Permafrost v Antarktidě

Významnou složkou zemské kryosféry je společně s ledovci a mořským ledem také permafrost, jehož chování studujeme na antarktickém ostrově Jamese Rosse. Výraznější tání svrchní vrstvy v důsledku klimatických změn nemusí být pro tamní vegetaci dobrá zpráva.

Už dávno nepovažujeme permafrost za trvale zmrzlou půdu, případně horninu. Dle současné definice se jedná o půdu nebo horninový materiál, jehož maximální teplota nepřesáhne po alespoň dva po sobě následující roky 0 °C. Sezonní tání se odehrává pouze ve svrchní části půdy nacházející se nad permafrostem, která se nazývá aktivní, případně také činná vrstva. V současné době jsou plochy s výskytem permafrostu na severní polokouli odhadovány na přibližně 23 milionů km², což představuje 25 % pevniny severní polokoule. Mocnost permafrostu se pohybuje od jednotlivých metrů až po 1500 m ve východosibiřské ruské svazové republice Sacha, kde se takto mocný permafrost začal formovat již na počátku pleistocénu a významně neubýval ani během dob meziledových.

Na rozdíl od severní polokoule je celkový výskyt permafrostu v Antarktidě diskutabilní a je stále předmětem vědeckého zkoumání. Je zcela jisté, že se permafrost vyskytuje na významné většině odledněných území, která ale mají rozlohou pouhých 32 až 45 tisíc km², tedy asi jen 0,2–0,3 % rozlohy Antarktidy.

V nejchladnějších odledněných územích Antarktidy dosahuje permafrost mocností až 1000 m. V oblasti Suchých údolí (Dry Valleys) v Zemi královny Viktorie se také nachází vůbec nejdéle vyvinutý permafrost na Zemi, jehož stáří bylo datováno na přibližně 8 milionů let.