Nebát se a nevysmívat

Taxikářská společnost v jižním Londýně, kde jsem svého času pracovala, zaměstnávala hlavně Afghánce paštunské národnosti. Byli to vesměs tvrdí chlapi, poradili si s každou situací, která při řízení taxíku nastala (a můžu potvrdit, že při řízení taxíku nastává situací spousta). Byli taky ohromně milí k jediné kolegyni, i když byla bezvěrec a zarytě odmítala stát se muslimkou, přestože jí dali napít vody z posvátné studně Zamzam.

Zdálo se, že jsou všichni pořád v dobré náladě, dokonce i o ramadánu, kdy celý den taxikařili hladoví a žízniví.