O evoluci humoru

„Když někdo pláče nad úmrtím své ženy, není to gag. Když někdo mixuje gin-fizz, také to není gag. Když ale dostane Chaplin zprávu, že mu umřela žena, odvrátí se od nás, roztřese se pláčem a pak se zvolna obrátí zase k nám, a my zjistíme, že se netřásl pláčem, ale že si mixoval gin-fizz, je to gag.“

Těmito slovy začíná nejznámější česká stať na téma humoru. Text se jmenuje Anatomie gagu a napsal ho náš bezkonkurenčně nejlepší exprezident Václav Havel.

Havel se soustřeďuje na nesoulad – inkongruenci, která se tradičně uvádí jako jeden ze tří hlavních pohonů vtipnosti. Gag vzniká podle Havla ve chvíli, kdy do sebe narazí dva nekompatibilní automatismy (třas ramen po smrti blízké osoby, příprava alkoholického nápoje na oslavu dobré zprávy), které jsou však přesto uvedeny v soulad (třas ramen při přípravě alkoholického nápoje na oslavu dobré zprávy zvěstující smrt blízké osoby). Ono „vybití“ napětí mezi zdroji nesouladu se v rámci příbuzného modelu usmíření nesouladu (incongruity-resolution) dokonce probojovalo do názvu teorie.

1. Charles Chaplin, komik.

Snímek Cinema Legacy Collection, Hollywood Archive, Profimedia

Vedle inkongruence (a jejího rozřešení) figurují jako zdroje humoru ještě úleva prostá (relief), kdy se v rámci žertu vytvoří napětí, o kterém se vzápětí ukáže, že bylo bezpředmětné, a nadřazenost (superiority). V nadřazenostní komice si příslušníci jedné (obvykle dominantní) skupiny utahují z příslušníků skupiny jiné (obvykle marginalizované). Často tak činí prostým přiživováním již zaběhnutých stereotypů, a jejich pobavení tak nelze svést na inkongruenci.

Ostatní projevy humoru by mělo být možné vždy rozložit na tyto základní typy nebo jejich kombinace. Nezdvořilým chováním vůči učitelce se spolužákům zavděčíme nejen proto, že je učitelka základní antagonistkou jejich životů, ale i proto, že projevem nadřazenosti vůči nadřízenému dosahujeme navíc inkongruenčního efektu.