i

Aktuální číslo:

2021/3

Téma měsíce:

Les

Proti černé smrti

Opatření proti epidemiím znali a uplatňovali už naši předkové
 |  1. 2. 2021
 |  Vesmír 100, 114, 2021/2

Píše se rok 1649, je 23. září a uplynulo více než deset měsíců od oficiálního ukončení třicetiletého evropského válečného konfliktu. I z Prahy pomalu odcházejí poslední vojáci švédské armády. Radost a úleva? Měla by být, jenže… od léta zuří v Čechách morová epidemie.

Postiženo bylo hlavní město království, Praha. Proto byl již na začátku srpna přeložen plánovaný sněm do Českých Budějovic, kam se na konci měsíce přestěhovali i královští místodržící. A tady také vydávají pravidla, jimiž je potřeba se během morové nákazy řídit. Není to zdaleka poprvé, kdy se v Čechách mor objevuje a kdy je vydáno protimorové nařízení.

Morová mentalita Čech a Evropy

Nejstarší záznamy o moru na našem území pocházejí z 10. století (viz také Vesmír 74, 496, 1995/9). Ovšem až do poloviny 14. století téměř jistě jde o jiné příčiny vyvolávající hromadná úmrtí. Sám pojem mor je v kronikách používán ve smyslu mření, což souvisí s latinským mors – smrt; obdobný je i širší význam latinského slova pro mor – pestis (morová nákaza, mor, nakažlivá nemoc, zhouba). O skutečný mor šlo, když byla příčinou onemocnění bakterie Yersinia pestis (dříve Pasteurella pestis). Projevoval se v různých formách, hovoří se o moru dýmějovém (bubonickém), plicním (pneumonickém) a septikemickém (v krevním oběhu). Mor dýmějový se vyskytoval nejčastěji a vyznačuje se zvětšením lymfatických uzlin a vytvořením dýmějí čili velmi bolestivého zduření mízních uzlin, které obvykle zhnisaly. Smrtnost u této formy se uvádí až 60 procent, existovala tedy určitá naděje na uzdravení, zejména když zhnisané bubony praskly a obsah se provalil ven. Ostatní formy mají velmi rychlý a prakticky stoprocentně smrtelný průběh.

Zda vypukla morová nákaza, či byla příčina četnějšího umírání jiná, lze až do 17. století z kusých či ojedinělých záznamů jen těžko rozpoznat. Epidemie často postihovaly zemi v souběhu s jinými katastrofickými událostmi, hlavně s válkou, hladomorem, různými klimatickými kalamitami.

Nejstarší prokazatelně morová epidemie (černá smrt) postihla Evropu v letech 1347–1352. Čechy sice nezasáhla se stejnou razancí jako jiné evropské země, o to horší bylo rozšíření nemoci u nás v roce 1380. Nejlépe popsanými a dokumentovanými epidemiemi pravého moru na našem území a v Praze jsou ty dvě poslední, z let 1680–1681 a 1713–1714.

Během více než tří set padesáti let mor „kosil“ evropské obyvatelstvo v poměrně krátkých intervalech. Většinou postihoval jen menší enklávy či jednotlivá města, nákaza často procházela územím postupně. Poté mor z Evropy vymizel snad díky imunizaci obyvatel, zlepšujícím se hygienickým poměrům, ale hovoří se i o vlivu změn klimatu či výskytu hlodavců, kteří jsou rezervoárem infekce.

Dnes jsou předmětem výzkumu kromě medicínských záležitostí demografické a hospodářské dopady morových epidemií, ale snažíme se i o poznání subtilnějšího rozměru – morové mentality obyvatel Evropy v období od poloviny 14. do počátku 18. století. Pozornost badatelů se obrací zejména k dobovým obecným teoriím, k dobové profylaxi a ke konkrétním lékařským a léčivým postupům. Nás bude v tuto chvíli zajímat profylaxe, prevence. Vodítkem nám bude protimorové nařízení z roku 1649, tedy dokument normativního charakteru, vycházející z dobových teorií a dotýkající se i léčby morového onemocnění. Nařízení svým obsahem i rozsahem navazuje na tradici vydávání podobných dokumentů pro země spojené habsburskou dynastií; na tradici trvající nejméně sto let. Dokumenty vydané k posledním dvěma epidemiím v Čechách mají již charakter velmi podrobných instrukcí, čítají mnoho desítek až stovek stránek.

