Vymřelí a vymírající obratlovci

1893: Četny jsou příčiny, jež způsobují, že ten neb onen rod či druh zvířecí vyhyne. […] Nedávno sestavil americký badatel F. A. Lukas přehled vymřelých nebo právě vymírajících druhů obratlovců, jichž zbytky chová národní museum Spojených Států. Mezi savci zaujímají tu hlavní místo ploutvonožci, z nichž dlužno jmenovati na př. západoindického tuleně Momchus tropicalis,¹⁾ jenž stal se tak vzácným, že od r. 1883. nepřišel do Spoj. Států ani jediný exemplář. Podobný osud stihl kalifornský druh Macrorhinus angustirostris,²⁾ jenž druhdy ve velkých zástupech vystupoval a nyní již vyhuben nebo úplnému vyhubení velice jest blízek. Rovněž skoro docela vymizel již pacifický druh Odobaenus obesus.³⁾ Z ochechulí byla Rhytina Stelleri⁴⁾ ještě ku konci minulého století četným obyvatelem úžiny Behringovy, kdežto dnes osudem svým druží se ku předešlým.

Z ptáků obecně známí jsou jako vymřelí příslušníci novozélandských a madagaskarských Dinornid, jichž osud v dohledné době stihne i australského trpaslíka mezi pštrosy kiwi (Apteryx Mantelli) […], z druhů zaoceanských ptáků jsou sečteny také dny jednoho snovače na ostrovech Sandwichských,⁵⁾ poněvadž jeho skvostně zlatožlutých per hřbetních užívají domorodci za ozdobu válečnou. Vyhynutí blízko jest velký kalifornský dravec Pseudogryphus californicus, jenž rozpjetím křídel i kondora předčí, neboť hyne hojně strychninem, jejž kalifornští zlatokopci líčí na vlky, aby se jim bránili. K těmto ptákům druží se i někteří vodní, tak labradorská kachna Camptolaimus labradoricus, od níž nebyl živý exemplář viděn již od prosince r. 1878. Dle Lukasa podlehl druh tento epidemii […].

Také plazi zastoupeni jsou na této listině úmrtní a sice několika suchozemskými želvami z rodu Testudo, které druhdy hromadně žily na ostrovech galopážských (dle nich pojmenovaných), na Maskarenách a Seychelách. Nyní jsou dílem vymřelé, dílem tak decimovány, že jest to jen otázkou času, kdy poslední exemplář jejich vymizí.

Zvláštní jest osud velké ryby tile fish (Lopholatilus chamaeleontipes)⁶⁾ zvané, kteráž zastupuje tropickou čeled Latilidae a vykazovala hojně exempláře až 20 kg těžké. Ryba tato odkryta byla teprve roku 1879. při lovu kablianů a v následujících dvou letech pak častěji byla chycena. Avšak r. 1882. byly všecky ryby toho druhu usmrceny, neboť dle zpráv lodí, jež lokalitou jejich pluly, bylo moře na mnoho mil prostory pokryto mrtvými nebo se smrtí zápasícími rybami těmito. Od té doby bylo marně po ní pátráno.)

Vesmír 22, 282, 1893/24

2021: Mnoho příspěvků z let 1891–1900 vcelku pravidelně upozorňuje na úbytek určitých druhů, často kvůli programovému vybíjení predátorů nebo kvůli lovu pro kůže. Z dnešního pohledu byly loveny v těžko uvěřitelném rozsahu třeba velké kočky, guerézy, endemičtí tuleni ap. Díky rostoucímu počtu lidí, větší koupěschopnosti a pokračující globalizaci jsme dnes tuto zhůvěřilost nahradily jinou – poptávkou asijské medicíny po všemožných částech zvířecích těl. Namále mají mnohé druhy, ba i celé fylogenetické linie (nosorožci, luskouni).

Pisatelé tehdejších textů vyjadřovali obavu, jestli si v Evropě vůbec udržíme zástupce větších savců (zubrů, vlků, medvědů, bobrů). Autory konce 19. století by proto asi překvapilo, jak dokázala Evropa leckde zarůst a „zpustnout“ a jak důrazně obsadila „divočina“ některé své původní pozice. S dobovými obavami v české perspektivě ostře kontrastuje třeba návrat velkých šelem, řady ptáků (orla mořského, krkavce), jihočeský výskyt losa, nedávná areálová expanze šakala nebo návrat zubrů. Mnohé zoology by jistě také šokovaly početní stavy prasete divokého a srnce (u něho též výskyt v otevřené krajině a socialita), kteří se dokázali přizpůsobit změnám v zemědělském hospodaření po druhé světové válce.

