Proti černé smrti

Píše se rok 1649, je 23. září a uplynulo více než deset měsíců od oficiálního ukončení třicetiletého evropského válečného konfliktu. I z Prahy pomalu odcházejí poslední vojáci švédské armády. Radost a úleva? Měla by být, jenže… od léta zuří v Čechách morová epidemie.

Postiženo bylo hlavní město království, Praha. Proto byl již na začátku srpna přeložen plánovaný sněm do Českých Budějovic, kam se na konci měsíce přestěhovali i královští místodržící. A tady také vydávají pravidla, jimiž je potřeba se během morové nákazy řídit. Není to zdaleka poprvé, kdy se v Čechách mor objevuje a kdy je vydáno protimorové nařízení.

Morová mentalita Čech a Evropy

Nejstarší záznamy o moru na našem území pocházejí z 10. století (viz také Vesmír 74, 496, 1995/9). Ovšem až do poloviny 14. století téměř jistě jde o jiné příčiny vyvolávající hromadná úmrtí. Sám pojem mor je v kronikách používán ve smyslu mření, což souvisí s latinským mors – smrt; obdobný je i širší význam latinského slova pro mor – pestis (morová nákaza, mor, nakažlivá nemoc, zhouba). O skutečný mor šlo, když byla příčinou onemocnění bakterie Yersinia pestis (dříve Pasteurella pestis). Projevoval se v různých formách, hovoří se o moru dýmějovém (bubonickém), plicním (pneumonickém) a septikemickém (v krevním oběhu). Mor dýmějový se vyskytoval nejčastěji a vyznačuje se zvětšením lymfatických uzlin a vytvořením dýmějí čili velmi bolestivého zduření mízních uzlin, které obvykle zhnisaly. Smrtnost u této formy se uvádí až 60 procent, existovala tedy určitá naděje na uzdravení, zejména když zhnisané bubony praskly a obsah se provalil ven. Ostatní formy mají velmi rychlý a prakticky stoprocentně smrtelný průběh.

Zda vypukla morová nákaza, či byla příčina četnějšího umírání jiná, lze až do 17. století z kusých či ojedinělých záznamů jen těžko rozpoznat. Epidemie často postihovaly zemi v souběhu s jinými katastrofickými událostmi, hlavně s válkou, hladomorem, různými klimatickými kalamitami.

Nejstarší prokazatelně morová epidemie (černá smrt) postihla Evropu v letech 1347–1352. Čechy sice nezasáhla se stejnou razancí jako jiné evropské země, o to horší bylo rozšíření nemoci u nás v roce 1380. Nejlépe popsanými a dokumentovanými epidemiemi pravého moru na našem území a v Praze jsou ty dvě poslední, z let 1680–1681 a 1713–1714.

Během více než tří set padesáti let mor „kosil“ evropské obyvatelstvo v poměrně krátkých intervalech. Většinou postihoval jen menší enklávy či jednotlivá města, nákaza často procházela územím postupně. Poté mor z Evropy vymizel snad díky imunizaci obyvatel, zlepšujícím se hygienickým poměrům, ale hovoří se i o vlivu změn klimatu či výskytu hlodavců, kteří jsou rezervoárem infekce.

Dvojitá socha ochránců proti moru, sv. Rocha (s berlou) a sv. Šebestiána (se zabodnutými šípy), kolem 1800, zlacená dřevořezba (MMP H 14.441). Sv. Roch ve dvacátých letech 14. století pomáhal nemocným morem v Itálii, kde se sám nakazil. Odešel poté do ústraní, kam mu jen věrný pes nosil jídlo, a Roch se zde uzdravil. Bývá zobrazován s vykasaným rouchem a ukazuje na stehně morový bubon. Úcta k němu se šířila zejména v Itálii, rodné Francii a Německu. Sv. Šebestián, mučedník z 3. století, byl nedlouho před smrtí přivázán ke sloupu a stal se na příkaz císaře Diokleciána terčem lučištníků, smrtící střelbu ovšem přežil (zemřel až posléze, opět na příkaz panovníkův). Proto ochraňuje před smrtícími šípy morové nákazy. Jeho protimorový patronát bývá tradičně spojován se světcovou pomocí proti údajné morové epidemii v Římě v roce 680, rozšířil se však při šíření černé smrti ve 14. století.

