Testováno na dětech

ad Vesmír 103, 94, 2024/2

Při četbě zajímavého článku jsem narazil na dvě místa, jež bych rád komentoval. Na s. 95 autorka uvádí: „Během prvních let života se náš mozek snaží najít řád v okolní realitě, překypující mnoha různými podněty. Pokud nezíská důkaz o významnosti rozdílu, sobě podobné podněty seskupí do jedné společné kategorie. Rozkouskováním velmi různorodé, neustále se měnící reality do kategorií si mozek ulehčuje orientaci a zvyšuje efektivitu zpracování proudu informací přicházejících prostřednictvím smyslů – mentálně zmenší nebo zcela vymaže rozdíly mezi podněty, které patří do stejné kategorie, a naopak mentálně zvýrazní rozdíly mezi podněty, které patří do kategorií odlišných. Tak jako na kontinuu několika odstínů od žluté po oranžovou dokážeme rozhodnout, co je žlutá a co už oranžová, díky stejnému procesu bez přemýšlení poznáme, jestli někdo řekl parník nebo perník. Děje se tak přesto, že ve skutečnosti je mezi parníkem a perníkem jen velmi malý akustický rozdíl (mnohdy i menší než mezi parníkem vysloveným dítětem a parníkem vysloveným dospělým mužem) a hláska a může přejít v hlásku e stejně souvisle jako žlutá v oranžovou v duze, tedy bez předem dané hranice.“

Ví se proč je malý akustický rozdíl ve výslovnosti dítěte a dospělého muže? Jaký je akustický rozdíl mezi parníkem vysloveným dítětem a vysloveným dospělou ženou v porovnání s výše uvedeným? A proč je jiný?

Na pátém snímku je vyobrazeno dítě, se kterým během experimentu interagují dvě osoby ženského pohlaví, každá z vlastní poloviny monitoru. Popisek uvádí:

„Člověka, který na nás mluví jiným jazykem než naší mateřštinou nebo s přízvukem cizího jazyka, podvědomě vnímáme jako méně důvěryhodného nebo méně kompetentního. Reagujeme takto už od batolecího věku. Zkoumá to pokus Lucie Jarůškové (FF UK), při němž dítě vidí dvě různé osoby, z nichž každá hovoří z jiné části obrazovky (A a B). Obě osoby říkají totéž (pozdraví a řeknou básničku), jedna mluví s rodilým přízvukem, druhá s přízvukem nerodilým. Po ukončení promluvy dítěti obě zároveň podají hračku (C). Jestli si dítě hračku vezme a od které mluvčí, značí existenci a povahu jazykově podmíněných preferencí.“

Závěr, obsažený v poslední větě, mi připadá jako velmi zjednodušený pohled na to, co se asi děje v hlavě dítěte. Dítě totiž, podle mě, neposuzuje mluvčí jen podle jazyka, ale podle dalších znaků. Obličej (může mu připomínat babičku), účes (hodná učitelka ve školce), způsob držení hračky (na obrázku ji jedna mluvčí drží výš a dál od těla než druhá), úsměv v okamžiku, kdy mu experimentátorka ukáže hračku (každá se usmívá jinak), držení hračky (v levé či v pravé ruce) atd. Připadá mi, že někdo udělal pokus jen aby měl výsledek.

Jiří Koníř, Přerov-Čekyně

Odpověď autorky: Pokud jde o první část dotazu, akustický rozdíl ve výslovnosti hlásek je mezi mužem a dítětem velký – což je dáno tím, že mají různě velké vokální trakty. I přes tento velký akustický rozdíl nám nedělá problém poznat, že muž a dítě řekli totéž slovo nebo tutéž hlásku. Mezi českými hláskami a a e vyslovenými jedním a týmž mluvčím (např. dospělým mužem) je akustický rozdíl zhruba 350 Hz (ve dvojrozměrném hláskovém prostoru). Pokud ale v tomtéž prostoru porovnáme hlásku a vyslovenou mužem a tutéž hlásku vyslovenou dítětem, akustický rozdíl je zhruba 550 Hz. Ovšem v prvním případě, kdy je akustický rozdíl menší, bezpečně poznáme, že jde o různé hlásky, zatímco v druhém případě, kdy je akustický rozdíl větší, bezpečně rozpoznáme, že jde o tutéž hlásku. Ilustruje to naši schopnost ignorovat akustickou proměnlivost, která nenese jazykový význam, ale značí například identitu mluvčího.

Pokud jde o druhou poznámku, prezentovaný výzkum patří k typu experimentů, které již různí výzkumníci z různých laboratoří několikrát opakovali, přičemž došli nezávisle na sobě k obdobným výsledkům. Výzkumu se zpravidla účastní větší počet dětí, které mají různou zkušenost (mají různé babičky nebo učitelky ve školce), a výsledky jsou proto do jisté míry imunní vůči konkrétním preferencím jednoho dítěte (které bezpochyby existují). Takové experimenty jsou běžně organizovány tak, aby se předešlo zkreslením, která by přinesla individuální odlišnost experimentátorek, komunikujících s dětmi. Jedna ze dvou mluvčích je proto polovině dětí představena s cizím přízvukem a druhá s rodilým. Pro druhou polovinu dětí se u mluvčích jejich přízvuky vymění. Touto experimentální manipulací dokážeme spolehlivě otestovat, jestli přízvuk jako takový – nezávisle na tom, jestli jej má mluvčí vlevo nebo jiná mluvčí s hnědými vlasy – ovlivňuje preference dětí.