Výboj

Výbojem zpravidla rozumíme útok na cizí území, popřípadě uvolnění nahromaděné síly či energie, získání něčeho násilím. Značnou část lidských dějin tak můžeme chápat jako dějiny výbojů. Není to však výsada lidí, jak o tom svědčí článek Pavla Pipka Jak vosy dobývají svět. Na rozdíl od invazivních druhů hmyzu a rostlin lidé mají schopnost reflexe. V článku Staletími nezhojené jizvy Jana Černá rozebírá probíhající diskusi nad otázkou: „Vyžaduje blížící se výročí dobytí Mexika Cortésem historickou revizi, a dokonce snad omluvu?“ Nevím, jestli si někdo povšiml, že v té diskusi se do hry vrací kolektivní vina. Ale jak uzavírá svůj text dr. Černá: „Citlivá a kritická práce se svědectvími rozdílných kulturních pamětí […] je tím, co může současný interkulturní dialog obohatit mnohem více než efektní projevy a gesta politiků.“ A že to není úplně samozřejmé, dosvědčuje třeba to, co napsal ještě v duchu optimismu poloviny minulého století Stefan Zweig: „Dvacáté století shlíží na svět prostý tajemství. Všechny země jsou probádány, nejvzdálenější moře jsou zbrázděna. Končiny, které před jediným lidským věkem ještě blaženě svobodně dřímaly v bezejmennosti, slouží již otrocky potřebám Evropy, parníky plují až k dlouho hledaným pramenům Nilu. Viktoriiny vodopády, spatřené teprve před stoletím prvním Evropanem, vyrábějí poslušně elektřinu, poslední divočina, lesy na březích Amazonky, je promýcena, pás jediné poslední panenské země, Tibet, přerván. Slovo „Terra incognita“ na starých zeměpisných mapách a globech předepsaly vědoucí ruce, člověk dvacátého století zná hvězdu, na které žije. Již si zvídavá vůle hledá nové cesty, musí sestoupit k fantastické zvířeně mořských hlubin, nebo vystoupit do nekonečného vzduchu. Cestu, na niž dosud nevkročila lidská noha, lze najít už jen na obloze, a již ocelové vlaštovky aeroplánů vzlétají, závodíce v dosahování nových výšek a dálek od té doby, co se země prostá tajemství stala úhorem pro lidskou zvědavost.“¹⁾ 

Spravedlivé je však dodat, že Zweig to psal jako oslavu oné „zvídavé vůle“. A ta provází kosmický výzkum, ať už se týká vysokých vrstev atmosféry Země, ostatních planet sluneční soustavy, nebo vzdáleného vesmíru. Článek M. Pauera, I. Kolmašové a O. Santolíka pátrá po blescích na Marsu. Zájem o rudou planetu nemusí být hnán jen zvědavostí. O jednosměrnou cestu na Mars se ucházelo hodně přes sto tisíc uchazečů.²⁾ I kdyby těch (od)vážných, kteří by skutečně byli ochotni jít až do konce, byla pouhá tisícina, svědčí to o lidské povaze. Je v ní zřejmě geneticky zabudována stále stejná touha překračovat hranice, jaká vedla první jedince druhu Homo sapiens k cestě z Afriky až do drsných polárních oblastí.

Z cyklu Dědci.Ivan M. Havel