Komáří Arktida

Komáři (Diptera, Culicidae) a nemoci, které přenášejí, se tradičně chápou především jako problém tropů. I v mírném pásmu ale mohou komáři způsobovat značné nepříjemnosti. Možná trochu překvapivě jsou velmi hojní také v Arktidě a v subarktické oblasti, kde rovněž přenášejí viry způsobující různá, někdy i život ohrožující onemocnění lidí i zvířat.

Stejně jako u ostatních živočichů, kteří se v Arktidě vyskytují, platí i u komárů, že na drsné arktické a subarktické podmínky se bylo schopno adaptovat jen omezené množství druhů. Za příznivých podmínek se ale vyskytují v nepříjemně vysokých počtech.

Životní cyklus komárů

Původní druhy arktických komárů přezimují ve formě oplodněných vajíček. Ta mohou u některých druhů, především těch z rodu Aedes, téměř úplně vyschnout. Jsou pak vysoce odolná proti všem nepříznivým vnějším podmínkám včetně mrazu.

Larvy komárů se líhnou v době krátkého arktického jara. K vývoji využívají dočasných vodních ploch, které vznikají po roztátí ledu a sněhu v tundře. Těch bývá většinou mnoho, a protože permafrost pod povrchem neumožňuje efektivní vsakování vody hlouběji do podloží, bývá arktická tundra (nebo i boreální les rostoucí na permafrostu) na jaře většinou hodně podmáčená a vytváří se v ní velké množství dočasných kaluží. Ty mají pro komáří larvy mnoho výhod:

• jsou dobře saturované kyslíkem,
• je v nich dostatek organické hmoty, která může sloužit buď přímo jako potrava pro larvy, nebo jako potrava pro bakterie, jimiž se larvy živí,
• žije v nich jen malé množství predátorů, kteří aktivně loví komáří larvy,
• mohou se díky tmavému podkladu a dlouhému polárnímu dni vyhřát i na nečekaně vysokou teplotu. Tyto faktory umožňují úspěšné líhnutí komářích larev z vajíček a vývoj komářích larev (je ale poměrně pomalý a může trvat i několik týdnů).

Bývalá hornická osada Brucebyen, nyní opuštěná, jen s udržovanou loveckou chatou. Hojně se zde vyskytují komáři Aedes nigripes, kteří se zde množí v okolních jezírkách.

Snímek Jiří Černý

Podobnou strategii využívají některé druhy komárů i v mírném pásmu, souhrnně se označují jako snowmelt mosquitoes.

Dospělí komáři se líhnou v krátkém časovém úseku a doba jejich aktivity může být v závislosti na klimatických podmínkách velmi krátká. Například na Svalbardu se dospělci vyskytují zhruba po dobu jednoho až dvou týdnů, kdy se musí stihnout spářit a samičky musí najít vhodného hostitele, na kterém by se nasály. Po nasátí se mohou vyvíjet vajíčka. Samičky je kladou do vlhkého substrátu, kde nejdříve vyschnou, v dalším roce jsou ale zaplavena vodou z tajícího sněhu a celý cyklus se opakuje.

I přesto (nebo právě proto), že aktivita komárů v Arktidě je klimatickými podmínkami omezena na krátký časový úsek, jsou komáří samičky v průběhu sezony velmi aktivní a agresivní. Potenciálních hostitelů je ale málo a komárů hodně, proto arktičtí komáři znamenají velkou nepříjemnost jak pro lidi, tak pro volně žijící arktická zvířata. Některé oblasti Sibiře a Grónska jsou pověstné tím, že v průběhu komáří sezony se téměř nelze pohybovat venku bez zakrytí celého těla vhodným oblečením a obličeje ochrannou sítí.

Komáři obtěžují i zvířata. Ta za normálních podmínek vyhledávají místa, kde je komárů málo (například sušší vyvýšené lokality, na kterých fouká silný vítr). Pro mláďata ale nejsou vhodná, potřebují teplejší prostředí a dostatek potravy. Právě pro ně mohou arktičtí komáři představovat reálnou hrozbu. Studie z Grónska ukázala, že v souvislosti s globální změnou klimatu se komáři líhnou dříve a tento čas se začíná krýt se sezonou rození sobích mláďat. Obtížní komáři způsobují čerstvě narozeným telatům stres a ta hynou ve vyšších počtech než dříve [1].

Kvůli nedostatku přirozených hostitelů se u některých druhů arktických komárů vyvinula takzvaná autogenie [2]. Samičky autogenních komárů jsou schopné úspěšně naklást první snůšku vajíček i bez nasátí na hostiteli. Využívají k tomu zásoby, které si nashromáždily ještě jako larvy během vývoje v prostředí bohatém na živiny. Protože takto produkují vajíček méně, nasátí na hostiteli upřednostňují.