Dějiny surovin jako surovina dějin
| 2. 2. 2026Jak se svět v 21. století mění, suroviny se stále více dostávají do centra pozornosti. V poslední třetině 20. století debaty revolucionizovala temná zpráva Římského klubu Meze růstu, která varovala před nebezpečím vyčerpání některých klíčových zdrojů. I my dnes řešíme podobnou obavu. Její motivy jsou však odlišné. Netíží nás tolik, že suroviny absolutně dojdou. K tomu má lidstvo ještě dost daleko. Jejich narůstající nedostatek způsobí růst jejich ceny a růst ceny povede k tomu, že se těžba začne vyplácet tam, kde to dříve nedávalo smysl, protože by investor prodělal.
Dnešní problém spočívá spíše v tom, že suroviny budou, ale my se k nim nedostaneme: ať již kvůli zpřetrhání složitých globálních dodavatelských řetězců, jak jsme si to ozkoušeli během pandemie v letech 2020–2021, anebo proto, že v rámci velmocenského zápasu některý z významných hráčů kontrolujících určitou komoditu dodávky zablokuje. To jsme zažili během energetické krize v letech 2022–2023 a máme i bezprostřední zkušenost z dalšího kola americko-čínské obchodní války, které proběhlo v minulém roce a které odhalilo nebezpečí monopolizace těžby, a hlavně zpracování prvků vzácných zemin v čínské režii.
Emeritní profesor quebecké univerzity geolog Michel Jébrak, v úvodu své poslední knihy, nazvané Suroviny a moc: Geopolitika nerostného bohatství, připomíná dnes již polozapomenutý případ konfliktu z roku 2010 mezi Čínou a Japonskem. Japonci tehdy narazili na čínskou rybářskou loď ve svých výsostných vodách. Posádku zatkli a uvěznili. Byla to banální zápletka. Ovšem s dalekosáhlými důsledky. Čína radikálně omezila vývoz prvků do Japonska. Zdálo se, že globální giganty jako Sony či Toyota budou muset začít omezovat výrobu, protože kvůli dlouhodobě a systematicky budovanému čínskému monopolu nebylo možné obstarat náhradu. Po dvou měsících, když horké hlavy vychladly, se věci zase vrátily do normálu. V mezidobí však náhle ceny nedostatkových komodit vzrostly na sedminásobek.






















