Mají zvířata smysl pro legraci?

Umí se zvířata smát nebo aspoň usmívat? Mají smysl pro to, čemu my lidé říkáme humor? Pokud ano, jak se jejich schopnosti projevují a k čemu jsou jim dobré?

Říká se, že smysl pro humor nám pomáhá povznést se nad neslušné, pochopit nekonvenční, tolerovat nepříjemné, vypořádat se s nečekaným a přečkat nesnesitelné. Smích vznikl evolučně nejspíš při hrách. Ty jsou spojeny se silnými pozitivními emocemi a dochází při nich k upevňování vztahů. Hry, jako je vzájemné zápasení nebo honička, mohou být i fyzicky náročné. Naši předkové si spojili radost ze hry se zvuky vznikajícími při usilovném dýchání a ty začali používat jako pozitivní signál pro všechny v okolí.

Smích a humor hrají v životě mnohých zvířat důležitou roli. U šimpanzů a dalších lidoopů jsou projevy smíchu, her, škádlení typické, dokonce jim stojí za to smích předstírat.

Snímek: volné dílo, CC BY-NC-SA 2.0

Pravěcí zástupci rodu Homo se zřejmě smáli dříve, než zvládli dorozumívání prostřednictvím řeči. Smích byl pro ně důležitý a významnou roli sehrává i v dnešní společnosti. Uplatní se třeba při seznamování. Muži se snaží být před ženami vtipní a ženy odpovídají na jejich žertování smíchem, jehož intenzita je přímo úměrná zájmu o vtipkujícího nápadníka. Jakmile se začnou muž a žena smát společně, jsou na nejlepší cestě navázat bližší vztah. Ve smíchu se odráží i kvalita vztahu. Když se muž a žena smějí společně stejným věcem, jejich svazek bývá pevnější. Do vnímání smíchu nepromlouvá jazyk, národnost ani kultura. Když slyší kočovní pastevci Himbové z Namibie smích Evropanů, nedá jim žádnou práci pochopit, oč jde.

Jak jsou na tom se smíchem zvířata? Africká hrdlička chechtavá nebo náš racek chechtavý se sice ozývají tak, že nám to smích připomíná, ale s projevy radosti si to nespleteme ani náhodou. Zvuky plnící stejnou roli jako lidský smích přesto vydává více než 60 živočišných druhů. Smějí se nejen lidoopi, ale i mnoho druhů opic Nového i Starého světa, delfíni, sloni, psi, domácí skot nebo mangusty jižní. Mezi ptáky se smějí třeba pěvci flétňáci australští nebo papoušci nestorové kea.

Potkani při hravém dovádění vyluzují ultrazvukové pištění o frekvenci zhruba 50 kHz, jež je za hranicí citlivosti našeho sluchu. Spojení smíchu s radostí se u nich jasně projeví poté, co se naučí hrát si se svým ošetřovatelem na schovávanou. Zvládnou jak úlohu pátrače, tak i toho, kdo se skrývá. Když je na nich řada se schováváním, preferují úkryty z neprůhledného materiálu, nepravidelně je střídají, aby ztížili hledači práci, a i když bývají při jiných činnostech docela hluční, ve skrýši ani nedutají, aby se neprozradili. O tom, že jim hra dělá radost, svědčí fakt, že se jí účastní, i když za to nedostávají žádnou odměnu. Když najdou ošetřovatele nebo když jsou sami odhaleni, propadají bujarému veselí. Poskakují nadšením a ultrazvukově se smějí.

Potkani jsou lechtiví a vysokými zvuky o frekvenci 50 kHz se rovněž ozývají, když je pošimráme na bříšku. Tento smích však má jiné akustické charakteristiky než zvuky, kterými se zvířata ozývají během hry. Potkani tak mají zřejmě různé typy smíchu. To není nic neobvyklého. My lidé se také nesmějeme ve všech situacích stejně. Akusticky lze dobře odlišit smích, kterým během rozhovoru provázíme vlastní řeč, od smíchu, kterým reagujeme na řeč druhých. Nabízí se otázka, jestli nám smích některých živočichů zatím neuniká, protože k němu využívají pro nás neobvyklé komunikační kanály, např. pachy nebo změny elektrického pole.

Delfíni skákaví se při hře často „zubí“ – otevírají tlamu a jejich výraz velmi připomíná radostnou lidskou grimasu.

