Aktuální číslo:

Historie morových epidemií

Souvisí morové epidemie s klimatem?

| 5. 9. 1995

| Vesmír 74, 496, 1995/9

Když v nedávné době proběhly sdělovacími prostředky informace o výskytu plicního moru v Indii, vzbudily v části evropského obyvatelstva obavy. Ne snad ze strachu, že by této chorobě nešlo dnešními lékařskými prostředky čelit, ale spíš proto, že je toto slovo spojováno s vlnami morových epidemií, které se v minulých staletích valily Evropou.

Středověký člověk byl zvyklý označovat pandemii tím nejobecnějším pojmenováním, a pokud některé formy nakažlivých onemocnění vyvolávaly hromadná úmrtí, zachytil tuto okolnost slovem mor, bez ohledu na to, že se jednotlivé příznaky různých nemocí od sebe dosti podstatně odlišovaly. Výsledkem byla smrt a podle toho středověk k takové nemoci přistupoval.

Před několika lety byl zahájen soustavný a systematický sběr všech informací pro klimatologickou počítačovou databázi. Součástí tohoto úkolu byly i údaje o morových epidemiích, které se objevily v historických záznamech. Nyní klimatologická databáze obsahuje přes 7 000 informací. Záznamů o morových epidemiích je dnes k dispozici kolem 390 v časovém rozmezí od r. 500 do r. 1790 pro celou Evropu. Jsem si vědom i toho, že všechny zaznamenané epidemie nejsou “pravým morem″, tedy tím, jehož původcem je bakterie Yersinia (dříve Pasteurella) pestis, ale že se pod souhrnným označením mor budou skrývat i jiné epidemické nemoci, jako je cholera, tyfus, chřipka nebo záškrt.

Historické epidemie

Plošně se epidemie rozšíří teprve tehdy, zvýší-li se hustota obyvatelstva. Klesne-li naopak pod jisté minimum, epidemie sama zaniká. Tak tomu bylo i u morových nákaz. Dnes je téměř jisté, že jedním z limitujících faktorů, které šíření epidemie ovlivňovaly, byl průběh klimatu, který nepřímo ovlivňoval přírůstky obyvatelstva. V klimaticky optimálních obdobích, kdy převládalo teplé a srážkově vydatné počasí, výrazně stoupala produkce potravin a zároveň i početnost lidské populace. Jakmile se však klima zhoršilo, značná část venkovského obyvatelstva se začala stěhovat do měst, která se potom rychle přelidňovala. Vedlo to mimo jiné i k přemnožení krys, které jsou hostiteli blech, a ty zas přenášejí původce moru.

Zprávy z nejstarších dob jsou značně nespolehlivé a ani v líčení průběhu nákazy nejsou jednoznačné. Jeden z prvních popisů epidemie, podle kterého se dá soudit, že jde o skutečný mor, je z r. 558. Byl to tzv. Justiniánův mor, nazvaný podle byzantského císaře, který tehdy vládl. Při této epidemii zemřely miliony lidí a jen v hlavním městě Cařihradu jich denně umíralo 5 – 10 tisíc (menší mapa na protější straně).

První velká pandemie na evropském kontinentu v pohyblivé mapě (vložené k tomuto článku dodatečně v listopadu 2020).

^{Mapa vesmir.cz}

Je ostatně známo, že mory se do Evropy šířily především z Orientu, hlavně ze Sýrie přes Středomoří. Zasahovaly lidnatá města, zejména přístavy, pokračovaly přes střední Evropu a končily až v severních oblastech Ruska a ve Skandinávii, kde v té době byla mizivá hustota obyvatelstva. Poměrně často se stávalo, že zatímco mor kosil městské obyvatelstvo po tisících, bezprostřední okolí měst bylo ohroženo velmi málo nebo vůbec.

Čechy

Pro vývoj demografických poměrů v Čechách je příznačné, že až do poloviny 14. století uvádějí původní prameny zvýšenou mortalitu spojenou dosti často s hladem. Samotné slovo mor potom tytéž prameny užívají téměř výlučně ve spojení s hladomorem. Periodicita demografických krizí zachycených v písemných pramenech se přitom zřetelně zrychluje po roce 1250.

Skutečný zlom v populačním vývoji nastává až v druhé polovině 14. století. Předchozí století (11. – 13.) byla poměrně teplá a politicky stabilní, což mělo za následek, že se v letech 950 – 1300 zvýšil počet obyvatel Evropy přibližně z 25 na 75 milionů. Okolo tohoto data (r. 1300) nastává výrazný pokles teplot a v oblastech mírného pásu se začínají ve zvýšené frekvenci objevovat neúrody a hladomory. Následuje hromadný exodus venkovského obyvatelstva do měst a s ním spojené všechny negativní jevy.