Protimorové nařízení 1649

Jako všechna jemu podobná i nařízení z roku 1649 se otevírá dobovým teologickým pohledům na šíření smrtelné nákazy. Začíná klauzulemi o hříšnosti lidské jako důvodu jejího rozšíření: …aby jeden každý hříchy a nepravosti své opustil, k Bohu skrze skroušené a horlivé pokání opravdově se obrátil, života svého polepšil… A pokračuje výzvou k vrchnosti a úřadům, aby dbaly a vyzývaly lid k řádnému životu a trestaly přestupky proti němu. Zlepšení života a modlitby k Bohu či ke světcům patřily k základním prostředkům záchrany. K hlavním protimorovým patronům patřili sv. Roch, sv. Šebestián či sv. Rozálie, ale i Panna Marie Ochranitelka, svatí Kosma a Damián, sv. Karel Boromejský, sv. František Xaverský či sv. Antonín Paduánský, čeští zemští patroni v čele se sv. Václavem a později sv. Janem Nepomuckým.

S ochranou proti moru byla spjata i některá konkrétní místa. Pražané se s důvěrou uchylovali k Pražskému Jezulátku. Při epidemii v roce 1680 sehrál pro mnohé důležitou úlohu obraz Panny Marie, dočasně zapůjčený ze Slezských Piekar, jehož kopie se dnes nachází v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí. Po uzavření kostelů kvůli moru v roce 1713 se bohoslužby odehrávaly pod širým nebem u provizorních oltářů. Na některých z těchto míst byly záhy poté postaveny morové sloupy, nejčastěji zasvěcené Panně Marii nebo Nejsvětější Trojici. Pořádání velkých náboženských shromáždění bylo v dobách epidemií obecně kontroverzní záležitostí, mnozí upozorňovali na nebezpečí při setkávání velkého množství lidí, jiní ale chtěli dát prostor duchovnímu usebrání.

Další body v nařízení byly věnovány migraci obyvatel. Dosud nepostižená města nepouštěla do svých bran lidi z nakažených nebo z podezřelých míst. Takoví příchozí měli trávit dvoutýdenní karanténní období na určeném místě před branami. Postihy za porušení byly podle sociální příslušnosti nemilost, pokuta či vězení, v opakovaných případech pranýřování a veřejné vypovězení. Kdo nežádoucí příchozí ubytoval, dostal pokutu. Na dodržování zákazu vstupu měli dbát strážci u městských bran, na nichž byl vyvěšen seznam „nežádoucích“ míst. Lidé zásobující město z venkova se měli prokázat vrchnostenským vysvědčením, že nebyli vystaveni nákaze. Vrchnost měla svědčit pravdivě a osvědčení vydávat zdarma.

Pět paragrafů z osmadvaceti se zabývá čistotou města. Každý hospodář měl důkladně čistit každý kousek domu. Za rizikové se považovalo zejména zkažené povětří, proto byl oheň považován za očistný; měl se pálit jalovec, pelyněk a další byliny, a to v interiérech i exteriérech. Nic páchnoucího nemělo být uvnitř, ale ani vně domu. Důležité bylo zbavit strouhy a venkovní prostory nečistot (smetí, bláta, mršin, hnoje, ptačího trusu). Dohlížet na to měli úředníci městské samosprávy a všichni měli být nápomocni koňmi svými. Vyzývalo se k čištění, a ještě lépe vydláždění roklí a struh, v nichž se voda drží a kazí a smradí. Do ulic se neměly vylévat nečistoty, zvláště ne voda použitá při omývání mrtvol. Dokonce obchodníci s nakládaným zelím, slanými rybami, uleželými sýry a podobnými zapáchajícími potravinami měli potraviny omývat čerstvou vodou. Páchnoucí voda měla být vynášena za město. Zdůrazňovalo se, aby koželuzi, kožišníci, řemenáři, sedláři, toboláři a jircháři svá smrdutá řemesla vykonávali v ústraní. Doma se neměli chovat nečistí vepři, psi a kočky, protože zapáchají a přenášejí nákazu.

Dalším původcem moru mohly být podle tehdejších názorů zkažené a nezdravé pokrmy. Byly proto určeni kontroloři, kteří posuzovali zdraví zabíjených zvířat. Mělo se dohlížet na čistotu vody i nutnost čištění kašen. Pohodní měli zakopávat všechny mršiny za městem.

