Budoucnost vodíku
| 5. 12. 2022Vodík není ani tak primární zdroj, jako spíše nosič energie umožňující její transport a skladování. Je také významnou surovinou řady průmyslových odvětví. Pro jeho budoucí využití bude důležité, jakou cestou ho dokážeme v dostatečném množství vyrábět. Snaha čelit klimatické změně i potřeba zbavit se závislosti na Rusku akcelerují vývoj čistých technologií a zdá se, že světové statistiky se budou v nadcházejících letech dramaticky proměňovat.
V roce 2021 lidstvo spotřebovalo 94 milionů tun vodíku (30 % spolykala Čína, na obr. 1 je situace v roce 2020), především k rafinaci ropy a výrobě amoniaku pro průmyslová hnojiva. Plných 62 % vodíku se dnes vyrábí reformací zemního plynu vodní párou (bez zachytávání oxidu uhličitého), 19 % „nejšpinavějším“ způsobem – zplyňováním uhlí (především v Číně) a 18 % vzniká jako vedlejší produkt při zpracování ropy (k jejímž dalším úpravám následně slouží).
Pouze 0,7 % patří do kategorie tzv. modrého vodíku (z fosilních paliv, ale se zachytáváním oxidu uhličitého, viz obr. 2), zelený vodík získávaný elektrolýzou vody představuje zanedbatelné 0,04 %. To by se ale mělo brzy změnit. Alespoň podle plánů ohlašovaných zeměmi celého světa. Kdyby se podařilo všechny tyto plány splnit, v roce 2030 by se na světě vyrábělo více než 24 milionů tun modrého a zeleného vodíku. Není však příliš pravděpodobné, že se to beze zbytku podaří. Letos v květnu byl například v Jižní Austrálii zrušen projekt obřího elektrolyzéru s plánovaným výkonem 6 GW (kombinující solární a větrné zdroje), protože se ukázalo, že by pro něj nebylo dost vody.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) vydala koncem října svou každoroční zprávu o výhledech světové energetiky World Energy Outlook 2022. V kapitole věnované vodíku se rozsáhlá pasáž týká Evropské unie.