Teprve v polovině 14. století se v Evropě a potom postupně i v Českých zemích stává epidemickou chorobou pravý mor, předtím po staletí téměř neznámá nemoc mimořádné smrtící síly. První rozsáhlou epidemii moru, která se několikrát přelila přes Evropu, prameny nazývají “černá smrt″. Tato epidemie byla r. 1347 zavlečena janovskými koráby do Středomoří a do r. 1352 zaplavila téměř celou Evropu. V evropské populaci, jejíž imunita vůči moru za staletí klidu zřejmě silně poklesla, způsobila tato pandemie nesmírné ztráty. Úděsný dojem z jejich výše zakrývá jinou, daleko závažnější skutečnost, totiž že se Evropa od r. 1347 stala “morovým″ kontinentem, kde základní příčinou demografických krizí byly vedle hladu po více než čtyři století především morové epidemie, propukající – alespoň zpočátku – ve velmi krátkých intervalech. A nejen to, Evropa se stala i kontinentem s “morovou mentalitou″, s permanentním pocitem ohrožení neznámým nebezpečím. Tento fenomén až dosud unikal všem studiím věnovaným vzniku náboženských reformních hnutí a církevních rozkolů.

Zprávy našich (českých) pramenů o “černé smrti″ jsou dosti mlhavé a nabývají jasnějších obrysů teprve při porovnání se situací v sousedních zemích. První zmínky o průniku epidemie jsou z roku 1349, kdy se převalila přes Alpy do Bavor, odtud do Pomohaní, Rakous a Uher. V následujících dvou letech potom pustošila okolí měst Würzburku, Řezna, Norimberku, pronikla dále do Slezska a do Polska, kde pravděpodobně vyhasla. Z roku 1353 již nejsou zmínky o epidemii ani v jednom z velkých evropských měst. Pro podložení naší hypotézy o závislosti morových epidemií na průběhu počasí je velmi důležitá informace kronikáře Františka Pražského, že první vlnu moru vytlačilo z Čech “čerstvé a chladné povětří″. Zdá se, že vlastní jádro Českých zemí nebylo příliš postiženo díky své poloze na evropském rozvodí a snad i příznivým klimatickým podmínkám.

Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již r. 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357 – 1360 a 1363 – 1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357 – 1363. Plošné šíření epidemie v uvedeném časovém úseku nepostihlo celé území Čech najednou, ale přesouvalo se z jedné oblasti do druhé. Roku 1357 se nákaza šířila ze Žatecka směrem k Praze. O rok později postihla téměř celé území, ale v původní žatecké oblasti zcela vyhasla. Roku 1360 silně zubožila Kladsko. Samozřejmě, že ušetřeny nezůstaly ani okolní země, především Německo (Bavorsko, Sasko, Švábsko), ale ani Francie. Ve druhé polovině 60. let přežíval mor již jen v některých lokalitách. Následky této epidemie byly strašlivé. Uvádí se, že zemřela třetina až polovina evropského obyvatelstva. Od epidemie této “černé smrti″ nebyla už žádná forma moru tak silná a zhoubná. To podtrhuje uvedený odhad, že počty obyvatelstva musely poklesnout velmi podstatně, neboť panující příznivé počasí umožňovalo dosahovat dobrých úrod, avšak nebylo, kdo by je sklízel.

Druhá silnější vlna postihla Čechy v letech 1380 – 1382. Její účinky již nebyly tak drastické, nicméně přesto kronikářské zprávy hovoří o desítkách tisíc obětí.

Je obecně známo, že právě 14. a následující 15. století bylo ve znamení morových epidemií. Graf na následující straně potvrzuje hrozivou skutečnost, že v období let 1350 – 1650 se morové epidemie opakovaly zhruba každé 2 roky. Tento graf přináší také pozoruhodný poznatek, že krátce po skončení třicetileté války se intervaly mezi výskytem jednotlivých epidemií začaly prodlužovat. Bylo to dáno nejen získáním přirozené imunity vůči této nemoci, ale především zlepšením hygienických podmínek ve městech. Krátce po předposlední velké morové epidemii v roce 1680, při které zemřelo v Čechách kolem 100 tisíc obyvatel, došlo k prvnímu vážnému zásahu do hygienické politiky měst. Městské rady většiny evropských měst vydaly řadu nařízení o čistotě ulic a jejich údržbě. Postup prací byl však pomalý, takže poslední velká vlna moru na sebe nenechala dlouho čekat. V letech 1711 – 1715 zasáhla většinu Evropy a jen v Čechách zemřelo na nákazu kolem 200 tisíc lidí. To radikalizovalo většinu asanačních projektů, v městech se objevila sice primitivní, ale účinná kanalizace a uliční dláždění. Městská rada vybrala osoby, které pověřila čištěním města, a vydala řadu doplňujících vyhlášek. Tyto zásahy do městské hygieny byly tak účinné, že se od r. 1715 v západní a střední Evropě již žádná větší morová epidemie nevyskytla. Objevily se však jiné zhoubné nemoci, které se do té doby vyskytovaly pouze sporadicky.

Možné důsledky “morových ran″

Lze říci, že evropské obyvatelstvo bylo ničivými morovými epidemiemi postihováno v rozmezí asi 400 let. Tato skutečnost měla potom dalekosáhlý vliv na rozvoj evropské populace. Zatímco v jiných kontinentech byl přírůstek obyvatelstva víceméně pomalý a rovnoměrný, lze říci, že Evropa přirůstala po silných skocích. Ztráty obyvatelstva vzniklé za epidemií byly rychle nahrazovány přirozeným přírůstkem a opuštěné oblasti se plnily novými lidmi.

