Sport a věda

Mohli bychom začít výčtem, za co vděčí sport výzkumu, jaké úžasné materiály jsou k dispozici řadě disciplín, čím věda přispěla k efektivitě tréninku a k tomu, aby výživa sportovců (a nejen těch vrcholových) obsahovala pro daný typ výkonu optimální koktejl všech potřebných složek. Ten výčet rozhodně není krátký. Větší pozornost veřejnosti ovšem přitahuje výživa především v souvislosti s problematikou dopingu (viz též text J. Petra a text O. Lapčíka a L. Stárky). Je však doping jen výsadou sportovců? Sport není jediná lidská činnost charakteristická extrémní soutěživostí, kde první sklízí (téměř) veškerou slávu. Stejně tak soutěživá je špičková věda (nebo umění). Jak vrcholový sport, tak špičková věda přitahují podvody. Podvody typu „domluvený výsledek utkání“ nebo falsifikovaná data ve vědecké publikaci přes svoji závažnost nejsou v kontextu této úvahy příliš zajímavé. Řada sportovních disciplín má výkon objektivně měřitelný, takže přímé podvody ani nejsou možné. A ve výzkumu se falsifikovaná data, která jsou důležitá, dříve či později provalí. Sport v obecném smyslu je hra a hry mívají pravidla. Z určitých důvodů – ne zcela samozřejmých – se sportovní veřejnost dohodla na zákazu některých prostředků zvyšujících výkon. Za vrcholovým sportem jsou velké peníze (viz text D. Numerata), takže není divu, že je obrovský tlak jak na dodržování pravidel („nedopuj“), tak na jejich porušování („dopuj, ale obejdi kontrolu“).

Stejně jako u sportu, kde nepostačí k dosažení vrcholové úrovně jen talent, není pouhý talent dostatečnou podmínkou k úspěchu ve vědě (nebo např. při rozjezdu start-upu). Káva, čaj či maté při studiu povzbudí, ale jestliže je třeba studovat na náročnou zkoušku celou noc a ještě být fit i následující den, jsou zapotřebí účinnější stimulanty. A tak přišla ke slovu nootropika. S tímto termínem přišel v roce 1972 Corneliu Giurgea, chemik a psycholog, který v roce 1964 syntetizoval piracetam, prostředek podporující paměť, učení, verbální schopnosti. K farmakologické podpoře paměti a učení se začala užívat řada léků původně určených k léčení, např. methylfenidát (používá se při léčbě poruchy pozornosti s hyperaktivitou, ADHD), modafinil (určený k přemáhání narkolepsie, zdravého člověka prý dokáže udržet bdělého a soustředěného i 90 hodin). K malé radosti neurologů se začal používat i termín kosmetická neurologie pro užívání léků – ať už s předpisem či bez předpisu – zdravými lidmi nikoli kvůli léčení, ale pro zvýšení výkonu. Vedle toho se prodává řada nejrůznějších koktejlů jako potravinové doplňky (často s upozorněním „jen pro výzkumné použití“, aby se výrobci a prodejci vyhnuli jak regulaci, tak případným soudním postihům).

Z cyklu Dědci.Snímek Ivan M. Havel

Hodnocením účinků různých nootropik a nejrůznějšími etickými otázkami spojenými s jejich užíváním se věnuje početná literatura.¹⁾

Měla by být nootropika zakázána podobně, jako je ve sportu zakazován doping? Etici zpravidla považují použití prostředků (léků), které mohou být potenciálně škodlivé, ke zvýšení výkonu místo k léčení za neospravedlnitelné. Zastánci liberálního přístupu naopak hlásají, že každý má individuální právo rozhodnout, jaká rizika jsou pro něho přijatelná. Pragmaticky lze ovšem konstatovat, že zákaz nootropik je obtížně vymahatelný. Jozef Kelemen v doslovu ke knize Možnosti transgrese²⁾ odpovídá na otázku, zda je třeba měnit člověka, takto: „S tím, jak si tuto otázku klademe, pak i my sami uvažujeme o vlastních individuálních a kolektivních schopnostech měnit svět a sebe, posuzujeme, co je dobré a co zlé. To vše samozřejmě činíme naší dnešní (ne příliš vyčištěnou) optikou etických, estetických, politických a obecně morálních hodnot a snažíme se – možná přehnaně sebevědomě – tuto otázku rozhodnout jednoduchou odpovědí ve stylu sebeklamného zvolání ANO! nebo NE! Neuvědomujeme si dostatečně, že na odpovědi v jistém smyslu nezáleží: Oběma zasáhneme do světa kolem nás a ten nás v rámci reflexivní zpětné vazby začne proměňovat.“ [s. 251]

Bertrand Russell, který se velmi angažoval v boji za zákaz pokusů s jadernými zbraněmi, napsal v roce 1962: „Od chvíle, kdy Adam s Evou pojedli jablko ze stromu poznání, se člověk nezdržel žádné pošetilosti, které byl schopen.“³⁾