Za rizikové se považovala výměna ošacení a kontakt. Proto se zakazovaly různé situace a akce, kde bylo shromážděno více lidí. Poněvadž táž nebezpečná morová infekcí takovou vlastnost má, že, když jednou počne, snadně bez další příčiny per contagionem [nákazou] se rozšiřuje, anobrž šatův přichytí a z jednoho místa na druhé přináší…, autoři nařízení varují například švadleny, správce škol a učilišť, řemeslníky před pořádáním cechovních schůzí a zapovídají v hospodách a šencích zvláště v době nedělních pobožností schůzky, muziky, tance, páleného zjevně neb tajně prodávání, vína i piva (kteréhož každý sobě domů vzíti může) na řád dávání, ožralství a všelijaká připíjení, kteráž těla lidská k snadnému nakažení připravují. Rovnováha v životě podle soudobých představ napomáhala odolnosti.

Velká důležitost byla přičítána izolaci nemocných. K jejich vyhledávání měli být určeni muži i ženy. A měla být vytipována místa, nejlépe před městy […] a když by se tak kdo na morní bolest roznemohl, takového, zvláště řemeslnické tovaryše, čeládku a jiné chudé lidi, kteří by při mistřích a hospodářích svých pro těsnost domu a nedostatek zvláštních pokojův neb komor zůstati nemohli […] ihned od jiných zdravých odděliti, do téhož místa vnésti a tam dle potřeby a lásky křesťanské hlídati… Pokoj, komora či dům takového nakaženého se měly zapečetit a otevřít po 40 dnech, když byly prázdné, nebo dokud se neuzdraví ostatní pacienti v místě. Po otevření měly být prostory vybíleny, dobře vyčištěny a bylo žádoucí, aby několikráte jalovcem neb jiným dřívím, prachem ručničním, sírou neb octem routovým na rozpálenou cihlu vylitým co nejpilněji vykouřené byly. Stejně se mělo zacházet i se svršky a peřinami. Pakli by kteří domové neb pokoje z jistých neb podstatných příčin zapečetěny býti nemohly, tehdy při nejmenším pokaždé, jakž by kdo v nich umřel, na dveřích domových kříž patrný, po němž by se lidé spravovati a nebezpečenství svého vystříhati mohli, vápnem udělati poručili, však odtud lidem v nich zůstávajícím mezi jiné lidi do zdravých míst pod jakýmkoli spůsobem ven anobrž i do kostelův vycházeti přísně zapovědeli.

Městští ouřadové měli pro nemocné určit konkrétní duchovní osoby, dále lékaře, dva a více chirurgů, bradýře či lazebníky, apatykáře i některé osoby, jenž by jim v přinášení jídla a pití i v jiných potřebách posluhovaly. Důvodem bylo nejen zabezpečení léčby, ale i ochrana jiných lékařů před nákazou. Dokonce jedna nebo více apatyk (lékáren) dostávaly peníze z obecních důchodů, aby byly léky dostupné pro chudé nemocné i lazarety. Zároveň zemští lékaři měli nařizovat léčbu finančně dostupnými léky.

Několik paragrafů je věnováno postupům v případě úmrtí. Mělo se pohřbívat rychle a bez přítomnosti většího počtu lidí, mrtvé tělo se nevystavovalo, naopak mělo být rychle zabedněno do rakve a večer nebo v noci pohřbeno. V případě hromadného umírání na jednom místě se s pohřbem nemělo čekat na smrt dalších nakažených. Hrany měly být oproti zvyklostem zvoněny jen na nebožtíkově domovské faře a jen při nesení těla. Pohřbívat se mělo co nejdále od obydlených oblastí. Ti, kdo oblékali mrtvé a vybavovali pohřby, se měli stranit zdravých lidí a na kloboucích nosit znamení, aby se jim mohli ostatní vyhnout. Hroby bylo žádoucí kopat hluboké tři metry, rakve se při pohřbívání nesměly otvírat. Hroby se vysypávaly nehašeným vápnem. Hrobníci, zvoníci a žactvo zpívající při pohřbu si neměli pro odměnu chodit do domů. Zpěváci směli zpívat jen na cestě k hrobu, nikoliv v domech.