Morové epidemie měly silný vliv na reformní hnutí. Lidé nechápali příčiny epidemií a viděli v nich projev “božího zásahu″ reagujícího na nedodržení křesťanských zásad. To vedlo k aktivizaci především teologicky vzdělaných vrstev, jejichž příslušníci začali poukazovat na úpadek morálky. Není jistě bez vzájemné vazby to, že Chelčický psal svá filozofická díla pod dojmem epidemie. Stálo by jistě za pozornost podrobněji prozkoumat i možné vztahy morových epidemií a všeobecných snah o morální a sociální změny či nápravu středověké společnosti, které vyústily v reformátorská a revoluční hnutí (J. Hus, M. Luther, T. Münster apod.).

Je dokonce možné, že morové epidemie vedly ve svém konečném důsledku až k objevení Ameriky. Není to laciné tvrzení. Je pochopitelné, že časté nárazy epidemií nutily obyvatelstvo čelit hrozbě smrti vlastními silami, např. lékařskými praktikami, jako je pouštění žilou nebo používání dávidel. Vedle těchto drastických metod existovaly i praktiky méně razantní, ale považované za stejně účinné. Bylo to především používání různých druhů orientálního koření. Např. antiseptický účinek pepře je znám od r. 956, kdy se v zamořené Paříži začaly drceným pepřem prokládat plátky masa, aby se zabránilo šíření infekce. Rovněž nošení hřebíčku v ústech se považovalo za velmi účinnou ochranu proti moru. Mnozí si připomenou, že při známé epidemii moru v Londýně r. 1666 nosili sběrači mrtvol kukly podobné ptačím hlavám s mohutným zobanem a brýle. V tomto plátěném zobáku byla napěchována rozmanitá směs koření – hřebíček, rozmarýn, majoránka, meduňka a další – které mělo zabránit vniknutí infekce do těla. Brýle sloužily k zamezení kontaktu rohovky s “morovým povětřím″. Je tedy pochopitelné, že se orientálnímu koření připisovala mimořádná důležitost. Od poloviny 14. století stoupala spotřeba koření závratnou rychlostí. Zahraniční obchod s tímto zbožím měli v rukou především Italové v obchodních centrech v Černomoří, kam také směřovaly karavanní trasy z Indie. Až do počátku 15. století tento obchod kvetl, avšak brzy měla přijít pohroma. Začátek změn ve Středomoří zahájil mohutný a dravý nástup islámu a turecká expanze s ním spojená. Během několika desetiletí Turci zcela ovládli pevninské Černomoří a po pádu města Kaffa v r. 1457 uzavřeli tuto oblast i námořně. Těžiště obchodu s kořením, do té doby rozptýlené v černomořských přístavech, se rychle přesunulo do Egypta, neboť staré karavanní trasy ztratily svůj význam a Alexandrie se stala nejvýznamnějším centrem, jež spojovalo evropský obchod s Orientem.

Uzavření obchodu s kořením bylo hlavním motivem, který vedl Portugalce a později i Španěly k hledání vlastních cest ke zdroji koření. V několika desetiletích, počínaje rokem 1440, dokázali obeplout Afriku, a když v roce 1488 doplul B. Díaz až k Zanzibaru, což bylo hlavní překladiště arabských kupců, měli Evropané cestu ke koření otevřenou. Po deseti letech přistál Vasco da Gama již v Indii. Za toto půlstoletí však učinily námořní výboje ještě něco jiného. Zlepšily se především geografické znalosti, takže představy o kulatosti země a o jejích rozměrech byly zcela reálné. Rovněž navigační metody a s nimi spojené přístrojové vybavení doznaly podstatných změn. Nejsilněji se technický pokrok odrazil v lodním stavitelství. Lodě St. Raphael a St. Gabriel, které vlastnil V. da Gama, představovaly ve své době evropskou špičku.

Rovněž i Kolumbova expedice do “Indií″ byla motivována především cílem nalézt cestu ke zdrojům arabského obchodu s kořením. Úporná snaha získat tyto trhy možná ve svém důsledku vedla k rozvinutí technologií, které během následujícího 16. a 17. století postavily Evropu na přední místo celého světa.

Slovo o bleše

Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz s proměnou dokonalou (tj. mají larvu i kuklu, nemají složené oči obvyklého typu, tělo je ze strany zploštělé, hrudní články jsou zřetelně oddělené, ústní ústrojí bodací a sací, nohy skákavé. Délka skoku blechy obecné (Pulex irritans) může být až 32 cm, blecha morová doskočí prý jen 18 cm. Největším evropským druhem je až 6 mm velká blecha obrovská (Hystrichopsylla talpae), jejímž hostitelem je krtek. Dodnes je známo asi 1500 druhů blech. Jejich larvy se živí organickým detritem, kukla leží v hedvábitém kokonu slétaném larvou. Důležitými rozlišovacími znaky jsou tvar, počet a umístění štětin. Samotné blechy mají také své parazity, a to především prvoky (bičíkovce, měňavky, výtrusenky, výtrusovce), bakterie, vývojová stadia tasemnic, hlístice a roztoče. Málokterý hmyzí řád vyvolal tolik diskusí o svém systematickém postavení jako právě blechy, a dodnes není tato otázka zcela objasněna. Kosmopolitní blecha morová pochází pravděpodobně z údolí Nilu, kde žije ve volné přírodě na myšovitých, kteří doprovázejí člověka. Kromě moru je přenašečem endemické krysí skvrnivky.

