Pestrá minulost druhové rozmanitosti

Jak se utvářela druhová bohatost středoevropské krajiny po skončení poslední doby ledové? Vystačíme si při prognózách budoucnosti naší přírody s představami o závislosti jejího vývoje na klimatických změnách a lidském působení? Nejnovější paleoekologické poznatky podporují představu, že ačkoli klima a člověk jsou klíčové faktory, výsledek závisí na konkrétních aktérech – druzích a jejich ekologických nárocích. A také na hřišti, na kterém se hraje – na biogeografickém kontextu.

Když začneme zkoumat něco tak abstraktního, jako jsou historické změny druhové bohatosti, je užitečné nejen zjistit, co bylo o věci vybádáno, ale také formulovat očekávání vyplývající z obecnějších ekologických zákonitostí. Základním východiskem může být skutečnost, že na přelomu poslední doby ledové a holocénu (před asi 11 700 lety) se výrazně oteplilo. To podmínilo různě rychlou, ale každopádně silnou reakci ekosystémů, vedoucí k hluboké proměně středoevropské přírody. Nechme nyní stranou, že tomuto oteplení předcházelo několik méně výrazných teplých výkyvů v období pozdního glaciálu.

Pravděpodobně nejnápadnější zákonitostí rozmístění druhové bohatosti na Zemi je latitudinální gradient diverzity: druhová bohatost na různých kontinentech klesá od tropů kypících diverzitou přes průměrně druhově bohaté střední zeměpisné šířky až po chudé polární oblasti. Propojením uvedených poznatků můžeme vytvořit náš první model (obr. 1A): druhová bohatost během holocénu trvale stoupala, jak se společenstva rostlin a živočichů dosycovala teplomilnými prvky z druhově bohatého jihu Evropy. Vymíralo jen relativně málo druhů z chudého fondu severských chladnomilů, snad s výjimkou specifické fauny savců [1]. Konkrétní průběh růstu druhové bohatosti závisel například na podílu rychle a pomalu se šířících druhů.

Nejjednodušší konceptuální modely historických změn druhové bohatosti (podrobněji v textu).

Znalce nejspíš tak jednoduchý model neuspokojí. Teplota jistě nebyla jediným ekologickým faktorem odlišujícím předchozí dobu ledovou od holocénu. Přírodu doby ledové si dnes nepředstavujeme jako monotónní severskou tundru, ale spíš jako pestrou mozaiku chladné stepi, tundry a tajgy, která dnes nemá v Evropě obdoby. Útočiště v ní místy nacházely i poměrně teplomilné druhy. A při úvahách o změnách diverzity sotva můžeme odhlédnout od dalších pravidel rozmístění druhové bohatosti v různých středoevropských ekosystémech – především v lesích, které v průběhu holocénu prošly dynamickým vývojem. Touto problematikou se před časem zabýval tým Milana Chytrého z Masarykovy univerzity, a to pomocí studia moderních analogií lesních ekosystémů různého vývojového stáří na jižním Uralu [2]. My však pro rekonstrukci druhové bohatosti na úrovni krajiny musíme vzít v úvahu i další, zejména nelesní biotopy, které jsou klíčové pro druhovou bohatost řady taxonomických skupin. Dostáváme se tak ke klasické paleoekologické otázce historie lesa a bezlesí ve střední Evropě.