Ochránkyně proti moru, sv. Rozálie, první polovina 18. století s pozdějšími doplňky, terakotová socha, dřevěná vyřezávaná skříňka, původně z farního kostela na Zlíchově (MMP H 26.060). Poustevnice Rozálie zemřela a byla pohřbena kolem roku 1166 na Monte Pellegrinu u Palerma. Podle legendy ustala ničící morová nákaza, když zde byl v roce 1624 objeven její hrob a ostatky přeneseny do zdejší katedrály.

Dnes jsou předmětem výzkumu kromě medicínských záležitostí demografické a hospodářské dopady morových epidemií, ale snažíme se i o poznání subtilnějšího rozměru – morové mentality obyvatel Evropy v období od poloviny 14. do počátku 18. století. Pozornost badatelů se obrací zejména k dobovým obecným teoriím, k dobové profylaxi a ke konkrétním lékařským a léčivým postupům. Nás bude v tuto chvíli zajímat profylaxe, prevence. Vodítkem nám bude protimorové nařízení z roku 1649, tedy dokument normativního charakteru, vycházející z dobových teorií a dotýkající se i léčby morového onemocnění. Nařízení svým obsahem i rozsahem navazuje na tradici vydávání podobných dokumentů pro země spojené habsburskou dynastií; na tradici trvající nejméně sto let. Dokumenty vydané k posledním dvěma epidemiím v Čechách mají již charakter velmi podrobných instrukcí, čítají mnoho desítek až stovek stránek.

Protimorové nařízení 1649

Jako všechna jemu podobná i nařízení z roku 1649 se otevírá dobovým teologickým pohledům na šíření smrtelné nákazy. Začíná klauzulemi o hříšnosti lidské jako důvodu jejího rozšíření: …aby jeden každý hříchy a nepravosti své opustil, k Bohu skrze skroušené a horlivé pokání opravdově se obrátil, života svého polepšil… A pokračuje výzvou k vrchnosti a úřadům, aby dbaly a vyzývaly lid k řádnému životu a trestaly přestupky proti němu. Zlepšení života a modlitby k Bohu či ke světcům patřily k základním prostředkům záchrany. K hlavním protimorovým patronům patřili sv. Roch, sv. Šebestián či sv. Rozálie, ale i Panna Marie Ochranitelka, svatí Kosma a Damián, sv. Karel Boromejský, sv. František Xaverský či sv. Antonín Paduánský, čeští zemští patroni v čele se sv. Václavem a později sv. Janem Nepomuckým.

S ochranou proti moru byla spjata i některá konkrétní místa. Pražané se s důvěrou uchylovali k Pražskému Jezulátku. Při epidemii v roce 1680 sehrál pro mnohé důležitou úlohu obraz Panny Marie, dočasně zapůjčený ze Slezských Piekar, jehož kopie se dnes nachází v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Po uzavření kostelů kvůli moru v roce 1713 se bohoslužby odehrávaly pod širým nebem u provizorních oltářů. Na některých z těchto míst byly záhy poté postaveny morové sloupy, nejčastěji zasvěcené Panně Marii nebo Nejsvětější Trojici. Pořádání velkých náboženských shromáždění bylo v dobách epidemií obecně kontroverzní záležitostí, mnozí upozorňovali na nebezpečí při setkávání velkého množství lidí, jiní ale chtěli dát prostor duchovnímu usebrání.

Novoměstský morový sloup Nejsvětější Trojice (C. Wussin, mědiryt, 1715, MMP H 31.462) stával od roku 1714 ve Štěpánské ulici na Novém Městě, poblíž ulice V Jámě. Postavil ho stavitel F. W. Herstorffer a vytesal sochař J. J. Šlanzovský. Náklady hradil František Antonín hrabě Špork. V roce 1834 byl přemístěn ke kostelu sv. Štěpána a v roce 1879 zcela odstraněn.

Kostel sv. Rocha na Strahově (1602–1617) se sochou sv. Norberta (fotografie, MMP H 100.352) nechal vybudovat Rudolf II . na znamení díků za odvrácení moru.

Další body v nařízení byly věnovány migraci obyvatel. Dosud nepostižená města nepouštěla do svých bran lidi z nakažených nebo z podezřelých míst. Takoví příchozí měli trávit dvoutýdenní karanténní období na určeném místě před branami. Postihy za porušení byly podle sociální příslušnosti nemilost, pokuta či vězení, v opakovaných případech pranýřování a veřejné vypovězení. Kdo nežádoucí příchozí ubytoval, dostal pokutu. Na dodržování zákazu vstupu měli dbát strážci u městských bran, na nichž byl vyvěšen seznam „nežádoucích“ míst. Lidé zásobující město z venkova se měli prokázat vrchnostenským vysvědčením, že nebyli vystaveni nákaze. Vrchnost měla svědčit pravdivě a osvědčení vydávat zdarma.