Původce moru – Yersinia pestit – nevydrží v zažívacím traktu blechy déle než 12 hodin. Mezi hlodavci v ohniscích výskytu moru se nákaza přenáší blechami, na člověka se nákaza přenáší při vhodných podmínkách kontaktu člověka s blechou, nebo přímým kontaktem s nemocným hlodavcem. V období bakteriemie obsahuje 1 mm³ krve hlodavce 100 000 až 100 000 000 morových bacilů. Nasáté bakterie se v zažívacím traktu blechy silně množí. Nejdříve vytvářejí silné shluky ve středním střevu, tyto shluky rostou, prorůstají do jícnu a zablokují předžaludek. Nejkratší doba nástupu infekčnosti, tj. předpoklad vytvořeného bloku, byla u blech 3 dny. Schopnost nakazit hostitele vyvrhnutím pozřené krve je značně různá. Při morových epidemiích záleží mnoho na druzích blech, které se účastní přenosu (regurgitací, vpichem, výkaly blech aj.). Je známo, že snad všechny druhy blech mohou být experimentálně nakaženy morem, avšak nejsou stejně efektivní při jeho přenosu.

Stanislav Vaněk

Seznam vybraných morových epidemií

10. století
931 v Lombardii, zvláště v Pavii
940 v Itálii a Rakousích zvířecí nákaza
941 všeobecný mor a velká nákaza na dobytku
942, 943, 945 trvalá nákaza na dobytku
954 ve Skotsku zemřelo podle kronik 40 000 lidí
956 ve Francii a Rakousích
961 v Čechách vyhubena třetina obyvatel
968 v Čechách, na Moravě a v Polsku
973 na Moravě (Olomouc)
978 ve Francii
988 v Čechách a v Německu
989 Čechy
991 velký hlad a mor
993 lidé i dobytek zachváceni nákazou po velkých letních vedrech se suchem a následující zimě s množstvím sněhu
995 v Sasku následoval po hladu rychlý a náhlý mor
999 Čechy
11. století
1006 hlad a krutý mor po celé zemi; v mnoha zemích strašlivý a trval nepřetržitě po 3 roky; některá místa zůstala zcela prázdná
1009 v dubnu po velké mlze následoval mor; také hlad
1010 hlad a mor zuřil po celém známém světě
1014 v Čechách
1015 po velkém suchu předešlého roku následoval hlad a mor, polovina lidí byla zachvácena nemocí a mnoho jich zemřelo
1016 v Čechách, na Moravě a v Německu; zvláště v Praze a v Olomouci; v Praze prý zůstala pouze desetina obyvatelstva
1020 všeobecný mor; v Itálii umíralo velké množství lidí, jen málo jich zůstalo naživu
1027 nebylo nikoho, kdo by pohřbíval mrtvé
1028 Čechy; na jaře smradlavá mlha; na podzim nákaza na lidech i na dobytku, trvala až do r. 1029
1031 hlad a mor v sev. Německu
1038 v Německu, zvláště v Bavorsku
1044 silná dobytčí nákaza
1046 silné mření lidí v Německu
1061 ve Francii, Bavorsku, Švábsku, ale zvláště v Sasku mor skrze hlad
1062 hlad a mor po celém světě, silný zejména v Německu
1065 v Itálii (Řím)
1066 a 1067 v Čechách
1085 v Čechách koncem června; zvláště v Praze byl pociťován velmi silně; velmi krutý mor; v Itálii se prý jedlo lidské maso a byla vyhubena třetina obyvatelstva
1087 v Čechách; byla rovněž jakási nákaza na rybách; všechny vody silně pokleslé
1089 v Itálii; v Lotrinsku zuřila nemoc, která byla nazvána “svatý oheň″; lidé napadení touto nemocí začali černat jako uhlíky, zvláště na rukou a na nohou
1092 všeobecný mor zvláště v Čechách a na Moravě (Olomouc); rovněž v Německu, Polsku a na Kyjevské Rusi; z toho lze usuzovat, že kontakty s okolním světem i hustota obyvatelstva dosáhly úrovně, která podporovala šíření nákazy
1093 hlad a mor v Sasku
1094 v Německu a ve Francii velmi krutý hladomor; podle některých kronik se říká, že kostely byly přeplněné pro mrtvé a že hlad a mor kosil další lidi; mnoho měst bylo zcela vylidněno a mnoho kostelů zůstalo bez farářů; uvádí se, že v Řezně zemřelo během 12 týdnů kolem 8 500 lidí
1095 v Čechách; rovněž veliká drahota a nemoci; lidé i dobytek umírali dohromady; lidé prchali do hor a do lesů; opět se vrátil “svatý oheň″, který všechno začernil
1096 hlad a mor mezi lidmi; rovněž i dobytčí nákaza
1097 mírná zima s morovým povětřím; velký nedostatek všeho
