Klam, moc a střet zájmů

V druhé polovině minulého století probíhal ve Spojených státech amerických spor o škodlivost kouření tabáku.¹⁾ Důkazy škodlivosti kouření předkládali především lékaři, hygienici a epidemiologové. Oponoval jim tabákový průmysl. V obou fázích sporu hráli vědci zásadní roli na obou stranách. V tuto chvíli nám však nejde o důkazy škodlivosti, ale v souvislosti s tématem tohoto čísla – klamáním – o způsob, jak na množící se evidenci škodlivosti reagovali představitelé tabákového průmyslu, jejichž nesporným hlavním zájmem byl a je zisk. Zisk, který byl a je ohrožován.

V boji o tabák můžeme v zásadě rozlišovat dvě fáze. V první šlo o to, zda kouření škodí kuřákům. Když už bylo nepopiratelné, že kuřákům způsobuje rakovinu plic, hájil se tabákový průmysl tím, že kuřáci podstupují toto riziko vědomě a dobrovolně. Vědci – paradoxně ti, kteří pracovali pro tabákový průmysl – si však povšimli, že kouř, který dýchají pasivní kuřáci, obsahuje větší koncentrace škodlivých látek než ten, který vdechují kuřáci (částečně proto, že volně hořící cigarety spalují tabák při nižších teplotách). V druhé fázi se řešila otázka, zda expozice tabákovému kouři ve vnitřním prostředí budov škodí i nekuřákům. T. Hirayama, vedoucí oddělení epidemiologie japonského National Cancer Center, publikoval v roce 1981 studii, v níž na velkém vzorku prokázal, že ženy kuřáků postihuje rakovina plic mnohem častěji než ženy nekuřáků. Zároveň vyloučil, že by úmrtí manželek na tuto nemoc byla ovlivněna konzumací alkoholu. Vyloučil také jakýkoli vliv manželova kouření na řadu dalších onemocnění, např. na výskyt rakoviny děložního čípku.

Reakce kapitánů tabákového průmyslu byla očekávatelná. Nejprve se snažili zpochybnit kompetenci T. Hirayamy. Najatý biostatistik tvrdil, že se dopustil vážných statistických chyb. Pro média jsou statistické finesy obtížně srozumitelné a tabákový průmysl platil plošné inzeráty typu „Nová studie vyvrací rizika pro nekuřáky“.

Ivan M. Havel, z cyklu Dědci.

Při obraně zájmů tabákového průmyslu nezůstalo jen u přímého zpochybňování jednotlivých důkazů o škodlivosti kouření. Firmy hledaly ochotné experty a financovaly výzkum, který měl souvislost kouření a rakoviny plic zpochybnit, najaly odborníky na styk s veřejností. Více než 150 000 amerických lékařů obdrželo brožuru zpochybňující souvislost mezi kouřením a rakovinou. Založily Výzkumný výbor tabákového průmyslu a využily řady vědců, především těch, kteří se nacházeli mimo „hlavní proud“. Podařilo se jim však angažovat i seriózní vědce (např. zaníceného technofila a bývalého prezidenta Americké akademie věd Fredericka Seitze). Všemožně mlžily a kampaň zacílily i na novináře a kongresmany.

Krom toho byl činěn nátlak na média, aby v rámci „vyvážené prezentace všech faktů“ publikovala stanoviska obou stran sporu, aby „veřejnost nebyla zbytečně znepokojována“. Vyváženost je jistě v americkém politickém systému dvou velkých stran oprávněná. Jestliže se však aplikuje na vědeckou diskusi předkládanou laické veřejnosti, přičemž se znovu šíří tvrzení ve vědecké literatuře již vyvrácená, zamlčuje se střet zájmů ap., pak se v kakofonii různých hlasů pro a proti mohou méně zasvěcení orientovat jen velmi obtížně.

Později se při soudním řízení prokázalo, že ze strany tabákových koncernů šlo o vědomé klamání veřejnosti. Vědci pracující pro tabákový průmysl již počátkem šedesátých let nejenže věděli o souvislosti mezi kouřením a rakovinou plic, věděli také, že nikotin je silně návykový. Výsledky však končily v trezorech tabákových koncernů.

Dnes o škodlivosti kouření včetně pasivního pochybuje málokdo. Většinou se již otevřeně přiznává, že jde o zisky. Tento příběh však svědčí o tom, že tam, kde je silný zájem, není jednoduché vědomému klamání čelit. A to ani v oborech spadajících do oblasti přírodních věd, tedy věd vycházejících primárně z empirie.