Dost prostoru bylo věnováno lidem na okraji společnosti, ti byli považováni za velkou hrozbu šíření nákazy. Lidé ležící po ulicích (v hnojích, na smetištích a slamách) měli být přijímáni do lazaretů. Zakazoval se jakýkoli podomní prodej použitého šatstva a peřin i žebrota po domech. Povaleči měli začít pracovat, nebo být vypuzeni z města. Ti, kteří se jinak než žebrotou živit nemohou, měli být sepsáni a místo nich má vybírat příspěvky úředník nad almužnou nebo jeho pověřenec při chrámích Páně jako i v domích hostinských s nápisem, k jakému cíli do nich almužna dána býti má, a poté svým svěřencům rozdělovat. Zvláštní paragraf je věnován židům – měli vyčistit své domy a ulice, měli omezit pobyt venku a prodej (i podomní) v křesťanských čtvrtích. Ovšem ani křesťanské pradleny neměly docházet do židovských domů.

Ke konci nařízení pak nalézáme výzvy k vydávání a publikování případných lékařských poznatků, kterak by se člověk v čas morové rány od nakažení ušetřiti a zachovati mohl, a k tištění dalších pokynů. Závěrem čteme výhrůžku, že ten, kdo nebude plnit tato nařízení, bude tajit pobyt v prostoru, kde byl nemocný, bude přísně potrestán. Na dodržování mají dohlížet určené osoby.

Normativní dokument z roku 1649 nám přibližuje snahu o faktická opatření zabraňující neúprosnému šíření choroby. Naši předkové neměli antibiotika či virostatika, jejich lékařské poznatky a možnosti byly z našeho pohledu omezené. Teoretická východiska nestála na vědeckých, ale často intuitivních či vykonstruovaných základech; některá dnes označujeme za naivní.

Doba pokročila – od někdy poněkud nedůsledné karantény k sanitárním kordonům a lockdownům. Dnes můžeme srovnávat sílu epidemií i umění se s nimi vypořádat, v mnohých parametrech určitě vítězíme. Srovnávat ale můžeme i strach z nákazy přinášející smrt. Lidé se jí v minulosti báli stejně jako my, jen subjektivní naději v její překonání měli asi nastavenu jinak. Možná proto pro ně nebylo tak obtížné myslet i při epidemii na duševní a duchovní rozměr člověka a nezapomínat na něj.

Literatura

Karel Černý: Mor 1480–1730, Epidemie v traktátech raného novověku. Karolinum, Praha 2014.

Karel Černý, Jiří M. Havlík: Jezuité a mor. Lidové noviny, Praha 2009.

František Houdek: Životopis černé smrti.

Jan Turek: Pandemie zabíjejí přes pět tisíc let.

Eduard Wondrák: Historie moru v českých zemích. Triton, Praha 1999.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Nemoci člověka, Historie

O autorovi

Pavla Státníková

Mgr. Pavla Státníková (*1962) vystudovala historii na Filozofické fakultě UK. Po studiích nastoupila do Muzea hlavního města Prahy, kde působila od roku 2000 jako vedoucí historického oddělení a od roku 2005 na pozici hlavní kurátorky sbírek a náměstkyně ředitelky pro odbornou činnost. Je autorkou či spoluautorkou řady publikací a článků z dějin Prahy a nejbližšího okolí, mj. Povodně a záplavy, Starou Prahou Jana Minaříka, Starou Prahou Václava Jansy, Vinohrady, Trhy a tržiště, Kamenný most, Strašnice, Zlatá Praha, Ludmila Kapalínová, porodní bába sobínská.
Státníková Pavla

Doporučujeme

Nejlepší zbraň proti virům? Očkování

Nejlepší zbraň proti virům? Očkování

Eva Bobůrková  |  1. 3. 2021
Jako uznávaná a zkušená viroložka se Ruth Tachezy nyní nutně musí zabývat virem SARS-CoV-2. Dosud se věnovala jinému zabijáku – papilomaviru....
Les a voda

Les a voda

Václav Cílek, David Storch  |  1. 3. 2021
V posledních letech se v souvislosti s klimatickou změnou čím dál častěji zmiňují lesy a jejich podíl na bilanci vody v krajině. Lesy na jedné...
Jak se v Česku daří orlům

Jak se v Česku daří orlům uzamčeno

David Horal, Tomáš Bělka  |  1. 3. 2021
V současné době hnízdí v České republice čtyři druhy orlů, což nebylo v dřívějších desetiletích vůbec samozřejmé. Ale nemají vyhráno. Co je nejvíc...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné