Sám sobě pokusným králíkem

Název článku jsem si vypůjčil z eseje britského populačního genetika, biochemika a fyzikálního chemika, fyziologa a břitkého intelektuála Johna B. S. Haldana On being one’s own rabbit. Z eseje je cítit přesvědčení, že pravý vědec by měl dát experimentům na sobě přednost před jinými možnostmi. Je to lepší než pracovat se zvířaty – u králíka nikdy nevíme, jak se cítí, a navíc často nespolupracuje. V dnešní době experimenty na  sobě úplně běžné nejsou, tím spíš ale stojí za zamyšlení, jaká je jejich hodnota. Podívejme se na několik poučných příběhů.

Americký lékař Jesse William Lazear se roku 1900 úmyslně nechal bodnout komárem nakaženým žlutou zimnicí, aby ověřil, zda komáři nemoc opravdu přenášejí. Pokus se podařil, pacient zemřel. Bylo mu čtyřiatřicet.Snímek Wellcome Library, London, CC BY 4.0

Haldane detailně popisuje pokusy své a svých spolupracovníků s acidózou a alkalózou. Ve snaze definovaně vychýlit acidobazickou rovnováhu ve svém těle pili ve dvacátých letech kyselinu chlorovodíkovou a požívali chlorid amonný.¹⁾ Experimenty zahrnovaly i delší pobyt v plynové komoře se sedmi procenty oxidu uhličitého. To se nedá vydržet moc dlouho, „i kdyby si plynová komora, kterou jsme měli k dispozici, nezachovávala neodstranitelný zápach po yperitu z jakýchsi válečných experimentů“.

S experimenty na sobě samém začal Haldane v jinošských letech, kdy ho jeho otec-fyziolog zapojil do výzkumu např. experimentálních otrav bojovými plyny (v Oxfordu na začátku 20. století asi nepracovalo příliš mnoho sociálních pracovníků). Při experimentech v dekompresní komoře si protrhl ušní bubínek, částečně ohluchl, ale zase pak mohl přátele bavit vyfukováním cigaretového kouře uchem.

Když chcete onemocnět

Pokusy s uměle vyvolaným přenosem infekční choroby byly nejdrastičtější a nejhůře kontrolovatelné, přitom ale potřebné a často je pokusy se zvířecími modely nemohly nahradit. Úspěch experimentu v této oblasti můžeme vnímat ve dvou rovinách, vědecké: zda se podařilo potvrdit hypotézu, a lidské: zda experimentátor ve zdraví přežil. Při listování zaznamenanými případy najdeme nejrůznější kombinace.

Příkladem experimentátora úspěšného v obou směrech byl australský lékař Barry Marshall, který roku 1984 pokusem sám na sobě prokázal bakteriální původ žaludečních vředů (viz s. 256). Zastavit jinak vědecky úspěšný pokus se ale ne vždy podařilo. Učebnicovým příkladem je úmrtí čtyřiatřicetiletého Jesseho Williama Lazeara, který byl roku 1900 členem komise pátrající po způsobu přenosu žluté zimnice (obr. 1). V průběhu španělsko-americké války v roce 1898 bylo americké vojenské velení touto chorobou mimořádně znepokojeno. Po čase jmenovalo komisi vedenou vojenským lékařem a epidemiologem Walterem Reedem k vyšetření původu choroby. Komise na základě různých indicií dospěla k závěru, že žlutou zimnici přenášejí komáři (Aedes aegypti). Hypotézu testovali sami na sobě a také ji potvrdili. Pro pořádek je třeba dodat, že Reed se pokusu nezúčastnil, neboť se mezitím vrátil do Washingtonu.

Členové Reedovy komise přitom nebyli první, kdo se žlutou zimnicí experimentovali. Už na začátku 19. století dokazoval neinfekční povahu žluté zimnice americký lékař Stubbins Ffirth, který si černé zvratky nemocných postupně aplikoval do vytvořených ran či do očí a v nezředěné podobě je pil. Zkoušel také krev, sliny a moč. Vše bylo ale marné, nemoc na sebe nepřenesl a dospěl k nesprávnému závěru o neinfekčnosti choroby.