Karel Klostermann a sto let paměti Šumavy

Co znamenala Šumava pro Čechy před Klostermannem? Takřka nic. Rozsáhlé pohoří na jihozápadní hranici Čech se začalo významově rodit až s koncem 19. století, v době prudkého rozvoje turismu i moderního knižního trhu. Karel Klostermann se stal zárukou paměti regionu, autoritou, která nás k Šumavě natrvalo připoutala.

„U nového mostu končí naučná stezka Karla Klostermanna, která vede z Rokyty na Srní. Nový most byl vybudován na místě, kde lávka přes Vydru stála již v době, kdy žil Karel Klostermann. Spisovatel Šumavy přes tuto lávku skutečně přecházel a díky tomu mohl svým čtenářům popisovat […], co se odehrálo v minulosti na obou stranách řeky,“ uvádí turistický server kudyznudy.cz. Ač se citovaný odstavec může na první pohled jevit jako krajně banální – láká zkrátka na procházku údolím šumavské říčky Vydry –, dobře demonstruje současný vztah ke spisovateli, od jehož úmrtí uběhlo právě sto let.

Mezi Karlem Klostermannem a konkrétním regionem je nastolováno vzájemné pouto, autor není jen tvůrcem beletrie inspirované Šumavou, ale přímo dokumentaristou její minulosti, její „staré“, původní podoby. Tato charakteristika jej staví do specifické role. Karel Klostermann utváří rezervoár paměti, o něž se my Češi opíráme vždy, když o Šumavě uvažujeme v kontextu její historie. A nemusí přitom jít jen o historii kulturní, ale také o samu představu „přirozenosti“ celého prostoru.

Ottovy Čechy hojně zobrazují Šumavu jako monumentální pohoří s výhledy.

Ilustrace Karel Liebscher, z Ottových Čech, 1883

Terra incognita – terra nuova

Vyobrazení Karla Klostermanna jako průvodce turistů po Šumavě. Obálka Klostermannova povídkového souboru Prázdniny na Šumavě a jiné kresby, 1926.

Abychom mohli pochopit povahu vztahu Klostermannova díla k identitě Šumavy, musíme nejprve rekonstruovat pozici Šumavy v českém „národním příběhu“, to znamená zeptat se, co Šumava znamenala pro Čechy před Klostermannem. Odpověď je až překvapivě prostá: Neznamenala takřka nic. Do příběhu ustavujícího se „českého národa“ zasahovala jen jako součást motivu, objevujícího se již ve středověkých kronikách, který pohraniční hory a lesy pojímal jako neprostupnou hradbu chránící proti vpádu nepřátel. První česky psaný šumavský cestopis Karla Slavoje Amerlinga, lékaře a klatovského rodáka (Vesmír 78, 456, 1999/8), vznikl teprve roku 1835 a dlouho neměl pokračovatele. I v české poezii nebo próze se po celou první polovinu 19. století Šumava objevovala jen sporadicky. Podstatněji ji teprve od začátku čtyřicátých let začala tematizovat německy psaná literatura, která byla hojně čtena i v českém kulturním prostředí. Zastupovala ji díla šumavských rodáků Josefa Ranka a podstatně populárnějšího Adalberta Stiftera. O Rankovi se soudí, že pohoří pro literaturu doslova objevil. Pro německé autory však Šumava nebyla scénou, kde se odehrávají dramatické přírodní zvraty, a pochopitelně ani mytickým pohraničním valem. Stifter ji pojímal spíše jako utěšené přírodní refugium, kde lze dosáhnout harmonického života, pro Ranka pak byla územím, kde kupodivu také žijí Němci.

Dramatický obraz zániku původního pralesa. Ilustrace Karla Liebschera k románu V ráji šumavském, 1893.

V českojazyčné beletrii začala být Šumava intenzivněji tematizovaná teprve s počátkem sedmdesátých let 19. století, například v románu Parnassie Aloise Vojtěcha Šmilovského nebo ve sbírce Ze Šumavy Elišky Krásnohorské. Oba autoři přitom představovali Šumavu podobně jako jejich německojazyční předchůdci, tedy jako malebnou, idylickou krajinu. Totožnou reprezentaci Šumavy preferovala i výpravná vlastivědná publikace Ottova nakladatelství Čechy ze začátku osmdesátých let, jejíž první díl překvapivě nebyl věnován Praze, nýbrž právě Šumavě: posloupnost jednotlivých dílů Šumava – Vltava – Praha je ostatně více než výmluvná. Do knihy přispěla řada českých spisovatelů a spisovatelek včetně již zmíněné Elišky Krásnohorské, která je autorkou prologu knihy. O Šumavě v něm příznačně mluví jako o „krajinném ráji“ i „skvostnici drahých českých pamětí“, jejímž hlavním smyslem je být „stráží národnosti naší“. Šumava je v Ottových Čechách nárokována jako nezpochybnitelná součást českého prostoru, je odvěkou hranicí, která striktně odděluje Čechy od Němců. Estetická stránka tamní přírody není hodnotná jen sama o sobě, ale právě proto, že uchovává národní minulost, je svědkem dávných dějů.