i

Aktuální číslo:

2019/11

Téma měsíce:

Ceny Neuron

Životopis černé smrti

 |  26. 6. 2019

Mor svým dramatickým průběhem a vysokou smrtností odedávna děsil lidi, naproti tomu napomohl k některým společenským změnám i vědeckým objevům. Přesně před 125 lety byl pak objeven jeho mikrobiální původce, což umožnilo vývoj příslušné vakcíny.

V rozkvětu let, v tom věku krásy, blaha,

kdy nejmocnější láska proudí všemi,

pozemskou schránku ponechavši zemi,

mně odešla, můj život, Laura drahá.

Uhodli jste? To Francesco Petrarca oplakává svoji Múzu poté, co:

…tisíc tři sta osmačtyřicet

šestého dubna o hodině prvé

ta blahá duše z těla prchla nám.

Děs z mongolských stepí

Roku 1333 vypukla v Číně obrovská epidemie. Přinesli ji nomádi z mongolských stepí. O deset let později se ve všech větších evropských přístavech šuškalo, že kdesi na východě řádí katastrofa nepředstavitelných rozměrů. Dobře jim tak, psům pohanským! Nám se přece nemůže nic stát; jelikož všechna neštěstí jsou trestem za naše hříchy, stačí nehřešit (nebo se alespoň náležitě kát), a nemoc se zastaví na hranicích křesťanského světa…

V roce 1346 Tataři oblehli východokrymské město Kaffa (dnešní Feodosija), které fungovalo jako základna obchodu s Janovem. Jakmile ve svých řadách zjistili smrtelnou epidemii, dali se na ústup. Před odjezdem však katapultovali do opevněného přístavu několik zčernalých mrtvol. Nosiči je sice neprodleně svrhli z ochozů do moře, nicméně k tomu je museli pronést částí města. Zemřeli jako první.

V první polovině října 1347 přistálo v sicilské Messině několik janovských korábů. Jakmile měšťané zjistili, že na lodi řádí zhoubná nemoc, vypudili námořníky zpátky na moře. Pozdě.

„Nesli ve svých tělech takovou nemoc, že každý, kdo s nimi mluvil, byl jí přepaden a nebyl způsob, jak by mohl uniknout jisté smrti.“ Tak popisuje nástup černé zkázy františkán Michele de Piazza v knize Historia sicula.

Během několika dní onemocněli lidé v městě a okolí. Do šesti měsíců polovina obyvatelstva zemřela nebo uprchla. Totéž se opakovalo na dalších místech. Nákaza se šířila stejně rychle jako zprávy o ní.

„Jak šťastni budou naši vnuci, že nezažijí takovou propastnou hrůzu a naše svědectví budou pokládat za bajku,“ doufá v dopise příteli Petrarca poté, co vylíčil pohromu ještě včera kvetoucí Florencie. V ní, řečeno s Giovannim Boccacciem (který tam ztratil otce), „zahynulo od března do července (1348) přes sto tisíc lidských tvorů“. Dvě třetiny všeho obyvatelstva.

„Kolik velikých paláců, kolik krásných domů, kolik šlechtických sídel kdysi plných služebnictva, pánů a paní, bylo nyní opuštěno do posledního sluhy! Kolik strarobylých rodů, kolik velebohatých dědictví, co vzácného jmění se náhle octlo bez řádného dědice. Kolik statných mužů, kolik krásných paní, kolik roztomilých mladíků, které by byli nejenom jiní, ale sám Galenus, Hippokrates či Aeskulap uznali za nejzdravější, snídalo ráno se svými rodiči, druhy, přáteli a večer už večeřelo na onom světě se svými předky!“ hořekuje Boccaccio v úvodu svého Dekameronu.

Ve Vídni se epidemie objevila už koncem roku 1347. V červnu 1348 dobyla Paříž. V létě téhož roku společně s nákladem bordeauxského dorazila do přístavů v jihozápadní Anglii. Londýn navštívila na přelomu let 1348-1349 (Daniel Defoe o morových epidemiích skutečně píše jako o „navštíveních“), Skotsko koncem roku 1349. Napřesrok zpustošila Skandinávii, potom olízla osídlené pobřeží Grónska. Roku 1352 se přes Moskvu vrátila zpátky na tatarská území za Volhou.