1099 Německo; během velikonoc vypukla nákaza v Řeznu a koncem roku již skrze hlad a mor umíralo velké množství lidí; v Čechách bylo všechno obyvatelstvo citelně oslabené
12. století
1100 mnoho zemí zasaženo morem
1107 morové povětří a mírná zima
1109 “svatý oheň″ opět vypukl; údy těla byly po zasažení zčernalé
1120 hlad a mor po celém světě
1124 v srpnu dorazil mor do Čech a ″svatý oheň″ postihl mnoho lidí; v zimě pak následovala velká dobytčí nákaza
1125 všeobecný mor; třetina lidí mu podlehla
1126 ostrá zima a po ní hlad a mor
1129 všechny druhy dobytka trpěly velkou nákazou; “svatý oheň″ ve Francii; lidé silně trpěli; nákaza také na dobytku
1133 v srpnu mor v Čechách
1138 mor v Orientě
1147 na podzim v Čechách; hlad a mor po celém světě; rovněž i dobytek chcípal na nákazu
1150 v létě hustá mlha; potom všeobecné mření a nákaza dobytka
1151 hlad a velké umírání
1154 a 1155 mor v Čechách
1156 mor v Čechách; suché léto a velké mření
1157 v Normandii nemoc z morového povětří
1161 mor v Čechách, zvláště v Praze; pronásledování Židů
1166 v Itálii hlad a mor velmi silný
1167 v Itálii za vlády císaře Fridricha v Římě veliká nákaza, zemřelo mnoho knížat
1168 Čechy byly zachváceny nakažlivou epidemií
1173 Německo, Francie; počátkem prosince strašlivý a nepřetržitý kašel; mladí i staří mnoho trpěli a také mnoho umírali
1177 Francie; po deštivém podzimu horečka z nedostatku potravin
1179 panovala dobytčí nákaza
1180, 1185, 1186 mor v Čechách
1187 mor v Čechách a v Praze zvláště; byl rozšířen po celém známém světě; hlad a mor v Rakousích; i zde panovala nákaza na dobytku
1188 horká léta a umírání lidí; nákaza dobytka
1189 horké roky a umírání lidí
1190 hlad a mor ve vší lidské společnosti; teplá zima zachvátila na cestách množství lidí
1191 mor v Čechách
1192 studený srpen s horečkou mezi lidmi přišel po silných vedrech
1195 Rakousy; ve všech domech řádil mor
1196 Francie; panující horečka
13. století
1200 Itálie; tiché krvácení pustošilo Etrurii a Romagnu; do 24 hodin byl každý postižený mrtev
1202 velké mření na mnoha lidech
1215 Německo; hlad v Hannoveru
1221 všeobecný mor, který dorazil do Čech z Rakous a pokračoval dále na Slezsko, Německo a Francii; velmi silný byl ve městě Glogov
1223 mor v Itálii; ve vojenském táboře u Damiata zbylo ze 70 000 vojáků pouze 3 000
1224 smrtelná epidemie řádila téměř v jedné polovině světa; nákaza byla rovněž na hovězím dobytku
1225 velká dobytčí nákaza, po které následovalo mření lidí
1226 mor v Durynsku
1227 hlad a mor v severní Itálii
1234 mor v Itálii
1239 hlad a mor ve většině měst Evropy
1259 velká drahota všude; po ní následoval mor
1264 na podzim zachvátila zlá nemoc z morového povětří mnoho lidí a rovněž dobytek
1270 za vlády Ludvíka IX. byl silný mor v Orientu
1282 v Čechách a na Moravě silná nákaza
1283 Čechy; v Praze, Brně a v dalších městech mření lidí, kteří zůstávali ležet na poli při sklizni sena; trvala tato nemoc přes celou zimu až do jara; v Rakousích rovněž silná dobytčí nákaza
1286 Rakousy, jak domácí dobytek, tak zpěvné i tažné ptactvo v několika okamžicích proniklo do domů po celé zemi i v zemích sousedních; havrani i straky byli velmi podivní
1295 Itálie; zemřelo mnoho biskupů a prelátů římské církve
14. století
celé 14. století bylo výrazně morovým stoletím
1301 Čechy a Morava; při konci roku hlad a mor a také nákaza dobytka; rovněž i v Polsku a ve Slezsku
1305 – 1309 všeobecný mor zejména ve Francii, Itálii a v Německu; v Mansfeldově panství zemřela třetina obyvatelstva
1308 mor ve Francii
1310 Bavorsko, Rakousy; po mrazivé zimě následoval hlad a velké mření lidí; zvláště silné bylo v Salcburku; trpěly především malé děti
1311 všeobecný mor po celé Evropě; říkalo se, že zemřel třetí díl lidí
1312 Itálie; mor na mužích, jakož i na ženách; rovněž i na dobytku panovala nákaza
1313 Německo; po celé zemi zuřil mor velmi krutě, že zemřela třetina obyvatelstva; mrtvoly nebylo možno pohřbívat, neboť nebylo nikoho, kdo by tu práci vykonával

