Jakou cestou má jít ochrana bizona?

Bizon je symbolem nejen severoamerické přírody, ale také úspěšné záchrany druhu chovem v lidské péči. Ještě v 17. století obývala americké lesy a prérie početná bizoní stáda, čítající dohromady až 60 milionů kusů. Na přelomu 19. a 20. století však stáda prořídla na pár stovek. Za nesmyslným vybíjením bizonů nestála touha po trofejích ani potřeba zásobit se masem, ale snaha zlikvidovat indiánům zdroj obživy. Díky hrstce nadšenců a zoologů vzrostly počty bizonů z nějakých 200 jedinců až na půl milionu. Nedávno se ale na základě genetických analýz ukázalo, že si někteří chovatelé pro zvýšení počtu pomohli přikřížením domácího skotu, takže v současnosti žijí ve volné přírodě, na farmách a v zoologických zahradách jak čistokrevní bizoni, tak bizoni s menším či větším genetickým podílem skotu.

S tímto faktem lze naložit dvěma způsoby – buď jej zcela ignorovat, nebo se snažit odhalit čistokrevné bizony a pokusit se je chovat v této čisté podobě do budoucna. Ačkoli řada odborníků souhlasí s druhou variantou, objevují se i názory, že se mají chránit přednostně zvířata a nikoli geny. Podstatné je, že čistokrevných zvířat je možná kolem 8000, což v kombinaci s celkovým počtem bizonů dává dostatečnou možnost začít uskutečňovat druhou variantu či se o ni alespoň pokusit.

Někteří odborníci v případu bizona začínají vidět inspiraci až exemplární případ, jak postupovat u jiných druhů. Možná ale zapomínají na to, že bizon je svými počty vzácný. U řady zvířat totiž víme, že trvat na naprosté čistokrevnosti by při jejich současných celosvětových početních stavech znamenalo rozloučit se s nimi v horizontu pár let kvůli neúměrnému příbuzenskému křížení. Tak by to dopadlo s tygrem čínským nebo levhartem mandžuským, pokud se nám je vůbec podaří zachránit. Jiné druhy jsou na tom sice početně mnohem lépe, ale vyřazení nečistokrevných jedinců by bylo buď prakticky neuskutečnitelné, nebo nevýhodné pro dlouhodobější uchování genetické variability. Takový je třeba případ koně Převalského. Dnešních takřka 2000 těchto koní pochází z 12 čistokrevných jedinců a jedné mongolské domácí klisny. Už před několika lety ale bylo na základě genetických a genealogických analýz rozhodnuto, že vyřazování zvířat s ne zcela čistokrevným rodokmenem by (i při tehdejším vyšším počtu koní) přineslo větší škodu než užitek, a proto k němu nebylo nikdy přistoupeno. U některých taxonů lze též oprávněně argumentovat tím, že vzácné míšení se sousedními poddruhy mohlo probíhat a zřejmě také probíhalo přirozeně. Nabízí se rada – snažit se čistokrevnost rodu udržet, pokud je to jen trochu možné (což by u bizona nemusel být problém). Kdyby ale kvůli čistokrevnosti mělo to či ono zvíře vyhynout, je určitá míra přimíšení nejbližšího taxonu přijatelná. (Nature 457, 950–952, 2009; www.iucnredlist.org/apps/redlist/details/2815/0)