Tápající medicína

Během let 1347-1352 zemřelo v Evropě nejméně 25 milionů lidí, čtvrtina až třetina veškerého obyvatelstva. Trvalo pak 150 let, než se počty na území starého kontinentu vrátily k původnímu stavu.

První odbornou pomoc proti moru si vyžádal francouzský král Filip VI., a to v říjnu 1348 od pařížské univerzity. V té době Paříž přišla o čtvrtinu svých obyvatel, tedy o nějakých 50 tisíc lidí. Profesoři sepsali Compendium de epidemia, které napřesrok vyšlo zkráceně i francouzsky. Šlo o kompilaci z děl antických filosofů, lékařů a astronomů (kteří mor prakticky neznali). Za hlavní příčinu epidemie považují autoři nešťastnou konstelaci planet Saturnu, Jupiteru a Marsu ve znamení Vodnáře, k níž došlo 20. března 1345. Přitom prý vzniklo škodlivé vypařování.

Poněvadž hlavní roli v přenosu hraje zkažený vzduch, dalo se prý očekávat ukončení epidemie se zimním ochlazením. Největší nebezpečí mělo hrozit dětem, ženám a mladým světlovlasým lidem, dále pak těm, kdož si v životě počínali nezřízeně. Prevencí měly být vykuřování domů, vykrápění octem, zdrženlivost v jídle, milostných záležitostech, hněvu a smutku, jakož i užívání projímadel a pouštění žilou.

Ve skutečnosti tehdejší medicína účinně pomoci neuměla. Pokud se bubony neboli dýměje (zhnisané otoky mízních uzlin) podařilo dostatečně sterilně otevřít (většinou nešlo o zcela fatální plicní mor, ale o mor dýmějový), mohl se nemocný uzdravit (jako se to podařilo třeba průkopníku chirurgie Ambroise Parému). K perforaci bubonů se používaly změkčující či stahující obvazy, případně se je lékař pokoušel rozříznout či protrhnout přikládáním teplých baněk (tedy podtlakem). V krajním případě je vypaloval žíravinami (kamencem, louhy, snad i kyselinou sírovou) tak, že „mnozí umírali ještě během jeho zásahu trýzněni bolestí“.

Zdá se, že české země zůstaly poněkud stranou prvního průtahu moru (nepřímým důkazem je ostatně založení Univerzity Karlovy v roce 1348). Citelněji zasáhl roku 1349 Moravu, Čechy napřesrok. Během panování Karla IV. se objevily ještě nejméně tři vlny, kterým padlo za oběť až 800 tisíc lidí. Poslední z těchto epidemií vyprovokovala vznik prvního protimorového spisu u nás. Jmenoval se Missum imperatori Carolo IV. a napsal ho roku 1371 Mistr Havel ze Strahova, osobní lékař Karla IV. Obsahuje šestnáct zásad, jak zdravě žít a jak předcházet onemocnění. Autor považuje mor za trest Boží a jako jedinou účinnou ochranu doporučuje útěk: „Není nic lepšího, nežli ze zamořeného místa utéci, zrovna jako oheň neběží za tím, kdo utíká.“

Černá smrt se pak v pravidelných, velmi zhruba deseti- až dvacetiletých intervalech vracela (například roku 1424 na ni zemřel Jan Žižka). České země postihla naposledy roku 1713 a jen v Praze zkosila přes čtvrtinu z tehdejších 40 tisíc obyvatel.

Morová rána z poloviny 14. století odhalila bezmocnost světských a církevních majestátů i zbabělost jejich konkrétních představitelů. Když Bůh člověka opustil, jak si řada lidí myslela, začali se někteří z nich víc starat o svůj osud sami. Mysticismus poněkud ustoupil, vedle slepé víry se začala prosazovat skepse. Ta nastolila nové otázky, nové pohledy na život. Zrodila se renesance.

Na co lidé umírají

Pátého února 1662 přinesl lékař Daniel Whistler na schůzi Společnosti pro experimentální filosofii v Londýně padesát výtisků devadesátistránkové brožury s názvem Přírodní a politická pozorování vycházející ze seznamů zemřelých. Napsal ji jistý John Graunt. Jak tento úspěšný obchodník drobným zbožím, otec syna a tří dcer, k tak neobyčejnému tématu přišel?