– v Bainzu zemřelo 16 000 lidí

– v Kolíně nad Rýnem 30 000 lidí

– v Trieru 12 000 lidí

– ve Spieru 9 000 lidí

– ve Wormsu 6 000 lidí

– ve Würzburku 4 000 lidí

– ve Štrasburku 13 000 lidí

– v Basileji 14 000 lidí

početná místa i vesnice byly zcela vylidněné; pole byla bez sedláků

1315 mor v Čechách, Slezsku, Polsku a Norsku; hlad a mor trval také v severním Německu
1319 mor na Moravě
1324 mor v Čechách
1326 mor v Německu
1328 mor v Čechách (duben)
1334 mor v Uhrách
1337 mor po celé Evropě, zvláště v Německu
1340 Německo, Itálie; Ve Florencii 30 000 lidí
1345 – 1351 “černá smrt″ po celé Evropě; zvláště silná epidemie v letech 1348 – 1350; rozdílné odhady uvádějí pokles evropského obyvatelstva o 1/3 až o 1/2

– Florencie 60 000

– Londýn 50 000

– Lübeck 6 000

– Paříž denně 500 osob

– Benátky téměř vylidněné

– Ulm 124 000 lidí

1349 Čechy (od 20. 7.), Německo, Rakousy, ve Vídni 200 osob denně
1355 – 1361 Německo, Francie
1360 Čechy a Morava
1363 Německo (Drážďany)
1365 Německo
1367 a 1368 Čechy
1369 Čechy, Rakousy
1370 Německo
1371, 1372, 1373 Čechy (1372 Morava)
1374 Francie; “Janův tanec″
1375 Čechy
1379 Morava
1380 Čechy a Morava (V. – IX.)
1381 Čechy a Morava, Praha za den 1 116 osob; Německo, Rakousy, Vídeň 40 000 lidí
1382 Čechy, Praha za den 3 000 lidí Německo a jinde
1392 Německo, Durynsko
15. století
1401 Čechy
1412 a 1413 Morava a Slezsko
1414 Čechy (Vodňany)
1416 Čechy
1420 Čechy (Praha), Německo – Augsburg 16 000 lidí
1424 Čechy (Praha)
1425 Čechy (IX.)
1433 a 1434 Čechy
1435 Rakousy – Vídeň (zavřeny všechny školy), Německo – Norimberk 10 000 lidí
1436 Čechy (Hradec Králové), Německo, Itálie
1437 Slezsko (Vratislav)
1438 Čechy (VI. – XII.), Itálie
1439 Čechy (51 000 lidí) a Morava, Německo
1443 Čechy (Hradec Králové)
1444 Čechy
1445 Čechy (IX. – XI.), Hradec Králové
1448, 1449, 1451, 1456 Čechy
1457 Čechy, Uhry
1460 Německo (XII. – I.)
1463 Čechy a Durynsko
1464 Čechy (Praha), Slezsko, Německo (Míšeň)
1473 Čechy, Německo
1482 Čechy
1483 Čechy (Praha a okolí 30 000 lidí, Hradec Králové), Morava a Slezsko
1488 Čechy
1493 Čechy (venerická choroba)
1495 – 1497 Čechy, Slezsko a Polsko
16. století
1504 Čechy, Francie (příjice)
1506 Čechy, Rakousy, Německo (Míšeň)
1507 Čechy, Morava a Slezsko (VI. – IX.)
1508, 1509 Čechy, Německo (Míšeň)
1512 Čechy, Německo
1520 Čechy (IV. – XII.) v Praze zůstaly prázdné všechny školy
1521 Čechy (Praha) a Morava, Rakousy – horní Rakousy se zmenšily o 2/3 obyvatelstva
1522 Čechy, Itálie (Řím)
1523 Čechy – Jihlava 2 000 lidí, Itálie
1529 Morava (Olomouc), Anglie, Německo, Francie
1531 Čechy
1533 Německo – Norimberk 10 000 lidí
1540 Morava (Olomouc), Německo (Drážďany)
1543 Čechy
1551 Čechy (Český Krumlov, Třeboňsko VIII. – X.)
1552 Čechy (Český Krumlov VIII. – XII.)
1553 Čechy (Zlatá Koruna), Německo – Kolín nad Rýnem 25 000 lidí
1554 Čechy (Praha) a Morava, Sedmihradsko
1555 Čechy (Jaroměř, Dolany, Čáslav, Žamberk VII. – XI.); Itálie – Benátky, Padova
1558 Čechy – Prachatice (asi žloutenka)
1559 Čechy (Český Krumlov) a Morava (Olomouc), Rakousy, Štýrsko, Francie
1562 Čechy (VIII. – XI.) – Praha, Český Krumlov, Jihlava, Hradec Králové, Čáslav, Kutná Hora, Kouřim
1568 Čechy (VIII. – X.) – Praha, Slezsko – Vratislav 8 000 lidí
1570 Čechy (XI.) – Český Krumlov
1571 Čechy (X. – XII.) a Morava – Český Krumlov, Plzeň; Slezsko; Rakousy – Engelszell, Hohenegg; Španělsko – Cádiz, Toledo; Polsko – Vilno
1572 Čechy (XI. – IV.) – Soběslav
1573 Čechy
1580 Čechy – Trutnov; Slezko (Španělská nemoc)
1581 Čechy
1582 Čechy (V. – IV.) 70 000 lidí – Praha 14 000, Slaný 1 600, Dvůr Králové 600, Hradec Králové 1 400, Jaroměř 1 200, Plzeň 13 000, Roudnice, Kutná Hora, Kaňk, Český Krumlov; Durynsko 36 000; Holandsko 45 000; Francie
1583 Morava – Jihlava
1584 Morava – Brno, Olomouc; Francie (Paříž)
1585 Čechy (I. – II.) – Český Krumlov (XI.), Jindřichův Hradec (IX.), Moravský Krumlov (X.); Morava – Olomouc, Svitavy; Slezsko – Hirschberk 9 500; Lužice; Německo (Míšeň); Švýcarsko (Basilej)
1586 Čechy – Český Krumlov (I.)
1589 Čechy – Jindřichův Hradec (IX. – XI.), Žamberk (IX. – XI.)
1596 Čechy
1597 Čechy – Praha, Litoměřice
1598 Čechy (X. – I.) – Kolín, Žatec, Louny, Praha, Český Krumlov (frekvence zápisů od VI. – XII.), Litoměřice
1599 Čechy – Praha, Jaroměř, Litoměřice; Bavorsko; Španělsko; Portugalsko; Slezsko
17. století
1600 Čechy (Praha) a Morava; Španělsko (Sevilla, Vallisolet); Portugalsko (Burgos)
1601 Španělsko (Cordoba, Sevilla)
1602 Itálie
1603 mor po celé Evropě
1605 – 1613 opakovaně po celé Evropě
1606 Čechy a Morava; Slezsko – pro mrtvé nestačily hroby; Německo (Koblenz, Worms, Fulda, Lipsko)
1607 Čechy; Německo
1608 Rakousko
1610 Čechy
1611 Německo, Tyrolsko (Innsbruck, Ingolstadt, Koblenz)
1613 Čechy; z Rakouska se dostal mor do Čech – Praha 7 800 lidí, Brno; Tyrolsko (“maďarská nemoc″)
1615 Holandsko a Frísko (Bergen, Hannover, Bagatta)
1616 mor na Moravě
1617 Rakousko (Vídeň)
1618 Rakousko, Tyrolsko, Nederland
1619 Rakousko (Vídeň)
1620 Čechy, Bavorsko, Itálie (Řím)
1621 Nederland (Lutych)
1622 Morava (Kroměříž); Uhry; Polsko
1623 Morava (Brno, Olomouc, Kroměříž, Hranice); Španělsko (Valencia); Francie (Perpignan)
1624 Morava (Jihlava a Olomouc); Německo (Mainz, Lipsko); Španělsko (Alicante, Murcia); Sicílie (Palermo); Nederland (Breda)
1625 Morava (Olomouc, Kroměříž); Čechy (Praha); Německo (krajiny při Rýnu); Rakousko (Vídeň); Francie (Dion, Douay)
1626 Sicílie (Palermo, Sacca); Francie (Douay); Německo (krajina při Rýnu)
1627 Francie (Arras); severní Německo
1628 Francie (Orleans, Rhodon, Cabery, Charpentas, Lyon); Flandry; Německo (Landsberg)
1629 Francie (Lyon, Solin, Vienne, Uttica, Aix)
1630 Čechy; Francie (Avignon, Aix, Verdun, Grenoble); Nederland; Itálie (Modena, Novocomo)
1631 Francie; Itálie (Ferrara, Castronovo, Nizza, Milano, Pont in Vetlin); Německo (Lipsko)
1632 Německo (téměř celé); Itálie (Parma, Milano, Bologna, Mantova, Cremona, Florencie, Piacenza, Piemont); Francie (Chatillon)
1633 Čechy – Lednice 5 794 lidí; Slezsko (Nisa a Kladsko); Německo (Drážďany)
1634 Čechy (Praha); Německo (hlad) – Thann, Cáchy, Hipoldstein, Bamberk, Heiligen, Naumburk; Bavorsko – Mnichov 15 000 lidí; Horní Falc – Ingolstadt, Řezno, Amberk, Straubingen (byl téměř vyprázdněný), Kostnice, Landshut, Neuburk, Ulm – 1 871 lidí, Pasov, Gratz; Rakousko – ve Vídni umíralo každý týden 600 lidí
1635 Německo – Leutkirch, Kostnice, Augsburg, Tübingen, Strabingen 18 000, Ulm 14 383 lidí
1636 Francie (Aras); Německo (Emerich, Kostnice); Nederland (Nijmwegen)
1637 Německo (Míšeň)
1638 Čechy (Praha); Německo (Berlín)
1639 Čechy (Praha, Český Krumlov); Francie; Nederland
1641 Slezsko (Gluchow)
1642 Čechy a Morava (Jihlava)
1643 Morava (Kroměříž, Brno, Kladsko, Lutín)
1644 Uhry (Rába); Slovensko (Bratislava), Německo (Lipsko bylo téměř vylidněné)
1645 Čechy (Hradec Králové) a Morava (Brno a Olomouc); Uhry, Slovensko; Rakousko (celý vídeňský dvůr ujel před epidemií z města)
1646 z Čech a Moravy přeskočil mor do Rakouska, kde trval až do roku 1649; Štýrsko, Holandsko
1647, 1648 Čechy a Flandry
1649 Čechy (Cheb, Praha, Litoměřice); Morava (Brno); Německo (Öting, Mauerkirchen, Burghausen, Münster); Francie (Besancon, Bordeaux, Marseille); Španělsko (Cádiz, Sevilla)
1650 Španělsko (Girona); Irsko (Waterford, Kilkem, Naspont); Itálie
1651 Čechy a Polsko, Španělsko a Kuba