Snímek Rawpixel Library, volné dílo, CC0

K čemu je smích

Mírnějším projevem smíchu je úsměv, tedy změna ve výrazu tváře neprovázená zvukovými projevy. Ani ten snad příroda zvířatům neodepřela. Například delfíni skákaví často otevírají tlamu a jejich výraz pak připomíná radostnou lidskou grimasu. Naprostou většinu těchto pozitivních projevů nasazují, když si spolu hrají. Téměř 90 procent úsměvů připadá na situace, kdy si hrající delfíni vidí do tváře, a ve třetině případů delfíni okamžitě reagují stejně. Delfíni chovaní v zajetí někdy radostně reagují i na lidi, které dobře znají. Vědci se ale zatím zdráhají označit otevírání tlamy v příjemných situacích za zvířecí úsměv, i když podobné chování pozorovali u hrajících si surikat, vlků, domácích koček nebo orangutanů bornejských. Stále není jisté, zda zvířata opravdu otevírají tlamu proto, že se cítí podobně jako usmívající se člověk.

Lidem smích ulevuje v těžkých životních situacích, zahání stres, a dokonce tlumí bolest (více v článku Aleše Stuchlíka). Také smějící se zvířata nazírají na svět z té lepší stránky. Dokazují to výsledky experimentu, kdy vědci laboratorní potkany nejprve naučili, že dostanou za odměnu pamlsek, když stisknou v reakci na hluboký tón páku. Po zaznění vysokého tónu se zvířata naučila sešlápnout druhou páku, a tím se vyhnula trestu v podobě elektrického šoku do tlapek. V další fázi experimentu si výzkumníci s potkanem buď jen hráli, nebo ho lechtali. Reakci zvířete kontrolovali aparaturou, která dokáže zachytit ultrazvukový smích. Následně vědci přehráli zvířatům tón, který se výškou nacházel přesně mezi signálem pro odměnu a zvukem varujícím před elektrickým šokem. Rozesmátí potkani mačkali v reakci na průměrný signál častěji pedál, kterým se při zaznění hlubokého tónu domohli odměny. Po hře bez smíchu sešlapávala zvířata oba pedály se stejnou četností a stejně reagovala, když se je vědcům nepovedlo lechtáním rozesmát. Na optimistickou notu tedy zvířata nenaladí ani hra, ani lechtání, ale pouze smích.

Také u zvířat je smích pozitivním signálem. Často provází hry, při kterých zvířata posilují vzájemné vztahy. Smích tu působí jednak jako projev dobrých úmyslů a snižuje riziko, že zvířata vezmou danou aktivitu (např. hravý zápas) příliš vážně. Slouží i jako „posilovač“ her. Pokud se zvířata smějí, doba hry se prodlužuje.

Co se škádlívá…

Se smyslem pro humor souvisí škádlení. Zvládají ho už osmiměsíční děti, když třeba nabízejí rodiči hračku a pak s ní na poslední chvíli ucuknou. Malé děti také rády šaškují a užívají si smíchu svého okolí. Později, když už mají rozvinutější abstraktní myšlení, se baví třeba tím, že předstírají telefonování a místo mobilu drží v ruce botu. Kolem třetího roku už zvládají úskalí řeči a jejich smysl pro humor se projevuje třeba tím, že s úsměvem ukážou na tatínka a řeknou: „Máma.“ Pětileté děti se smějí vyprávěným vtipům a samy je opakují, i když jejich pointě ještě nerozumějí. Stejně jako při šaškování jim jde o to, aby rozesmály své posluchače. A v sedmi či osmi letech začnou děti při žertech využívat dvojznačného významu slov. V té době už se dokážou vžít do situace druhých a v žertování se dál zdokonalují.

Škádlení není cizí ani zvířatům. Když ošetřovatelé v berlínské zoo nechali při úklidu výběhu ležet bez dozoru hadici s puštěnou vodou, zmocnila se jí samice slona indického Mary a s gustem si sprchovala hlavu a záda. Druhá slonice Anchali manipulovala s hadicí tak, aby Mary přerušila přítok vody. Zjevně se tím dobře bavila. Používala různé triky. Někdy hadici jednoduše zlomila, jindy na ni plnou vahou položila chobot. Nikdy ale na hadici nešlápla – to mají berlínští sloni přísně zakázáno a při neuposlechnutí je čeká ostré pokárání.