Od roku 1527 se v některých londýnských farnostech (které skrze křtiny měly přehled i o narozeních) nepravidelně pořizovaly „seznamy zemřelých“, od roku 1592 rozšířené o příčiny úmrtí. Město tyto údaje začalo vyžadovat a shromažďovat od roku 1603, kdy je, řečeno s Defoem, „navštívila“ první morová epidemie v 17. století (při ní zemřel lékař a fyzik William Gilbert, průkopník výzkumu elektřiny a magnetismu). Od roku 1603 také v Londýně fungovali speciálně pověření ohledávači mrtvol, většinou starší dámy zcela nedotčené medicínou, zato za úplatek ochotné změnit příčinu smrti na společensky přijatelnější, např. „francouzskou nemoc na souchotiny“. Seznamy prodávali farářovi pomocníci každý čtvrtek dopoledne po penci za stránku, kdo chtěl, mohl si je (za 4 šilinky ročně) dokonce předplatit.

Mezi rokem 1348, kdy se v Londýně objevil poprvé, a rokem 1662, kdy vyšel zmíněný spisek, se ve městě mor rozšířil šestnáctkrát – a právě černá smrt přivedla Graunta k jeho neobyčejnému koníčku (jakkoli mohl mít na mysli i cosi jako průzkum potenciálního trhu): Pídit se, na co, jak staří a v jakém počtu vlastně lidé umírají. Ve dne obchodoval, po večerech analyzoval počty narozených a zemřelých obyvatel Londýna v letech 1604-1661, přičemž zjistil zajímavé a především dosud zcela netušené věci. Třeba že roku 1632 (celý Londýn tehdy čítal nějakých 250 tisíc duší) došlo v celém městě k pouhým sedmi vraždám, přičemž jedno úmrtí také způsobil vzteklý pes a jedno leknutí. Sedm procent nebožtíků zemřelo na sešlost věkem. Obětí vražd v Londýně bylo méně než jedno z dvou tisíc úmrtí, hladem zemřel maximálně jeden ze čtyř tisíc zesnulých.

Rodilo se tehdy víc mužů než žen, a i když „u lékařů připadají dvě pacientky na jednoho pacienta, muži umírají více než ženy“.

Nejnezdravějším ročním obdobím byl podzim, ale některé choroby, např. skrvnitý tyfus, neštovice a úplavice, hrozily rovnoměrně po celý rok.

První demograf John Graunt také první vymyslel a vypracoval tzv. životní tabulky (pozdější denní chleba životních a důchodových pojišťoven), udávající počet přeživších ze sta v závislosti na věku, a to v rozmezí od 6 do 76 let, kupříkladu šesti let se tehdy dožilo 64 procent lidí, šestatřiceti šestnáct, šestasedmdesáti pouhé jedno…

Každopádně, spisek zaujal a už za tři týdny vynesl svému autorovi členství ve Společnosti (kteroužto Graunt trefně nazýval „parlamentem přírody“). Král Karel II. jmenování podepsal se slovy: „Najde-li se víc takových obchodníků, bez váhání je přijměte!“ (Panovníkovu neobvyklou přízeň vysvětluje skutečnost, že spisek mj. vyvracel mezi lidem zakořeněný mýtus, že každá korunovace přináší Anglii epidemii moru.) Společnosti pro experimentální filosofii pak Karel II. v červenci téhož roku oficializuje na dnes proslulou Royal Society.

Temná hrozba nad Temží

Na přelomu jara a léta 1664 se nad Londýnem ukázala kometa. „Byla prý barvy chabé, mdlé, matné a pohybovala se ztěžka, chmurně a pomalu…, a že tedy podle toho se dalo předvídat zlé navštívení, pomalé, leč kruté, hrozné a děsuplné, jako třeba mor…“ Tolik spisovatel Daniel Defoe ve své knize Deník morového roku.

Úředník britského námořnictva Samuel Pepys, člen Royal Society, si v letech 1660-1669 vedl podrobný deník. Podle něj se někdy počátkem září 1664 rozneslo, že do Holandska se opět navrátil mor. (On tam krutě řádil už v roce 1663, zvláště pak v přístavech Amsterodamu a Rotterdamu, kam se dostal se zbožím z jihovýchodního Středomoří.) Dne 24. září 1664 se Pepys zmiňuje o holandském korábu, jehož celá posádka vymřela na mor a který byl pak neřízený objeven kdesi u Göteborgu.

