Nečekaný úděl Stellerovy (mořské) krávy

Koroun bezzubý neboli Stellerův (Hydrodamalis gigas) bývá spolu s drontem mauricijským uváděn jako typický příklad osudu, který pro některá zvířata nevyhnutelně nastal, jakmile na jejich území poprvé dorazil Homo sapiens. Část nepřipravené fauny totiž neměla vedle zdatného predátora nejmenší šanci, zvlášť pokud se dala jíst. Někdy je to spíš jen neověřitelná teorie, ale pravda je, že v Africe, kde je člověk „odjakživa“, k zásadnímu vymírání velkých zvířat nedošlo, zatímco na Madagaskaru, v Austrálii, na Novém Zélandu a zejména v Severní Americe „megafauna“ celkem krátce po příchodu lidí částečně nebo zcela vyhynula.

K postiženým velkým zvířatům patřil i mnohatunový koroun, dorůstající až devíti metrů (jeho nejbližší žijící příbuzný, dugong indický, který také není žádný drobeček, nedosahuje ani polovičních rozměrů a váží ještě podstatně méně). Zřejmě drží smutný rekord v rychlosti vymření. Od roku 1741, kdy ho objevil Georg Wilhelm Steller (účastník nešťastné výpravy, která přezimovala na ostrově později pojmenovaném Beringův), stačilo lidem k úplné likvidaci jeho lokální, ale početné (viz úvodní citát) populace pouhých 27 let. Korouni měli chutné maso i tuk – rozhodně chutnější ve srovnání s dvěma lachtaními druhy a s mořskými vydrami, tedy zvířaty, která v letech 1741–1742 představovala pro trosečníky druhou a poslední významnou možnost obživy. Právě poživatelnost, bezbrannost a nulová plachost rozhodly o jejich osudu. Autoři článku v časopise Národní akademie věd USA (PNAS) nicméně tvrdí, že by byl zřejmě zpečetěn, i kdyby lidé v následujících letech po ulovení prvních korounů už nezabili ani jediného. Korouni jako extrémní potravní specialisté zřejmě vymřeli hlady.