Arktida obydlená

Arktida není liduprázdnou pustinou, dostupnou jen smělým badatelům, schopným bojovat s nepřízní živlů včetně grantových agentur. Taková romantická představa by byla pomýlená, protože příslušníci lidského druhu ji obývali již před 40 tisíci lety a dnes jich jsou za polárním kruhem doma zhruba čtyři miliony.

Os ídle ní Arkti dy lidskými populacemi nelze vytrhnout z kontextu evoluce moderního člověka, resp. procesu jeho expanze, který vedl k osídlení v podstatě celé naší planety představiteli druhu Homo sapiens. Hranice poznání v této oblasti se posouvají každých několik let, a proto je pravděpodobné, že i stručný příběh, který zde předkládám, bude brzy přepsán.

V současné době předpokládáme, že člověk anatomicky moderního typu se vyvinul zhruba před 200 tisíci lety v Africe, odkud začal expandovat do Eurasie zhruba před 60 tisíci lety. V té době ovšem rozsáhlé části Eurasie obývali i jiní představitelé rodu Homo, například neandertálci.

Naše znalosti o lidském osídlení severní Eurasie jsou jako v případě každého jiného regionu určeny datovatelnými nálezy, jež přímo či nepřímo potvrzují přítomnost člověka. Ještě před krátkou dobou jsme se na základě korpusu nálezů z eurasijské Arktidy domnívali, že ji lidé osídlili až koncem posledního glaciálu, tj. před 13 až 14 tisíci lety. Nedávné nálezy z lokalit, jako je „Mamontovaja kurja“ v Republice Komi (na severovýchodě evropské části Ruské federace), ovšem ukazují na přítomnost člověka v Arktidě již téměř před 40 tisíci lety. Takto datovatelné nálezy v Arktidě představují výlučně zbytky kamenných nástrojů či stopy jejich užití na zvířecích kostech. Nejsme proto schopni určit, zda šlo o osídlení lidmi dnešního typu, neandertálci, jinými představiteli rodu Homo, nebo geneticky smíšenými populacemi.

Skupina horských Sámů během léta v oblasti fjordu Lyngen v severním Norsku. Fotografickou pohlednici vydal v roce 1928 T. Høegh.

Snímek T. Høegh, CC BY-SA 3.0

S určitostí ale můžeme již dnes konstatovat, že eurasijská Arktida má za sebou dlouhou historii osídlení představiteli rodu Homo. Schopnost přežít v podnebí Arktidy téměř určitě byla již v počátcích jejího osídlení projevem vysoce kreativní adaptace na úrovni kultury, která se ale zřejmě mezi jednotlivými druhy lišila. Jak připomínají biolog Anders Eriksson a jeho kolegové, „dvě třetiny vývoje druhu Homo sapiens proběhly v subsaharské Africe. Nesmíme proto zapomínat na kombinované efekty demografické a na kulturní evoluci před expanzí z Afriky, které mohly mít nesmírný vliv na naši schopnost kulturně se adaptovat novým prostředím a předčit konkurenční archaické populace“¹⁾ jiných druhů rodu Homo. Takové chápání lidské kulturní adaptace podporují i čerstvé studie, které implikují, že v průběhu glaciálního maxima nevymřely evropské populace Homo sapiens, neboť nositelé kultur od svrchního paleolitu do mezolitu vykazují v Evropě genetickou kontinuitu.

Do americké Arktidy

Osídlení americké Arktidy předpokládáme až výrazně později. Většina badatelů se přiklání k názoru, že člověk přišel do Ameriky přes Beringii v době, kdy nebyla pod vodou a spojovala Sibiř s Aljaškou. Přes část Arktidy tedy probíhala migrace člověka do jižnějších oblastí Ameriky. Je ale třeba připomenout, že klima Beringie v době existence pevninského mostu mezi Asií a Amerikou bylo výrazně mírnější než podnebí Evropy té doby. Beringie nebyla zaledněna a pro pleistocenní flóru a faunu včetně člověka představovala refugium. V osídlení Ameriky tak Beringie zřejmě sehrála klíčovou úlohu. Studie odborníků na paleolitickou DNA Eskeho Willersleva, Maanasy Raghavanové²⁾ a jejich kolegů potvrzují a rozvíjejí dvě vlivné hypotézy o osídlení Ameriky včetně americké Arktidy. První hypotéza, „Beringian standstill model“, předpokládá osídlení Beringie, po kterém se migrace východním směrem na dlouhou dobu zastavila. Podle současných dat se zdá, že Beringie nebyla osídlena dříve než před 30 tisíci lety a migrace člověka do Ameriky pak nepokračovala dříve než před 16,5 tisíce let. V průběhu tohoto „zastavení“ se pak vyvinula řada identifikovatelných genetických odlišností od zdrojových sibiřských populací, ze kterých se obyvatelé Beringie oddělili. Druhá hypotéza říká, že obyvatelé Beringie migrovali do Amerik ve třech až čtyřech hlavních vlnách. Willerslev a Raghavanová se svým výzkumným týmem na základě nových dat předpokládají, že hlavní migrační vlny byly čtyři. Kromě na jih jdoucí migrační vlny, která je základem většiny předkolumbovských populací Ameriky, to byla migrační vlna předků dnešních mluvčích indiánských jazyků skupiny na-dené (tato migrační vlna skončila v Severní Americe), Paleoeskymáků (pre-Inuitů) a moderních Inuitů.