Karel Hubáček a jeho tvorba

Je málo architektonických tvůrců a děl, jimž se v době spuštěné železné opony podařilo proniknout do mezinárodního povědomí. Architekt Karel Hubáček a jeho televizní vysílač s hotelem a restaurací na Ještědu k takovým výjimkám po zásluze patří. Cena Augusta Perreta, již mu v roce 1969 za tento projekt udělila Mezinárodní unie architektů, je oceněním, jaké se žádnému dalšímu domácímu architektovi nepodařilo získat. A zcela právem mu nyní byla udělena Pocta České komory architektů za celoživotní dílo i za jeho morálně pevné postoje. Je to příležitost připomenout klíčové body jeho téměř pětačtyřicetileté tvůrčí dráhy.

Sám své architektonické krédo shrnul velmi výstižně v roce 1995: „Po celou dobu svého snažení o projektování jsem usiloval o dosažení architektonického výrazu pomocí vhodné konstrukce, která je podle mne formotvorným prvkem, nejenom podpůrným prostředkem k dosažení cíle.

Je rovnoprávnou a nosnou veličinou architektonického díla i inspirační součástí architektonického myšlení. Spolurozhoduje o úspěchu tvorby.

Stejně jako úcta k místu, které svou prací na dlouhou dobu poznamenáme. Prostředí svou myšlenkou nepřevyšuji, ale dotvářím. Nejlépe s čepicí v ruce.

Myšlenkou jednoznačnou, úměrnou k síle místa, bez pompéznosti, přebujelosti, materiálové okázalosti a zbytečného zdobení.“

Důraz, který Hubáček kladl na konstrukční východiska návrhu, byl skutečně vždy osou jeho tvorby. Projevil se již v raných projektech, když v roce 1952 nastoupil do ateliéru v Liberci, kde žije dodnes. První realizace továrních hal, škol, montovaný rodinný dům z r. 1960, ve kterém sám bydlí, a především kino v Doksech (1957–1963, s V. Kolářem a F. Dvořákem) prokazují jeho nezlomnou vůli experimentovat i v době, která všechny nutila k opakování typizovaných řešení. První vrchol jeho tvorby samozřejmě znamenal již zmíněný vysílač na Ještědu (1963–1973, s konstruktéry Zdeňkem Zachařem a Zdeňkem Patrmanem, interiéry restaurace a hotelu řešil Otakar Binar). Požár staré horské boudy byl podnětem k architektonické soutěži na nový hotel, vedle něhož měl stát i vysílač. Karel Hubáček přišel s originální myšlenkou spojit oba provozy do jediného objemu ve tvaru rotačního hyperboloidu, který zvolil i s ohledem na extrémní povětrnostní podmínky místa. Konkrétní provedení si ovšem vyžádalo řadu technických inovací, spolupráci s výzkumem (např. s Matematickým ústavem Akademie věd při statických výpočtech) – architektura si zde svou exaktností podávala ruku s vědou. Zároveň ale nepochybně zůstala intuitivní tvorbou. Tvar věže je totiž i odpovědí na konfiguraci krajiny, již zdůrazňuje protažením a jakoby přirozeným pokračováním vrcholu hory. Tato architektura, jež svou nezvyklostí ve své době vyvolávala asociace startujícího kosmického korábu, se překvapivě rychle sžila se svým přírodním rámcem – dnes je symbolem kraje a od r. 2005 národní kulturní památkou.

V průběhu výstavby Ještědu Karel Hubáček realizoval několik dalších technických zařízení, jako vyrovnávací vodárenskou věž v Praze na Dívčích hradech (1972–1977) nebo meteorologickou věž v Praze-Libuši (1973–1979). Za druhý vrchol jeho tvorby je však třeba považovat Kulturní dům s koncertní síní v Teplicích (1977–1986, kolonáda Otakar Binar). Zde se východiskem pro změnu staly požadavky akustické, které podmínily formování interiéru koncertního sálu, jehož obrys se i navenek promítá zaoblením střechy. Jednoduchý pregnantní tvar kontrastující s dynamicky rozvinutou skladbou vnitřních prostor dokládají jinou Hubáčkovu maximu: „Zdobíme pouze to, co jsme špatně vymysleli.“ Karel Hubáček stavby zdobit nemusil.

Jeho renomé autora Ještědu i jeho autorita morální k němu do Liberce přitahovala v šedesátých a sedmdesátých letech nejnadanější mladé architekty. Jim ve svém ateliéru (spolu s architektem Miroslavem Masákem) vytvořil mimořádně svobodné prostředí a pod jeho patronací vyrostla řada z našich dnes nejvýznamnějších architektů. Přestože tito mladíci tehdy inklinovali vskutku k architektuře okouzlené technikou (označované příznačně jako mašinizmus), jejich mistra tak jednoznačně zařadit nelze, pro jeho tvorbu je charakteristická syntéza technicky promyšlených řešení a tvarově cítěného návrhu. Architekt Hubáček, jehož ateliér byl spojován s technologicky orientovanou architekturou, je také autorem překvapivě bohaté řady staveb kulturního určení: od interiérů Naivního divadla a dostavby Malé scény Šaldova divadla v Liberci přes spolupráci na divadle Husa na provázku v Brně (1985–1994), kde projekt dokončoval a je autorem jeho interiéru (hlavní autor Václav Králíček), až po přestavbu a dostavbu domu v Praze v Karlově ulici pro divadlo DAMU (1996–1999, s Jiřím Hakulínem) s originálním zastřešením dvora, který může být využit jako letní scéna.