Defoe píše: „Na sklonku listopadu či počátku prosince 1664 zemřeli v Long Acre či spíše při horním konci Drury Lane (příčné ulice na severozápadě tehdejšího Londýna) na mor dva muži, prý Francouzi. Rodina, v níž byli, usilovala seč byla utajit to, jelikož se to však vyneslo do hovorů v sousedství, získali o tom povědomost státní tajemníci. Těm leželo na srdci věc vypátrat, a aby načisto zjistili skutečnou pravdu, vyslali do domu na prohlídku dva lékaře a jednoho felčara. Ti se tam vydali, a když na tělech obou zjistili neklamné příznaky oné choroby, veřejně vyhlásili, že podle jejich nejlepšího přesvědčení zemřeli oba ti lidé na mor. Toto prohlášení pak předali matrikáři farnosti sv. Jiljí a ten to oznámil dále na radnici. Poté to bylo obvyklým způsobem vytištěno v týdenním soupisu úmrtí.“

Poslední prosincový týden 1664 zemřel ve stejném domě a na tutéž chorobu další člověk, prý poté, co rozbalil zásilku holandského plátna.

Nějakou dobu se nedělo nic, ale kolem 12. února 1665 podlehl moru další člověk, v jiném domě, avšak v téže farnosti... Další týdny počet pohřbů ve farnosti oproti ostatním vzrostl o asi o polovinu, v absolutní hodnotě o pět až deset úmrtí týdně. Stoupl i v sousedství.

Londýn byl tehdy největším a nejhustěji osídleným městem světa, s předměstími měl k milionu obyvatel registrovaných v 97 farnostech, z toho snad až 200 tisíc lidí se přistěhovalo až po obnovení monarchie po Cromwellově diktatuře (1660). Město bylo relativně přeplněné. Lidmi i krysami.

Koncem dubna 1665 jsou v Londýně úředně zapečetěny první domy a označeny pověstným rudým křížem s nápisem: „Bože, smiluj se nad námi!“ Nejméně čtyřicet dnů v nich pak jsou izolováni všichni jejich obyvatelé – zdraví i nemocní. Dovnitř může jen lékař, ošetřovatelka a ohledávačka. Jídlo a pití se opatrně přistrkují k otvoru na prahu. Taková byla praxe zavedená za předchozích „navštívení“ .

Ve snaze předejít ziskuchtivému mastičkaření dryáčníků, určil v červnu londýnský starosta lékaře a ranhojiče na pomoc chudým a přikázal Lékařské komoře, aby zpřístupnila levné léčivé prostředky. K tomu nařídil řadu dalších povinností, od hlášení každého výskytu nemoci přes vykuřování domů až ke způsobu pohřbívání, ale třeba i zavírání krčem už v devět večer.

Jelikož vzniklo podezření, že nemoc přenášejí psi, byli všichni bez milosti vybiti. A poněvadž moru prý předchází úbytek koček, krysy vesele prosperovaly – a infikovaly.

Morový lékař Nathaniel Hodges popisuje, jak své nemocné léčil: viržinským hadím kořenem, sušenou ropuchou a dávkami tzv. protimorové vody, což byla směska jednadvaceti ingrediencí, doporučená Královskou lékařskou společností.

Sebe pak pan doktor chránil tím, že při vyšetřování pacientů cucal skořicové pokroutky, kromě toho konzumoval silně kořeněné maso s nakládanou zeleninou a po práci celý večer popíjel jednu sklenku šery za druhou. Nejlépe se prý mu profylakticky osvědčilo šery středně staré, čisté, jemné, čiré, s ořechovou příchutí.

Velký mor

V polovině července se mor začal šířit lavinovitě. Lidé houfně prchali na venkov, takže z milionu lidí zůstala zhruba třetina; královský dvůr šel příkladem a zmizel už v červnu. (Z koleje v Cambridgi severně od Londýna odjel i mladý génius Isaac Newton, a ve více než půldruharoční klauzuře na rodinné usedlosti ve východní Anglii zformuloval gravitační zákondiferenciální a integrální počet.)