Roku 1890 bylo u nás zaděláno na problém, neboť se začínal chovat jelen sika. Přírodovědci té doby by přesto asi nepředpokládali, že se v Česku zanedlouho úspěšně zabydlí ondatra, psík mývalovitý, mýval, norek americký, koza bezoárová nebo kamzík.

Alarmující zprávy z poslední dekády 19. století často stály spíš na víře, že při takové míře lovu to „nemůže dopadnout dobře“. Skutečných dat bylo poskrovnu. Přesný monitoring populací a červené seznamy ohrožených druhů byly hudbou budoucnosti (první červený seznam IUCN vznikl r. 1964). V tomto kontextu vyznívají původní texty o míře vymírání nadhodnoceně, protože do dnešních dnů přežil nejen rypouš severní, mrož pacifický, ale i všichni kiviové, kormorán mořský (i když zase ubývá) nebo štíhlice velká. Kondora kalifornského se podařilo za značného úsilí od vymření zachránit. U galapážských a maskarénských obřích želv sice konečná situace není úplně fatální, ale zcela vymizely z některých ostrovů (což může znamenat vymření až 11 taxonů). Naopak u šatovníků autor úbytek podcenil, ve zmiňované dekádě jich vyhynulo patrně sedm druhů a čtyři následovaly ještě ve 20. století.

Koncept chráněných území typu národních parků byl tehdy ještě mladý, vlna jejich zakládání přišla později. Koncem 19. století se zvířata studovala spíše lovecky či muzejně; živá byla k dispozici v prvních zoologických zahradách, které ovšem měly spíš úroveň menažerií. V době, o níž je řeč, žila řada schopných lidí, kterým ochrana přírody ležela na srdci, zmiňme třeba Theodora Roosevelta, Ernesta Thompsona Setona, Carla Hagenbecka nebo Herbranda Russella, vévodu z Berfordu, který zachránil jelena milu z Číny. Tomuto druhu byla věnována historicky druhá plemenná kniha (z roku 1957), nástroj, jenž zachránil a zkvalitnil chov mnoha ohrožených druhů v zoologických zahradách. Za první a třetí plemennou knihou (zubra a koně Převalského) z let 1932 a 1959 stála Erna Mohrová, narozená roku 1894.

Současná profesionální ochrana přírody využívá nashromážděné zkušenosti a přístupy, které sama dál významně posouvá. Rozvinula se studiem biologie druhů a ekologických postupů spíš až v druhé polovině 20. století. Významným pomocníkem se staly statistické metody a od osmdesátých let i molekulárněbiologické postupy a technické vymoženosti (třeba telemetrické sledování či automatická identifikace jedinců). Výsledkem jsou bezprecedentní znalosti o většině druhů. Dokážeme vytipovat ty, kterým bychom se měli věnovat prioritně, protože jsou ohrožené a současně fylogeneticky unikátní (Vesmír 86, 607, 2007/10); známe oblasti, v nichž je biodiverzita koncentrována a které jsou nejohroženější. Pokud ve 20. století běžely některé aktivity paralelně (chovy a ochrana in situ), dnes jsou čím dál propojenější (personálně, finančně, sdílením metod a přístupů). Plemenné knihy ohrožených druhů často opouštějí regionální úroveň a stávají se globálním registrem a celosvětovou strategií k záchraně druhů, které mohou být deštníkovými druhy pro unikátní biotopy. Dále si uvědomujeme, že ochrana druhů a biotopů od nás často vyžaduje aktivní ochranářský management nebo dodání aktivního činitele, pokud jsme ho vyhubili (např. velkých herbivorů, velkých šelem ap.). S rostoucím počtem lidí bude jednou z výzev najít způsob, jak může lidstvo fungovat se zbylou biodiverzitou co nejšetrněji, ideálně při respektování vyslanců divočiny a samotných přírodních procesů. Pokud nás ještě překvapují zubři na předměstí Haarlemu v Holandsku nebo žirafy v africké savaně s mrakodrapy v pozadí, možná by v budoucnu nemuseli…