Pět paragrafů z osmadvaceti se zabývá čistotou města. Každý hospodář měl důkladně čistit každý kousek domu. Za rizikové se považovalo zejména zkažené povětří, proto byl oheň považován za očistný; měl se pálit jalovec, pelyněk a další byliny, a to v interiérech i exteriérech. Nic páchnoucího nemělo být uvnitř, ale ani vně domu. Důležité bylo zbavit strouhy a venkovní prostory nečistot (smetí, bláta, mršin, hnoje, ptačího trusu). Dohlížet na to měli úředníci městské samosprávy a všichni měli být nápomocni koňmi svými. Vyzývalo se k čištění, a ještě lépe vydláždění roklí a struh, v nichž se voda drží a kazí a smradí. Do ulic se neměly vylévat nečistoty, zvláště ne voda použitá při omývání mrtvol. Dokonce obchodníci s nakládaným zelím, slanými rybami, uleželými sýry a podobnými zapáchajícími potravinami měli potraviny omývat čerstvou vodou. Páchnoucí voda měla být vynášena za město. Zdůrazňovalo se, aby koželuzi, kožišníci, řemenáři, sedláři, toboláři a jircháři svá smrdutá řemesla vykonávali v ústraní. Doma se neměli chovat nečistí vepři, psi a kočky, protože zapáchají a přenášejí nákazu.

Dalším původcem moru mohly být podle tehdejších názorů zkažené a nezdravé pokrmy. Byly proto určeni kontroloři, kteří posuzovali zdraví zabíjených zvířat. Mělo se dohlížet na čistotu vody i nutnost čištění kašen. Pohodní měli zakopávat všechny mršiny za městem.

Za rizikové se považovala výměna ošacení a kontakt. Proto se zakazovaly různé situace a akce, kde bylo shromážděno více lidí. Poněvadž táž nebezpečná morová infekcí takovou vlastnost má, že, když jednou počne, snadně bez další příčiny per contagionem [nákazou] se rozšiřuje, anobrž šatův přichytí a z jednoho místa na druhé přináší…, autoři nařízení varují například švadleny, správce škol a učilišť, řemeslníky před pořádáním cechovních schůzí a zapovídají v hospodách a šencích zvláště v době nedělních pobožností schůzky, muziky, tance, páleného zjevně neb tajně prodávání, vína i piva (kteréhož každý sobě domů vzíti může) na řád dávání, ožralství a všelijaká připíjení, kteráž těla lidská k snadnému nakažení připravují. Rovnováha v životě podle soudobých představ napomáhala odolnosti.

Kapli sv. Rocha na Olšanech nechali postavit Staroměstští v roce 1682 při olšanském morovém hřbitově vzniklém při epidemii roku 1680 za pražskými hradbami.

Mor ve Florencii roku 1348 podle popisu G. Boccaccia v Dekameronu, Luigi Sabatelli (1772–1850), lept.Rytina: CC BY-SA 4.0

Velká důležitost byla přičítána izolaci nemocných. K jejich vyhledávání měli být určeni muži i ženy. A měla být vytipována místa, nejlépe před městy […] a když by se tak kdo na morní bolest roznemohl, takového, zvláště řemeslnické tovaryše, čeládku a jiné chudé lidi, kteří by při mistřích a hospodářích svých pro těsnost domu a nedostatek zvláštních pokojův neb komor zůstati nemohli […] ihned od jiných zdravých odděliti, do téhož místa vnésti a tam dle potřeby a lásky křesťanské hlídati… Pokoj, komora či dům takového nakaženého se měly zapečetit a otevřít po 40 dnech, když byly prázdné, nebo dokud se neuzdraví ostatní pacienti v místě. Po otevření měly být prostory vybíleny, dobře vyčištěny a bylo žádoucí, aby několikráte jalovcem neb jiným dřívím, prachem ručničním, sírou neb octem routovým na rozpálenou cihlu vylitým co nejpilněji vykouřené byly. Stejně se mělo zacházet i se svršky a peřinami. Pakli by kteří domové neb pokoje z jistých neb podstatných příčin zapečetěny býti nemohly, tehdy při nejmenším pokaždé, jakž by kdo v nich umřel, na dveřích domových kříž patrný, po němž by se lidé spravovati a nebezpečenství svého vystříhati mohli, vápnem udělati poručili, však odtud lidem v nich zůstávajícím mezi jiné lidi do zdravých míst pod jakýmkoli spůsobem ven anobrž i do kostelův vycházeti přísně zapovědeli.

