Oblastní galerie Liberec

V letních měsících nás putování po českých galeriích zavede do lázní. Neorenesanční budova v liberecké vilové čtvrti, v níž dnes sídlí galerie patřící rozsahem a kvalitou sbírkových fondů k nejvýznamnějším v Čechách, totiž původně sloužila lázeňským účelům.¹⁾

Podobu sbírek Oblastní galerie Liberec utvářelo prostředí tradičního průmyslového a zároveň kulturního centra severu Čech, původně osídleného převážně německým obyvatelstvem. Přestože jeho historické vazby zpřetrhaly události spojené s druhou světovou válkou, fondy budoucí galerie v podstatě nezasáhly. Jejich jádro pochází z libereckého uměleckoprůmyslového muzea,²⁾ které začátkem 20. století pozvedl na evropskou úroveň velkorysý dar místního průmyslníka Heinricha Liebiega. Šlo o více než dvě stě uměleckých předmětů a finanční odkaz, srovnávaný s mecenášstvím Vojtěcha Lanny. Cena daru spočívala především v kolekci německého, rakouského a francouzského malířství druhé poloviny 19. století, obsahující díla příslušníků barbizonské školy a zejména ucelený soubor obrazů předchůdce impresionismu Eugèna Boudina.³⁾

Po druhé světové válce se akviziční činnost zaměřila na české umění, které bylo vzhledem k předchozímu národnostnímu vývoji Liberecka ve sbírkách zastoupeno jen okrajově. Ještě jako součást muzea přesídlila galerie r. 1946 do samostatné budovy Liebiegova paláce. Roku 1953 byla z muzea vyčleněna a stala se jednou z krajských institucí tehdy vznikající galerijní sítě. Na začátku šedesátých let status ztratila a metodicky paradoxně podléhala nesrovnatelně menší litoměřické galerii. Své místo mezi klíčovými institucemi České republiky si však udržela i v dalších letech, během nichž sběrné okruhy dále rozšiřovala. Umění 16.–18. století obohatila kolekce obrazů nizozemských malířů. V rámci umění 20. století se tehdejší ředitelka Hana Seifertová cíleně zaměřila na podstatně dostupnější českou soudobou tvorbu, ke které měla navíc úzký vztah. Sbírkotvorná činnost soustředěná na aktuální umělecké projevy i další aktivity, které v této souvislosti rozvinula (mj. projekt Socha a město Liberec 1969), však skončily jejím vynuceným odchodem na jaře 1970.

Věra Janoušková (1922–2010), Gesto, 1982, svařovaný a smaltovaný kov a plech, 127 × 34 × 41 cm. Snímek Jaroslav Trojan

Eugène Boudin (1824–1898), Močál v Honfleur, 1889, olej, plátno, 36,9 × 58,2 cm. Snímek Jaroslav Trojan

Během tzv. normalizace se galerie ocitla pod ostrým dohledem státních i stranických orgánů. Naďa Řeháková, která tehdy akvizice zajišťovala, se snažila vyhnout ideologicky poplatným tématům a bezobsažné tvorbě některých svazových prominentů obratem k českému umění první poloviny 20. století a předešlých desetiletí. Vedle toho galerie postupně navazovala na sběr tvorby českoněmeckých malířů působících na našem území před rokem 1945,⁴⁾ kterým se plně otevřela po pádu režimu. Stejně tak se zaměřila na aktuální domácí tendence.

Interiér Oblastní galerie Liberec, bazénová hala s výstavou Magdaleny Jetelové Proměny místa a prostoru, 17. 12. 2021 – 8. 5. 2022. Snímek Stanislav Vaněk

Otto Gutfreund (1889–1927), Hlava, 1919, pálená hlína, 27,5 × 21,3 × 13,2 cm.Snímek Jaroslav Trojan

A právě zdejší sbírka českého umění je výjimečná zastoupením všech hlavních směrů i klíčových osobností – od Mařákovy krajinářské školy přes impresionismus, symbolismus, expresionismus, kubismus, surrealismus a různé druhy imaginativních projevů, válečné období členů Sedmi v říjnu a Skupiny 42, progresivní šedesátá léta až po současnost.

Jiří Sopko (*1942), Ve vaně, 1976, olej, plátno, 150,5 × 120,5 cm.Snímek Jaroslav Trojan

Stěžejní díla ze svých sbírek galerie prezentuje v expozičních okruzích Heinrich von Liebieg: sběratel a mecenáš, Zlatý věk nizozemské malby, Na vlnách umění: sbírky českého umění a v interaktivním konceptu Buď v obraze! Těžištěm přechodných výstav je umění vztahující se k regionu a tvorba českých Němců. Velkorysý prostor jim nabízí ochozová bazénová hala, jejíž vanu překrývá skleněná podlaha na ocelové konstrukci prosvětlující výstavní sál pod její úrovní, a také další prostory vzniklé úpravami původní stavby. V letech 2011–2013 je realizoval architektonický ateliér SIAL.⁵⁾ Stávající účel budovy se tu přirozeně prolíná s původním, současné s historickým, což připomíná i nápis na průčelí Kaiser Franz Joseph Bad – Lázně císaře Františka Josefa.