Nebát se smát

To nejhorší, co může bavič udělat, pokud se jeho vtipu nikdo nezasmál, je začít ho vysvětlovat. Snad to neplatí o humoru jako o obecném fenoménu. V tomto čísle totiž v několika článcích rozebíráme, proč se lidé smějí, čemu se smějí a co se jim při tom odehrává v mozku. Má-li pravdu spisovatel Elwyn Brooks White, jehož cituje Jaroslav Petr v závěru svého článku (který jako jediný není o lidech), šlápli jsme s výběrem tématu tentokrát vedle. Věřím však, že vtipy sice vysvětlovat neradno, ale humor zkoumat lze, aniž bychom ho zabili. Alespoň já jsem se při čtení zasmál hned několikrát.

Jak ukazuje Petr Tureček, humor je mimo jiné nástrojem sociální soudržnosti. Závisí na kontextu a ne vždy je srozumitelný všem. Nemáte-li správný interpretační klíč, jen nechápavě zíráte, jak se vaše okolí otřásá smíchem nad něčím, co přece vůbec vtipné není. V extrémním případě je humor srozumitelný jen svému autorovi. I takový v tomto čísle je, i když ho nejspíš neodhalíte. V jednom z článků se nám jistá pasáž nezdála a navrhli jsme autorovi úpravu. On nám ale vysvětlil, že příslušnou formulaci použil záměrně, protože v kontextu článku je vtipná. Namítli jsme, že nikomu nedojde, že se jedná o záměr, takže se vtip mine účinkem. „To je na tom právě nejvtipnější,“ rozchechtal se dotyčný a byl tou představou natolik pobaven, že jsme mu vyhověli a sporné místo nechali beze změny. Víc prozradit nemohu, protože bych tím ten křehký osobní humor zmrzačil. Zároveň si tím vytváříme alibi: narazíte-li v tomto čísle na nějakou chybu nebo nedotaženost, vězte, že je záměrná a nejméně jeden člověk se jí královsky baví.

Náčrtek vtipu, který neprošel přes editora Washington Post, vlastněného Jeffem Bezosem (jednou z postav na obrázku).

Ilustrace Ann Telnaes

Po delší době se ve Vesmíru objevuje ryze literární žánr. Fejeton Ivy Pekárkové na příběhu ze života ilustruje mezikulturní rozdíly ve vnímání humoru. V redakci jsme si říkali, že bychom podobné formáty mohli do časopisu zařazovat častěji. Co myslíte?

„Vtip je způsob interpretace světa okolo nás,“ píše Eva Šipöczová (a tato interpretace může zachraňovat životy, mohl by dodat Ivan Horáček). Je to každopádně způsob interpretace světa velmi účinný, dodávající moc bezmocným. I proto mnohým mocným tolik vadí, nemají-li nad ním kontrolu jako nad dvorním šaškem. I o tom Eva Šipöczová píše.

Poté, co Donald Trump vyhrál volby a bylo jasné, že se v lednu opět chopí moci, nastala v USA doba přehodnocování hodnot a životních strategií. Mnozí vlivní lidé, kteří staronového prezidenta ve Spojených státech dříve kritizovali, usoudili, že bude prozíravější mu přikyvovat. Opatrná začala být i některá média a z redakcí na protest odešlo několik novinářů a novinářek. Největší mezinárodní ohlas vyvolala rezignace Ann Telnaesové, která od roku 2008 kreslila politické vtipy pro Washington Post. „Mým úkolem jako redakční karikaturistky je volat mocné lidi a instituce k odpovědnosti. Poprvé se mi stalo, že mi můj vydavatel v této kritické práci zabránil. Proto jsem se rozhodla z Postu odejít,“ napsala na svém webu. Odešla poté, co vedoucí názorové rubriky deníku vlastněného Jeffem Bezosem (zakladatelem Amazonu) odmítl uveřejnit její kresbu technologických mogulů klanějících se spolu s Mickey Mousem soše Donalda Trumpa (z něhož vidíme pouze pupek, malé ruce a kravatu, přesto o jeho identitě není pochyb).

Vtipy a karikatury jsou z podstaty zkratkovité a zjednodušující. Ale dobrý karikaturista dokáže právě díky této zkratce přinést silné sdělení, které umí zasáhnout publikum účinněji než pečlivě vyargumentované a daty podložené komentáře či odborné stati. V devadesátých letech mě coby naivní ucho hluboce ovlivnil vtip Vladimíra Renčína, na němž zjevně blahobytný starší muž říká svým potomkům: „Bylo odstartováno a my tehdy vyběhli ke kapitalismu. Všichni měli stejnou šanci, zejména pak my, kteří jsme věděli, kde je start.“

Jsem dítě revoluce, v roce 1989 mi bylo třináct. Prožíval jsem tu dobu s nadšením kluka, kterému před očima padala šedivá deka ospalého pozdního socialismu a svět dostával živé barvy svobody a příležitostí. Těžce jsem nesl, když lidé, kterých jsem si vážil, třeba Karel Kryl, stále častěji konkrétní prvky polistopadového vývoje kritizovali. Jak mohou ten báječný nový svět hanět? Vždyť jsou to jen drobné vady na kráse, které se jistě brzy vyřeší. Pamatuji si živě, že až Renčínův vtip mě donutil o politické a společenské situaci začít přemýšlet trochu kritičtěji. Odstranil blok, který jsem si předtím v mozku sám vytvořil, a tím mi dal zase o něco více svobody.

Jsem moc rád, že se Vladimír Renčín, s nímž se čtenáři mohli dlouhá léta potkávat i na stránkách našeho časopisu, do Vesmíru vrací. A to díky vstřícnosti jeho dcery Zuzany Renčínové, s níž se redakce na publikování vtipů domluvila. Děkujeme!