Zvířata poznají, když je někdo škádlí. Ukázalo se to v experimentech, v kterých dobrovolníci podávali psům kousek párku a nechali ho na poslední chvíli upadnout tak, aby se k němu zvíře nedostalo. Když to vypadalo, že párek padl na zem nedopatřením, choval se pes k dobrovolníkovi přátelštěji, než když bylo jasné, že dobrovolník uzeninu upustil schválně. Podobně odliší úmyslné škádlení od nechtěně způsobené újmy i další zvířata, např. koně, makaci nebo šimpanzi.

Hezký příklad škádlení lidí zvířaty uvádí Adolf Heschl ze Zemského muzea Joanneum ve Vídni. Když se vracel z práce domů, jeho čtyřletá fenka australského ovčáka Maggie se v předsíni zmocnila jeho trepky a odnesla ji do obýváku, kde ji uložila do svého pelíšku. Když si Heschl trepku vyzvedával, Maggie nijak zvlášť neprotestovala. Fenka nikdy nesebrala boty, v kterých chodili členové rodiny ven, protože ty po příchodu domů nikdo nepotřeboval, nesháněl by je a nebyla by s ním žádná legrace. Že Maggie opravdu nejde o trepku, se jasně ukázalo, když Heschl na uzmutou přezůvku rezignoval. Fenka nějakou dobu marně vyčkávala a pak se k němu dostavila s botou v tlamě. Vyzývavě s ní třepala a dožadovala se jeho akce. Maggie zapojila do svého škádlení všechny členy domácnosti a velmi dobře přitom rozeznávala, komu chce sebrat bačkory. Jen jednadevadesátiletého dědečka ze seznamu škádlených brzy zase vyškrtla. Se svou šouravou chůzí pro ni nebyl zajímavým partnerem.

Žertující gorila

Lidoopi škádlí a provokují jeden druhého už v raném věku. Malí šimpanzi s oblibou budí usínající dospělé členy tlupy, mláďata orangutanů si libují v tahání starších za chlupy a gorily se nejraději provokují strkanicemi. Občas k tomu přidají i veselou grimasu či gesto, aby bylo jasné, že to myslí z legrace. Škádlení bonobů, šimpanzů, goril a orangutanů se v řadě ohledů podobá škádlení mezi lidmi. Dítě pokoušející matčinu trpělivost bedlivě sleduje výraz její tváře, aby včas zjistilo, jestli už nezašlo příliš daleko. Podobně kontrolují matčinu trpělivost malí lidoopi. Obvykle se jim ale dostane škádlivé odplaty, když je dospělý polechtá nebo s nimi začne hrát na schovávanou.

Evoluční cesty lidí, šimpanzů, goril a orangutanů se rozešly zhruba před 13 miliony roků, a tak si můžeme být jistí, že schopnost vzájemného škádlení je ještě staršího data. A jak daleko ve vývoji smyslu pro humor lidoopi dospěli? Ledacos lze vytušit z chování gorily Koko, kterou vědci naučili základům komunikace znakovou řečí pro neslyšící. Ta dovedla šaškovat podobně jako malé děti. Nosila třeba na hlavě pravítko a předstírala, že má čepici. Zvládala i slovní humor ve znakové řeči. Zpočátku se mohlo zdát, že se plete, když na otázku: „Co používá Penny, když ti čistí zuby?“ odpověděla: „Nohu.“ Když ji ošetřovatelka opravila: „To je hloupost. Používá kartáček.“ Koko poslušně znakovala: „Kartáček.“ Ale pak ve hře pokračovala. Na dotaz: „Co dává Penny na kartáček?“ odpověděla: „Nos.“ Vzápětí si přiložila nohu k nosu, aby ukázala, že si uvědomuje chybnost obou odpovědí a že jejich pravým účelem byl žert. Koko nebyly cizí ani slovní hříčky. Na dotaz: „Co je těžké?“ odpovídala znaky pro kámen a pro práci.

Smích a humor hrají v životě mnohých zvířat důležitou roli. Šimpanzům, podobně jako lidem, dokonce stojí za to smích předstírat. Zatím jsme plně nepochopili ani lidský smích a humor. Tím méně o nich máme jasno u zvířat. Výzkum humoru tak není žádná legrace. Je to disciplína vážná a obtížná. Platí tu, co řekl americký spisovatel Elwyn Brooks White (autor knihy Stuart Little): „Analyzovat humor je jako pitvat žábu. Málokoho to zajímá a žába na to umře.“