Staletími nezhojené jizvy

Bylo objevení Nového světa setkáním odlišných kultur, nebo imperiálním mocenským výbojem? Na jedné straně stojí ztráta původní identity a krutá fakta conquisty, na straně druhé zrod nové a pestré kultury, vzniklé splynutím dědictví obou světů.

Když 25. března 2019 připomněla mexická vláda pětisetleté výročí bitvy u Cently (stát Tabasco), která je považována za první kapitolu dějin historie dobývání Mexika Cortésovými vojsky, vystoupil při této příležitosti prezident Spojených států mexických Andrés Manuel López Obrador. Přednesl expresivní projev, v němž vyzval španělského krále Filipa VI. i papeže Františka, aby učinili doznání, že předhispánské národy utrpěly invazí Španělů křivdy a bolestivé rány, které se dosud nezhojily a za které je třeba se omluvit. Příchod Španělů na mezoamerickou půdu podle Obradora není možné vnímat jako pouhé setkání rozličných kultur, nýbrž právě jako invazi, vnucení jedné kultury druhé, a to na jejích ruinách, při drancování jejího přírodního bohatství a při četných ztrátách na životech. Omluvu a historickou revizi považuje mexický prezident za nutnou podmínku pro možnost realizace vzpomínkových aktů spojených s blížícím se výročím pádu Tenochtitlánu (1521).

Španělská vláda Obradorův požadavek jednoznačně odmítla jako anachronický: pět set let staré události nemohou být souzeny současnou optikou. Záhy se nechali slyšet i historikové, kteří především upozorňovali na trivializaci problematiky mexickým prezidentem a zároveň na její složitost, vyžadující zasvěcenější, citlivější a vícevrstvé interpretace. Odhlédněme od politických konotací i zjednodušujících zkratek vystoupení mexického prezidenta a položme si následující otázky: Vyžaduje blížící se výročí dobytí Mexika Cortésem historickou revizi a dokonce snad omluvu? Jsou rány, které vznikly v průběhu koloniálních dějin, stále živé? A pokud ano, existuje lék, který by je mohl zhojit či alespoň zmírnit?