Geopolitika versus klima

Lidskou činnost v Arktidě vždy omezovalo nehostinné klima a specifické přírodní podmínky. Hustota osídlení proto byla vždy extrémně nízká, tvořily je převážně kočovné komunity a rozptýlená sídelní struktura. Navzdory těmto limitům si region zajistil zájem světových mocností.

V období studené války sloužila Arktida jako geostrategický prostor pro pohyb vojenských sil USA a Sovětského svazu a tato situace bránila větší politické aktivitě ostatních států v regionu. Arktida představovala nejkratší válečnou spojnici mezi Moskvou a Washingtonem a zároveň se Beringovou úžinou táhla společná hranice obou mocností. Ačkoli po ukončení jaderného soupeření region na významu dočasně ztratil, od počátku 21. století mezinárodní a geostrategický zájem o Arktidu opět stoupá.

Obnovený zájem je dán faktem, že Arktida prochází rychlou transformací, a to jak v environmentální, tak i v geoekonomické a geopolitické rovině. Změny klimatu a tání ledu i dříve zmrzlé půdy (permafrostu) otevírají nové ekonomické možnosti. Nejčastěji se v tomto ohledu diskutuje o těžbě nerostných surovin (ropy, zemního plynu nebo prvků vzácných zemin) a o možnostech nových globálních námořních tras – severovýchodní a severozápadní cesty – přirovnávaných k Suezskému průplavu. Optimistické vize však narážejí na realitu. Využívání Arktidy komplikuje řada faktorů, jako jsou přírodní překážky, kolísavé ceny ropy, neochota investovat v ekologicky nestabilním prostředí a kritický nedostatek infrastruktury. Navzdory mediálnímu obrazu hrozících konfliktů je Arktida regionem diplomacie a mezinárodního práva, kde s dosavadní spory řešily mírovou cestou.

Politická mapa Arktidy. Zobrazuje Severní ledový oceán a teritoria osmi arktických států (Ruska, Kanady, USA/Aljašky, Dánska/Grónska, Norska, Švédska, Finska, Islandu). Červená linie vyznačuje 10 °C izotermu, která klimaticky definuje Arktidu jako oblast, kde průměrná teplota v nejteplejším měsíci nepřesáhne 10 °C.

Mapa University of Texas Libraries, 2012, Arctic Region, The University of Texas at Austin; přeloženo a upraveno

Rostoucí ekonomický a strategický význam regionu nicméně vytváří tlak na prosazování suverénních státních zájmů, což signalizuje možný budoucí nárůst napětí. Tento trend je ještě umocněn tím, že spolupráci mezi Ruskem a arktickými státy opakovaně narušovaly agresivní kroky Kremlu. Od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 byla pozastavena regionální spolupráce s Ruskem, a to i na vědecké úrovni. Došlo tak k dříve nevídanému narušení konceptu pověstné „arktické výjimečnosti“, vycházejícího z myšlenky, že spolupráce v Arktidě zůstává zachována bez ohledu na konflikty ve světě. Zatímco dřívější symbolické akty jako ruské umístění vlajky na dno Severního ledového oceánu v roce 2007 a mediálně sledované snahy Donalda Trumpa o koupi Grónska vyvolávaly spíše diplomatické a rétorické napětí, současné změny reflektují zásadní mocenský posun. V roce 2023 navíc vstoupilo do NATO Finsko, následované o rok později Švédskem, a to navzdory dřívější zdrženlivosti obou států vůči členství v alianci. Po jejich přijetí se linie dotyku NATO s Ruskem prodloužila o 1300 kilometrů dlouhou finsko-ruskou hranici. Tento vývoj výrazně zvýšil strategický význam evropské části Arktidy i Baltského moře a přispěl k militarizaci regionu na obou stranách. Rostoucí napětí zároveň zvyšuje riziko mylného odhadu záměrů protistrany a nutí NATO i Rusko k zásadní změně jejich přístupu k oblasti.

Pobřeží koloniálního přístavu v Nuuku, v pozadí moderní bytová výstavba.

Snímek Adam Kočí

Aktuálně tak z hlediska mezinárodních vztahů dochází k zajímavému paradoxu: Rusko porušuje mezinárodní právo jinde na svých hranicích (např. s Ukrajinou a Gruzií), ale v arktické oblasti se rozhodlo mezinárodní normy respektovat. Jde o chování motivované čistým pragmatismem – pro Rusko je současný stav maximálně výhodný, jelikož by jakákoli destabilizace zásadně zasáhla jeho ekonomiku (arktická část Ruska generuje asi 20 % HDP země). Z pohledu využití síly má přitom Rusko navrch – zaujímá největší rozlohu arktického území, disponuje zde nejvyšším počtem obyvatel, nejbohatšími nalezišti přírodních zdrojů a za polárním kruhem shromáždilo největší množství vojenské techniky. Klíčovou strategickou otázkou proto zůstává, zda Kreml bude mezinárodní právo respektovat i poté, co pro něj přestane být výhodné.