S vrcholem léta 1665 vrcholila i epidemie. Opět Daniel Defoe: „Ano, vpravdě se dalo říci, že Londýn byl všecek v slzách... Kdo šel po ulici, slyšel každou chvíli hlasité nářky dětí a žen ze dveří a oken domů, v nichž možná právě umírali nebo zrovna zemřeli jejich nejdražší příbuzní, a byl to zvuk, který by pronikl i do nejkamenějšího ze srdcí.“

Koncem srpna a počátkem září už ani nezvonily umíráčky, prostě nestíhaly... V té době umíralo přes čtyři tisíce lidí týdně (nejvíc mezi 12. a 19. zářím – 8297), ale existují i údaje mnohonásobně vyšší. V noci při světle pochodní drkotaly po páchnoucích ulicích provizorní pohřební vozy provázené voláním: „Vyneste své mrtvé! Vyneste své mrtvé!“

Těla se pohřbívala do hrobů rozměrů šachet. Jednu takovou funebráci do čtrnácti dnů zaplnili 1114 těly…

Poslední týden v září začal mnohokrát propasážovaný původce moru pomaloučku a s recidivami slábnout. Své udělala i zima, takže během roku 1666 se mor objevoval pouze ojediněle.

Avšak soužení Londýnských ještě nebylo dost.

V ranních hodinách 2. září 1666 v jednom pudingovém pekařství vypukl požár (Angličané mívali tehdy trojí specializovaná pekařství – na chleba, na pečivo, na puding). Ve větru se rychle rozšířil a nejméně tři dny hltavě polykal vše, nač narazil. Zničil dvě třetiny City (jedenáct tisíc domů, devětaosmdesát kostelů) včetně mostu a slavné gotické katedrály sv. Pavla se stosedmdesáti metrovou věží, nejvyšší toho druhu na světě. Z hlavních památek zůstaly ušetřeny jen Westminsterské opatství a bývalý normanský hrad Tower. Některé čtvrti prý doutnaly ještě půl roku po požáru!

A opět se našli generálové po bitvě. I během roku 1666 se totiž na obloze zjevila vlasatice, tentokrát ale „jasná a jiskřivá nebo, jak říkali jiní, planoucí, a pohybovala se rychle a zběsile… hlásala úder náhlý, prudký a ohnivý, jako požár.“ Navíc v tomto roce vyšla astrologická kniha se sugestivním názvem Výklad čísla 666, z kterého vyplývá, že toto číslo je pravým znakem Antikrista.

Údaje o obětech morové epidemie v Londýně se liší. Podle Defoa během ní zemřelo oficiálně 68 590 lidí (najmě v počátcích v tom zřejmě mohl být započten i skrvnitý tyfus, který se tehdy od moru ne zcela rozlišoval). Jelikož však soupisy nebyly úplné (jednak je odbývali úředníci, jednak se ještě dlouho poté nacházela v houštinách a živých plotech v okolí města mrtvá těla), skutečný počet zemřelých pravděpodobně přesáhl sto tisíc.

20. listopad 1666 je pak v zapopeleném Londýně vyhlášen dnem díků za ukončení moru. Definitivní tečku za Velkým morem tak udělal Velký požár. A v intencích použitých superlativů i tato tečka byla Velká. Od té doby se totiž mor v Anglii neukázal a architekti v čele s Christopherem Wrenem pak postavili Londýn nový, zdravější, krásnější.

Ctižádost versus spolupráce

Vzhledem ke všemu výše řečenému není divu, že s nástupem bakteriologie se stalo studium moru prioritní záležitostí. Příležitost k tomu poskytla na jaře roku 1894 epidemie v Hongkongu, zavlečená tam – ano, opět z mongolských stepí. 12. června toho roku tam z pověření japonské vlády přijíždí bakteriolog Šibasaburo Kitasato (žák Roberta Kocha), tehdy osmatřicetiletý titulární pruský profesor (první cizozemský) a ředitel japonského Ústavu pro infekční choroby. O čtyři dny později pak tam z pověření vlády francouzské doráží o sedm let mladší a mnohem skromněji vybavený koloniální lékař Alexandre Yersin (žák Kochova vědeckého i národnostního rivala Louise Pasteura), který v té době řídil pobočku Pasteurova ústavu v Nhatrangu (na území dnešního Laosu). Yersin jde okamžitě Kitasata navštívit, ale setká se s nepřátelstvím. Japonec dokonce na místních úřadech vymůže pro Yersina zákaz pitvání mrtvol.

