Oklamaní samečci chutnají nejlépe

Že je lidská společnost plná klamu, je neklamné. Někteří badatelé proto uvažují, že machiavelistické praktiky našeho druhu mohly být hnacím motorem rozvoje lidského mozku, který musí neustále řešit, kdo s kým, co a za kolik. Na první pohled by se mohlo zdát, že i v tomto jsme v přírodě výjimeční, že zvířata nejsou klamu schopna. Jejich vztahy jsou jednoznačné – partneři se scházejí kvůli rozmnožování, predátor kořist sežere (pokud mu neuteče) a setkání konkurentů končí rvačkou. Není to život bez rizik, ale vše se řeší přímo. Anebo ne?

Čím hlouběji se ponoříme do studia různých druhů živočichů, tím více se ukazuje, že se vlastně jejich strategie od těch lidských příliš neliší. V zásadě nejvíce klamu mezi zvířaty můžeme, stejně jako u lidí, pozorovat na vnitrodruhové úrovni. Např. partnerská nevěra je ve zvířecí říši natolik rozšířeným fenoménem, že kde ji vědci hledají, tam ji naleznou. Nicméně v tomto článku bych se rád věnoval jinému klamu. Klamu, který živočichům zajišťuje přežití.

Od počátku 19. století si lidé začali všímat zajímavých strategií, které někteří živočichové využívají, aby oklamali své predátory. Tyto strategie jsou často velmi spektakulární, formují tvary a zbarvení živočichů do nejprapodivnějších podob. Tento fenomén roku 1826 vědecky popsali W. Kirby a W. Spence jako mimikry. Už Platón v dílech Ión a Ústava popisoval jev, který označil jako mimésis. Podle něj jde o lidskou snahu napodobovat reálný svět v umění (sochami, obrazy, v poezii). Pánové Kirby a Spence, oba založením entomologové a včelaři, si v přírodě povšimli jevu, kdy jeden druh hmyzu napodobuje jiný (pestřenka vosu nebo včelu), a pro pojmenování této strategie si pojem mimeze čili mimikry vypůjčili. Usuzovali na podvodnou strategii, kdy moucha pestřenka profituje z toho, že ji predátor nerozezná od včely, a tudíž se rozhodne ji nenapadnout, aby se nemusel potýkat s případným bodnutím žihadlem.