Pět minut po dvanácté

V lednovém čísle jsem při představování tématu polárních končin zmiňoval jejich rostoucí význam mimo jiné s ohledem na zájem Donalda Trumpa o Grónsko. Úvodník jsem psal koncem prosince a netušil jsem, jak nebezpečně situace za pár týdnů eskaluje. Stejně jako dnes, 19. ledna, netuším, kam se vývoj posune do začátku února, kdy tyto řádky čtete. Doba je rychlá a zběsilá.

Hlavní téma únorového čísla opět propojuje základní výzkum v přírodních vědách s praktickými aplikacemi a s globálním technologickým a geopolitickým děním. Prvky vzácných zemin patří k strategickým surovinám a jejich význam v měnícím se světě roste. Surovinám obecně jsme věnovali hlavní téma Vesmíru už v dubnu 2022, kdy byly světové trhy a toky komodit destabilizovány ruským útokem na Ukrajinu. Prvky vzácných zemin jsme tehdy odbyli jen krátkým příspěvkem, protože téma bylo mnohem širší. Zaslouží si ale více pozornosti a velcí světoví aktéři nám každou chvíli dávají nové důvody pro to, abychom se těmito prvky zabývali.

Kresba Vladimír Renčín

Prvky vzácných zemin jsou klíčové pro energetickou transformaci. Používají se v permanentních magnetech elektromotorů aut i generátorů větrných elektráren. Slouží v luminoforech LED, v monitorech, ve vláknové optice, v pevnolátkových laserech, neobejde se bez nich spotřební elektronika, obranné systémy ani letecký průmysl. Scintilátory založené na sloučeninách těchto prvků se využívají v nukleární medicíně, v bezpečnostních skenerech nebo ve fyzice vysokých energií. Píše o nich Vítězslav Jarý.

Prvky vzácných zemin nejsou vlastně vůbec vzácné, pokud vzácnost měříme zastoupením v zemské kůře. Je však těžké je efektivně těžit a oddělit je od ostatních prvků v dostatečné čistotě, jak vysvětlují Petr Slavíček (s. 78) i Miloslav Polášek. Ten s kolegy vyvinul separační metodu, která se už nyní využívá k výrobě lutecia-177 pro onkologickou léčbu a v budoucnu by mohla pomoci s recyklací neodymových magnetů (s. 81).

V době vrcholné globalizace bylo pohodlné těžbu i zpracování přenechat Číně a dalším zemím. Využívat levnou pracovní sílu (a příliš se nezajímat o pracovní podmínky a občanská práva tamních horníků a dělníků) a šetřit životní prostředí u nás doma (a přehlížet ekologické dopady na druhé straně planety).

Důsledkem této lehkomyslnosti je, že 86 % světové těžební kapacity obstarávají pouhé tři státy: Čína, Austrálie a Myanmar. A přestože se situace začíná pomalu měnit, podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) to v roce 2030 má být 74 %.¹⁾ Ale jak upozorňuje Michel Jébrak v recenzi na knihu Suroviny a moc, pro zajištění surovinové bezpečnosti je třeba mít pod kontrolou celý hodnotový řetězec. Při zpracování těchto prvků je přitom dominance hlavních hráčů ještě jednoznačnější. Čína, USA a Malajsie dohromady ovládají 97 % kapacit. V roce 2030 to má být 92 %, přičemž samotná Čína bude kontrolovat 74 % kapacit. A pokud jde o zpracování prvků vzácných zemin používaných v permanentních magnetech, Čína je dnes zajišťuje z neuvěřitelných 91 %.

Takové rozložení sil je nebezpečné. Činí nás zranitelnými v případě jakýchkoli komplikací, jako když vládnoucí junta v Myanmaru koncem roku 2024 ztratila kontrolu nad hlavními ložisky na severu země, kde operuje Kačjinská osvobozenecká armáda. A činí nás to vydíratelnými. Čína v posledních letech zpřísnila vývozní kontroly a vyhrožuje zastavením dodávek, kdykoli potřebuje prosadit své zájmy.

Spojené státy obnovily těžbu a zpracování prvků vzácných zemin v kalifornském ložisku Mountain Pass. Letos v lednu vyplula japonská těžařská loď ověřit možnosti těžby sedimentů bohatých na prvky vzácných zemin k ostrovu Minami Torišima – nejvýchodnější součásti japonského teritoria. Japonsko testováním technologicky náročné hlubokomořské těžby reaguje na omezení čínských dodávek pro vojenské technologie poté, co Japonsko deklarovalo ochotu bránit Tchaj-wan. Už dříve se Japonsku podařilo snížit závislost na Číně z 90 na 60 %, ale v případě těžších prvků důležitých např. pro elektromobilitu je závislost stále téměř absolutní.

Evropská unie se probouzí pět minut po dvanácté. V roce 2024 pocházelo 95 % importu prvků vzácných zemí ze tří zemí: Číny, Malajsie a Ruska. Nejde jen o zajištění těžby na území EU, protože její možnosti jsou omezené. Je třeba usilovat o diverzifikaci dodavatelů a o investice do celého hodnotového řetězce včetně recyklace. Jednou z cest je vývoj technologií, které se bez těchto prvků obejdou. Konkrétní příklad hořčíkových slitin pro automobilový průmysl popisuje Martin Friák. Varuje ale, že např. nahrazení prvků vzácných zemin v permanentních magnetech bude obtížnější, ne-li nemožné.

V investicích do rizikového a růstového kapitálu přitom stále zaostáváme především za Spojenými státy. Na spolupráci s nimi přitom můžeme v současné situaci jen těžko spoléhat. V prosinci 2025 Evropská komise zveřejnila akční plán RESourceEU. Cílem je snížení závislosti na dominantním dodavateli (v drtivé většině případů na Číně) o 30 až 50 % do roku 2029. V EU se dnes recykluje méně než 1 % těchto prvků. Pokud se podaří zlepšit logistiku zacházení s odpadem, mohly by evropské recyklační firmy (např. francouzský Carester a Solvay nebo italský projekt Inspiree) pokrýt až 20 % současné poptávky po permanentních magnetech. Klíčové bude, jak rychle a účinně se nám v Evropě podaří přejít od deklarací a plánů k činům.