1652 Španělsko (Saragossa, Mallorca); Francie (Toulouse, Perpignan); Sardinie; Polsko (Varšava, Krakov, Lublin, Sandomierz)
1653 Morava (Olomouc); Polsko (Vilno, Poltava, Gdaňsk, Královec); Francie (Toulouse)
1654 prakticky po celé Evropě; Rakousko (Vídeň); Uhry a Slovensko (Komárno); Dánsko a Norsko
1655 Morava (Olomouc); Holandsko (Leiden, Herzogenbuch)
1656 Polsko; Holandsko (Antorf, Zwoll, Horn); Itálie (Bari, Neapol, Benevenuto, Stabio); Sardinie
1957 Holandsko (Antorf); Itálie (Janov, Řím); Polsko (Polock, Varšava, Gdaňsk, Vilno)
1658 Čechy (Praha, Plzeň, Stříbro, Domažlice)
1664 Čechy (Praha); Německo (Magdeburk)
1665 Čechy (Praha); Německo (Magdeburk); Anglie – Londýn 97 000 lidí; město bylo pro epidemii zcela uzavřeno; Holandsko (Groningen); Frísko (Emden); Francie (Toulon); Balkán (Bělehrad)
1666 Čechy (Praha); Německo (Magdeburk), Kolín, Mainz, Mannheim, Kassel, Frankfurt, Koblenz, Trier, Cáchy); Řecko (Athény, Sodon)
1670 Čechy (Praha)
1677 Španělsko
1678 Uhry a Slovensko (zemplínská a povážská župa)
1679 Rakousko – Vídeň 122 849 lidí; Štýrsko; Francie; Itálie
1680 Čechy – Praha 14 923 lidí, Slaný, Týn nad Vltavou; Morava a Slezko; Německo (Lipsko); Itálie (Modena)
1681 Francie
1682 Německo
1690 Uhry a Slovensko
1692 Rusko, Itálie
1694 místy po Evropě
1695 Itálie (Řím)
18. století
1703 Německo, Prusko a Skandinávie
1706 Uhry a Slovensko (zde až do r. 1713); Německo; Dánsko; Norsko; Ukrajina; Litva
1707 Uhry (Slovensko); Litva; Prusko; Pomořansko; Dánsko; Polsko
1711 Německo a Rakousko
1713 Čechy; epidemie sem dorazila z Vídně a byla mnohem silnější než poslední v r. 1680; Praha 19 000 lidí
1714 Čechy; přetrvávání epidemie ve stejné intenzitě; odhaduje se, že v celé zemi zemřelo kolem 100 – 200 tisíc lidí; některé prameny uvádějí číslo až 1/2 milionu
1715 Čechy a Morava; intenzita epidemie zřetelně polevila
1716 Slezko; mrtví leželi nepohřbení v kaplích
1718 Uhry a Slovensko; Polsko a Transylvánie
1720 Francie – Marseille 50 000 lidí
1726 Turecko (Konstantinopolis)
1727 Rusko (Astrachaň a Krym); Řecko (egejská oblast)
1737 Čechy; prameny hovoří o moru, ale zdá se, že jde o choleru
1738 Uhry a Sedmihradsko a celé Podunají; Ukrajina
1743 Sicílie
1744 Dalmacie
1755 Valašsko (Sedmihradsko)
1769 Moldávie, Valašsko, Polsko, Uhry, Rusko (Moskva)
1770 Holandsko; dobytčí nákaza, které padlo za oběť 113 558 kusů
1771 Čechy; podle matrik jde o mor, ale bližší zkoumání existenci moru vyloučilo; šlo o hladomor způsobený nepříznivými klimatickými podmínkami
1780 Ukrajina
1782 Rakousko; ve Vídni a v okolí epidemie; ve vesnici Mödling denně několik mrtvých
1783 Dalmacie a Turecko (Cařihrad)
1784 Dalmacie
1785 Sedmihradsko
1795 Uhry a Slovensko
1797 Volyňsko na Ukrajině; Rakousko – ve Vídni zvláštní nákaza koček, která postihovala i lidi
1798 Francie; v Lyonu rovněž epidemie kočičího moru; Německo; nákaza na hovězím dobytku, která zasáhla na 50 milionů kusů v celé Evropě
19. století
v 19. st. se již projevila preventivní opatření, morové epidemie se vyskytovaly pouze okrajově a přesouvaly se směrem do Asie
1802 Turecko
1806 a 1809 Rusko
1812 Egypt, Turecko a Kavkaz
1815 Řecko
1818 Kavkaz
1819 Bessarabie
1820 Baleárské ostrovy
1828 Moldávie, Valašsko

Po tomto datu se morové epidemie v Evropě nevyskytují; objevily se však jiné zhoubné nemoci; předně cholera, která se dostala do Evropy námořní cestou z Indie.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Nemoci člověka, Historie

O autorovi

Jiří Svoboda

Jiří Svoboda (*1946) studoval archeologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracuje jako inspektor životního prostředí na České inspekci životního prostředí. Krom toho se zabývá historií klimatu.

články autora