy do různé míry stabilní. Takováto půda v sobě dokáže v mnohem větší míře vázat živiny a stopové prvky, což umožňuje vzrůst vegetaci. A také váže vodu. Půda, která obsahuje organickou hmotu, výrazně ovlivňuje vodní hospodářství krajiny. Pokud ji ovšem obsahuje, což nebývá případ vysoké Arktidy (obr. 5).

2. Charakteristický obrázek špicberského údolí, kde se v plochých částech nacházejí mokřady a na horním konci končí ustupující ledovec. Údolí Ebbadalen s ledovcem Ebbabreen, zátoka Petuniabukta.

Snímek Miloslav Devetter

Na Svalbardu neprší!

Toto tvrzení zakladatele české polární stanice Josefa Elstera se stalo již okřídleným a bývá nejčastěji připomínáno po návratu z terénních prací poznamenaných hustým deštěm. V letním období opravdu typicky prší jen velmi málo. Většina ročních srážek spadne ve formě sněhu a je k dispozici v hojné míře jen po jarním tání, kdy je krajina vodou nasycena. V průběhu krátkého léta pak krajina vysychá doslova před očima a velmi rychle se mění z všudypřítomného mokřadu v polopoušť.

Podobně jako s vodou je to i s půdními živinami. I když přísun například dusíku z atmosféry není vůbec zanedbatelný, v půdě se, i kvůli malému množství organické hmoty a jejímu nevhodnému složení, příliš nezadrží. Velmi rychle se vyplavuje do potoků a řek a v rozpuštěné formě je odnášen do moře. I organická hmota, kterou vyprodukují rostliny, končí převážně v moři nebo v sladkovodních mokřadech vlivem častého větru – dalšího fenoménu typického pro polární oblasti. I tu trochu vyrostlých listů a stébel trav odnáší po tundře sem a tam, až nevyhnutelně skončí tamtéž. Vegetace je celoročně vystavena i abrazivnímu působení větru, který v létě unáší písek a prach a v zimě zase sníh a ledové krystaly. Rostliny s omezeným vzrůstem nemohou vytvořit závětří, kde by se opad mohl zachytit a rozložit. Vegetace se tedy nemůže rozvíjet kvůli nedostatku živin, organické hmoty a vody v půdě a naopak – půda je ve svém vývoji limitována nedostatečnou produkcí rostlin. Je to bezvýchodná situace.