O hrozivé pravěkosti pověstí

Ve švábských vesnicích poblíž jeskyně Stadel se říkávalo, že v její sedmé síni sídlí sám ďábel. Přitom každý amatérský speleolog i prostý výletník věděl, že jeskyně má síně jen dvě… U zadní stěny druhé z nich objevil geolog Otto Völzing v poslední den plánovaných vykopávek fragmenty jakéhosi rukodělného předmětu z mamutoviny a odvezl je do muzea. Pouhých sedm dní nato vypukla druhá světová válka.

Až v roce 1969 z oněch dvou stovek nalezených fragmentů poskládal archeolog Joachim Hahn tvar, ve kterém je vídali naši dávní „předci“ a který známe dnes: lvího muže, Löwenmensche, lykantropa, lvodlaka, půlzvíře, půlčlověka. S výsledkem datování mezi 35 a 41 tisíci lety jde o nejstarší známou figurální sošku vůbec.¹⁾

1. Příběh zoomorfní sochy člověka s lví hlavou (snímek vlevo nahoře), nazývané „lví muž“, pokračuje. Poté, co archeologové objevili v jeskyni Stadel v německém pohoří Hohlenstein nové fragmenty (snímek dole), restaurátoři sochu v červenci 2013 rozdělili na jednotlivé části v naději, že jim nové díly pomohou najít přesnější podobu přibližně 35 až 41 tisíc let starého originálu.

Snímky Dagmar Hollmannová, CC BY-SA 4.0 (vlevo); Marijan Murat, DPA, AFP, Profimedia (fragmenty)

Kromě toho, že se nám v podobě muže se lví hlavou předkládá neklamné svědectví o bohatém symbolickém vnitřním životě lidí doby kamenné, nabízí se otázka, jak se s touto skutečností máme vyrovnat. Vykopali nacisté – samozvaní Ultraevropané – prokletý praobraz Satana a museli za to nakonec zaplatit drtivou porážkou vlastního kultovního systému? „Samozřejmě!“ chce se vyhrknout mozku, jehož významotvorné struktury se lepí na nejmenší náznaky smysluplných příběhů jako mouchy na mucholapku. Vyžaduje značnou dávku kázně pozdržet přeochotné interpretační nadšení a odkázat „osmyslněnou“ sekvenci popsaných událostí do říše náhod, mezi kterými si naše pozornost jen obratně vybírá ty příběhotvorné. Abychom to dokázali, musíme se aktivně rozhodnout, že pozoruhodné shody okolností (nebo třeba jungovské synchronicity) nebudeme pokládat za důkaz hlubokých kauzálních proudů v soukolí univerza, ale za důsledek řádění výběrových efektů. Spolu s britským matematikem Johnem Littlewoodem můžeme „zázrak“, tedy událost, jejíž pravděpodobnost je asi jedna ku milionu, očekávat přibližně jednou za měsíc zkrátka proto, že se nám stíhá stávat přibližně jedna událost za sekundu.

Jan Turek: První Evropané. Archeologie počátků evropské identity

Academia, Praha 2026, 360 s., ISBN 978-80-200-3701-5

To, že si na rozcestí smyslu a nesmyslu umíme vybrat tu druhou možnost, je důsledkem zajímavého kulturního vývoje „globálního západu“. Pěkně ho popsal můj kolega z Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, archeolog Jan Turek v nové knize První Evropané. [1] Turek je autor, který dovede zdatně brousit onu optimální hranu mezi příliš skeptickým vědeckým pojednáním a vyprávěním poutavých příběhů za každou cenu. Dosahuje toho soustředěním se na populace, na velké skupiny vzájemně podobných jevů (nejen lidí, ale i keramických nádob či kamenných nástrojů) místo na žhavé singularity typu lvího muže.

Jeho pojednání nádherně ilustruje právě onu univerzálně lidskou tendenci symbolicky se zmocňovat všeho, co nám vstoupí do zorného pole. Tak jako máme chuť vmezeřit nález sošky z mamutího klu do dějin 20. století, přivlastňujeme do svých kosmologií i pohřební krajinné dominanty těch, co tu byli před námi. V knize se tak dočteme třeba o „mohyle praotce Čecha“ ve Ctiněvsi, kterou ale navršili příslušníci kultury kulovitých amfor více než tři tisíce let před příchodem Slovanů na naše území (zhruba mezi lety 3300 a 2800 př. Kr.). Já se zde ale zaměřím na vykopávku jiné dlouhé mohyly pod Řípem, které jsem byl náhodou jako návštěvník přítomen (výzkum vedl právě Jan Turek spolu s Petrem Krištufem; viz Vesmír 102, 636, 2023/11).