Městští ouřadové měli pro nemocné určit konkrétní duchovní osoby, dále lékaře, dva a více chirurgů, bradýře či lazebníky, apatykáře i některé osoby, jenž by jim v přinášení jídla a pití i v jiných potřebách posluhovaly. Důvodem bylo nejen zabezpečení léčby, ale i ochrana jiných lékařů před nákazou. Dokonce jedna nebo více apatyk (lékáren) dostávaly peníze z obecních důchodů, aby byly léky dostupné pro chudé nemocné i lazarety. Zároveň zemští lékaři měli nařizovat léčbu finančně dostupnými léky.

Několik paragrafů je věnováno postupům v případě úmrtí. Mělo se pohřbívat rychle a bez přítomnosti většího počtu lidí, mrtvé tělo se nevystavovalo, naopak mělo být rychle zabedněno do rakve a večer nebo v noci pohřbeno. V případě hromadného umírání na jednom místě se s pohřbem nemělo čekat na smrt dalších nakažených. Hrany měly být oproti zvyklostem zvoněny jen na nebožtíkově domovské faře a jen při nesení těla. Pohřbívat se mělo co nejdále od obydlených oblastí. Ti, kdo oblékali mrtvé a vybavovali pohřby, se měli stranit zdravých lidí a na kloboucích nosit znamení, aby se jim mohli ostatní vyhnout. Hroby bylo žádoucí kopat hluboké tři metry, rakve se při pohřbívání nesměly otvírat. Hroby se vysypávaly nehašeným vápnem. Hrobníci, zvoníci a žactvo zpívající při pohřbu si neměli pro odměnu chodit do domů. Zpěváci směli zpívat jen na cestě k hrobu, nikoliv v domech.

Dost prostoru bylo věnováno lidem na okraji společnosti, ti byli považováni za velkou hrozbu šíření nákazy. Lidé ležící po ulicích (v hnojích, na smetištích a slamách) měli být přijímáni do lazaretů. Zakazoval se jakýkoli podomní prodej použitého šatstva a peřin i žebrota po domech. Povaleči měli začít pracovat, nebo být vypuzeni z města. Ti, kteří se jinak než žebrotou živit nemohou, měli být sepsáni a místo nich má vybírat příspěvky úředník nad almužnou nebo jeho pověřenec při chrámích Páně jako i v domích hostinských s nápisem, k jakému cíli do nich almužna dána býti má, a poté svým svěřencům rozdělovat. Zvláštní paragraf je věnován židům – měli vyčistit své domy a ulice, měli omezit pobyt venku a prodej (i podomní) v křesťanských čtvrtích. Ovšem ani křesťanské pradleny neměly docházet do židovských domů.

Kaple sv. Rocha u vchodu na Malostranský hřbitov v Košířích (diapozitiv, 1917, MMP HND 191). Hřbitov vznikl během morové epidemie v roce 1680, kdy zde byl zřízen morový špitál s kaplí Narození Panny Marie, na jejímž místě byl postaven dnešní kostel Nejsvětější Trojice. Při hřbitovní zdi stála v letech 1703–1953 kaple sv. Rocha.

Ke konci nařízení pak nalézáme výzvy k vydávání a publikování případných lékařských poznatků, kterak by se člověk v čas morové rány od nakažení ušetřiti a zachovati mohl, a k tištění dalších pokynů. Závěrem čteme výhrůžku, že ten, kdo nebude plnit tato nařízení, bude tajit pobyt v prostoru, kde byl nemocný, bude přísně potrestán. Na dodržování mají dohlížet určené osoby.

Normativní dokument z roku 1649 nám přibližuje snahu o faktická opatření zabraňující neúprosnému šíření choroby. Naši předkové neměli antibiotika či virostatika, jejich lékařské poznatky a možnosti byly z našeho pohledu omezené. Teoretická východiska nestála na vědeckých, ale často intuitivních či vykonstruovaných základech; některá dnes označujeme za naivní.

Doba pokročila – od někdy poněkud nedůsledné karantény k sanitárním kordonům a lockdownům. Dnes můžeme srovnávat sílu epidemií i umění se s nimi vypořádat, v mnohých parametrech určitě vítězíme. Srovnávat ale můžeme i strach z nákazy přinášející smrt. Lidé se jí v minulosti báli stejně jako my, jen subjektivní naději v její překonání měli asi nastavenu jinak. Možná proto pro ně nebylo tak obtížné myslet i při epidemii na duševní a duchovní rozměr člověka a nezapomínat na něj.