„Pokud se jeden z nás vydá špatným směrem, aspoň ho ten druhý nebude následovat,“ konstatuje lakonicky Yersin. V noci pak za tlumočení místního misionáře přemluví anglické vojáky hlídající hřbitov, vykope několik mrtvol a usadí se k mikroskopu. Nemá tušení, že už dva dny po svém příjezdu Japonec v morových abscesech jedenáct hodin starých mrtvol narazil na krátké hrubé, údajně pohyblivé tyčinky se zaoblenými konci, které se dají barvit metylénovou modří. Totéž potom našel i ve vzorcích krve a odňatých orgánech. Když Kitasato přenesl tyto mikroby na myši, ty brzy uhynuly na sepsi ze zduřelých lymfatických uzlin. Žel, ve strachu o prioritu Japonec v odborném časopise Lancet z 25. srpna zveřejňuje neúplné, ne příliš průkazné výsledky.

Nechtěný rival Yersin na totéž kápne 20. června 1894, přičemž jeho výsledky jsou průkaznější (jako první morové bakterie i nakreslil) a přesnější (zjistil, že odhalené bacily moru NEJSOU pohyblivé). Po náležitém prověření své závěry posílá 30. července do Paříže, kde jsou 11. srpna 1894 zveřejněny na zasedání Akademie věd a vzápětí vytištěny v Análech Pasteurova ústavu. Proto původce moru nese dnes název Yersinia pestis („pestis“ je latinsky mor).

Rozzuřený Kitasato Yersinovo prvenství uznal až za pětadvacet let… (Alexandre Yersin umírá během druhé světové války na Dálném východě, kde ještě jako osmdesátiletý loví další zhoubné mikroby.)

Na základě Yersinova objevu pak další Pasteurův žák, původem Rus Waldemar Haffkine, toho času ve službách indické vlády, vyvinul proti moru očkovací látku. Získal ji podobně jako před pár lety vakcínu proti choleře: Bujonové kultury původců moru pěstoval šest týdnů při teplotě 25-36 °Celsia a pak je usmrtil hodinovým zahřátím na 65 °C. V létě 1897 tuto vakcínu úspěšně vyzkoušel na britských vojácích i domorodém obyvatelstvu v Indii. Po několikaletém sledování očkovaných mohl v londýnské Royal Society oznámit, že počet morových nákaz klesl na třetinu, navíc se slabším průběhem, úmrtí z nich pak na méně než šestinu.

Nevzdala se, vyčkává...

Díky hygieně i rostoucí separací lidí v sídlech od přírody se z černé smrti stala „pouze“ jakási neurčitá hrozba (ale pokud se přece naplní, i s antibiotiky na ni stále umírá skoro pět procent nemocných). Mimo Evropu se sporadicky vynořuje dodnes, zpravidla po kontaktu s nakaženým zvířetem. Například před pěti lety na severozápadě Číny našel jeden muž uhynulého sviště, rozsekal ho a na nakrmil jím svého psa. Ve stejný den dostal horečku, a když se jeho stav zhoršil, odvezli ho do nemocnice, kde zemřel. Jak se ukázalo, na dýmějový mor. Úřady poté nechaly město uzavřít a obehnat zátarasy. Žádný další případ moru ve městě se však neobjevil.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Nemoci člověka, Medicína, Historie vědy

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Doporučujeme

Sekvenační data pomáhají odhalit globální rozšíření hub

Sekvenační data pomáhají odhalit globální rozšíření hub

Petr Baldrian  |  14. 11. 2019
Pokud vezmeme v úvahu, kolik dat získaných sekvenačními metodami (tzv. high-throughput-sequencing) je v současné době k dispozici, je možné se...
Probouzení nesmrtelnosti

Probouzení nesmrtelnosti

Marek Janáč  |  11. 11. 2019
Nesmrtelnost – věčná touha a hybatelka dějin života na planetě Zemi. V biologickém slova smyslu žene k plození potomstva, ve smyslu duchovním k...
Zabití ekonomikou

Zabití ekonomikou

Lucie Kalousová  |  11. 11. 2019
„Silná ekonomika vám může zlomit srdce,“ napsal v roce 2007 americký ekonom Christopher Ruhm. [1] Narážel tím na dobře zdokumentovaný paradox...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné