Pandemie zabíjejí přes pět tisíc let

Covid-19 je největší pandemií, která lidstvo v posledních sto letech postihla, a je pro většinu z nás zcela novou zkušeností. Proč jsme tak překvapeni a v mnoha ohledech nepřipraveni na vypuknutí globální choroby? Praktická zkušenost současného lidstva s takovým nebezpečím totiž z naší živé paměti zmizela. A máme nač vzpomínat. Pohled do minulosti pandemií nám může nabídnout poučení nejen o tom, jak se naši předkové s chorobami potýkali, ale také jak svou společnost po odeznění nemoci obnovili a reformovali.

Výskyt globálních pandemií má velmi dávný původ. Od doby před více než deseti tisíci lety, kdy se naši předkové začali usazovat a svou obživu obstarávat v rámci zemědělského způsobu života, začaly se ve zvýšené míře vyskytovat i civilizační choroby. Vedle zubního kazu, souvisejícího s převažující obilnou složkou výživy, to byla také tuberkulóza způsobená soužitím s domestikovanými hospodářskými zvířaty. Usedlý způsob života společně se stabilní výrobou potravy brzy způsobil rapidní nárůst populace, který se dodnes nezastavil. Právě rostoucí hustota osídlení v lokalitách výhodných pro život vedla nejen k rozvoji společenských vztahů, vzniku prvních měst a civilizací, ale také k šíření a mutacím chorob v lidské populaci.

Před téměř 5000 lety byla v hrobce v západošvédském Frälsegården pohřbena dvacetiletá žena z časně zemědělské komunity kultury nálevkovitých pohárů. Analýzou DNA jejích zubů se ukázalo, že zemřela na chorobu způsobenou bakterií Yersinia pestis, tedy na mor.

Jde o jeden z nejstarších dokladů morové nákazy u člověka. Tento nově objevený kmen moru se mohl stát příčinou první morové pandemie v dějinách lidstva a způsobit tak kolaps nejstarší zemědělské civilizace pozdní doby kamenné v Evropě. Na přelomu mladší a pozdní doby kamenné (neolitu a eneolitu) vznikaly v povodí Dněstru (dnes především v Moldávii a na jihozápadě Ukrajiny) nebývale rozsáhlé shluky sídel cucuteni-trypilské kultury (5200–3000 před Kristem). Tyto obří zemědělské osady se podobaly pozdějším městům a žily v nich pohromadě tisíce lidí. Zásoby obilí zdejších obyvatel lákaly také miliony hlodavců, kteří jsou právě přirozenými nositeli bakterií Yersinia pestis. Morovému patogenu se tak poprvé naskytla ideální příležitost se plně rozvinout. Už v polovině 4. tisíciletí před Kristem ale většina těchto rozsáhlých sídelních shluků zkolabovala. Je velmi pravděpodobné, že zdejší komunity zemědělců, kteří značně vyčerpali i přírodní zdroje v okolí svých osad, zdecimovala právě lokální epidemie moru. Na morovou pandemii to ale ještě nestačilo.