i

Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Záhada královského města Sak Tz’i

Boj o nadvládu mezi mayskými městy v povodí řeky Usumacinty
 |  16. 7. 2018
 |  Vesmír 97, 438, 2018/7

Řeka Usumacinta byla již od předklasických dob jednou z hlavních dopravních tepen mayského světa (viz rovněž Vesmír 93, 96, 2014/2). Spojovala nížiny s vysočinou a umožňovala výměnný obchod, jehož ovládnutí bylo jistě touhou všech měst, která ležela na jejím toku. Ve střední části Usumacinty, kde dnes řeka tvoří hranici mezi mexickým Chiapasem a guatemalským Peténem, to byla dvě důležitá „královská“ města – Yaxchilán (Pa’Chan) a Piedras Negras (Yokib, obr. 2), která spolu po celou dobu trvání mayské civilizace nesmiřitelně soupeřila. Města leží zhruba 60 kilometrů od sebe přímo na Usumacintě a byla hlavními městy dvou znepřátelených království, jejichž vzájemné hranice se často měnily. Nicméně v 7. a zejména 8. století, takřka v soumraku mayského klasického období, vstoupila do hry další města, která zásadně ovlivnila situaci. Byla to od řeky poměrně vzdálená města Toniná a Palenque a pak i dodnes tajemné město Sak Tz’i. Hieroglyfické záznamy týkající se těchto konfliktů se většinou omezují na jména prominentních zajatců ve spojení se jmény vládců, kteří je snad i osobně zajali. O osudu těchto zajatců se obvykle nepíše, ale můžeme se domnívat, že jejich životní pouť většinou skončila na obětním kameni.

Během raně klasického období (250–600 po Kr.),1) kdy v centrech jako Yaxchilán a Piedras Negras povstávaly vládnoucí dynastie, byla politická moc omezena na poměrně malý okruh okolo královských měst. Mezi nimi byla většinou neobydlená země, která tvořila jakýsi nárazník zmírňující politické a ekonomické třenice mezi soupeři. Později, během pozdního klasického období, počínaje asi 7. stoletím, populace postupně rostla. Vznikala další centra, která pohltila dosavadní menší osady a byla podřízena hlavním dynastiím v Yaxchilánu a Piedras Negras. Oba městské státy se tak staly bezprostředními sousedy, což vedlo k zintenzivnění konfliktů. Yaxchilán ovládal střední meandrující úsek řeky až po kaňon Chicozapote. Tuto severní hranici na řece střežila vazalská centra jako Chicozapote, El Chile a Anaité. Pouze několik kilometrů po proudu byla dvě města, El Cayo (Yax Niil, na levém břehu) a Macabilero (na pravém břehu), o něž se opírala moc Piedras Negras (obr. 7).

U Macabilera začíná dodnes existující stezka směřující na jihovýchod, která spojovala tuto oblast s Yaxchilánem. Byla chráněna pohraniční pevností La Pasadita, vazalem Yaxchilánu, vystavěnou na vrcholu kamenných věží, zhruba v půli cesty do Yaxchilánu. Pro srovnání: Pěší cesta od El Caya či Macabilera do Yaxchilánu vyžadovala asi 15 hodin chůze. Na druhé straně pádlování na kanoi proti proudu z El Caya do Yaxchilánu by trvalo asi 25 hodin. Zatímco válečná výprava na kanoích by mohla dosáhnout El Caya z Yaxchilánu (po proudu) asi za 5,5 hodiny, posily z Piedras Negras by potřebovaly téměř 11 hodin pádlování proti silnému proudu, aby do El Caya dorazily. Naopak El Cayo je od Piedras Negras vzdáleno po zemi pouhých 15 kilometrů. Armáda z Piedras Negras proto mohla dosáhnout tuto předsunutou obrannou pozici usilovným pochodem za necelé 4 hodiny. Je zřejmé, že Yaxchilán, situovaný proti proudu od Piedras Negras, byl ve znatelné strategické výhodě. Město La Mar, které bylo většinou vazalem Piedras Negras, leželo na západ od řeky, na úpatí vysočiny. Mělo důležitou strategickou polohu na křižovatce cest z vysočin do Palenque. Proto bylo cílem pozdějších útoků dalších dobyvatel Palenque nebo Toniny. Ve stálých válkách mezi Yaxchilánem a Piedras Negras hrály velkou roli geografické vztahy, což je zdůrazněno nedávnými objevy obraných zdí a pozorovacích věží poblíž „vojenských stanic“ La Pasadita a Tecolote, vybudovaných Yaxchilánem. Tato oblast ležela na „hranicích“ území soupeřících měst. Kamenné zdi doplněné dřevěnými palisádami přepažovaly údolí a znemožňovaly nepřátelskému vojsku snadné pronikání horským terénem. Válka mezi těmito antagonistickými královstvími v ničem nepřipomínala „hvězdné“ rituální války mezi jinými mayskými městy, řízenými mimo jiné fázemi Venuše. V tomto případě šlo o nelítostný boj o území a kontrolu říční dopravy.

Rozpínavost Yaxchilánu nesměřovala jen na sever, po proudu Usumacinty. Na jihozápadě byla terčem expanze království Bonampak a Lacanhá, která se později spojila pod vládou jednoho panovníka. Někde v této oblasti se nachází důležitý bod, přezdívaný Uzlové místo, který dosud nebyl identifikován. Expanze Yaxchilánu na východ a severovýchod vedla k místům jako Union Maya Itzá a Oso Negro, strategicky položeným vůči uskupení Hix Witz (dnešní Pajaral a Zapote Bobal v guatemalském Peténu), které už bylo pod nadvládou další mayské velmoci – „hadího“ království Calakmulu (Vesmír 89, 20, 2010/1) –, s níž Yaxchilán příležitostně soupeřil.

Historie Sak Tz’i

628 Král Sak Tz’i K’ab Chan Te’ (I. ?) zmíněn jako zajatec krále Piedras Negras K’inich Yo’nal Ahka I. Vůbec první zmínka o Sak Tz’i.

641 Král La Mar Nik Mo’ zaútočil na posvátnou jeskyni Sak Tz’i. V odvetu je Nik Mo’ zajat a popraven.

722 Král Sak Tz’i K’ab Chan Te’ (II. ?) ovládl spojené království Bonampaku a Lacanhy a dosadil tam jako svého vazala aristokrata Tab’ Bahlama.

748 Tab’ Bahlam (místodržící Bonampaku a Lacanhy) je svržen a pravděpodobně zavražděn svým podřízeným Aj Sak Tellechem, který byl zřejmě příslušníkem původní bonampacké dynastie.

763 Zemřel místodržící města El Cayo, které bylo původně v područí města Piedras Negras. Nového vládce El Caya dosadil král Sak Tz’i Aj Saak Maax, který tím upevnil spojenectví s Piedras Negras namířené proti Yaxchilánu.

776 Inaugurace krále Bonampaku a Lacanhy Yajaw Chan Muwahna II. (syna Aj Sak Tellecha) pod patronací krále Yaxchilánu Itzamnaaje Bahlama IV.

778 Rozhodující porážka Sak Tz’i spojenými vojsky Bonampaku, Lacanhy a Yaxchilánu. Bitva je pravděpodobně znázorněná na freskách v Bonampaku.

790 Někdy okolo r. 790 vojska Toniny porážejí Sak Tz’i a král Sak Tz’i Jats’ Tokal Ek’ Hiix je zajat.

864 Král Sak Tz’i K’ab Chan Te’ (III. ?) je zmíněn na Randallowě stéle. To je poslední zmínka o Sak Tz’i.

Historie

Z písemných pramenů se dovídáme, že antagonismus mezi Yaxchilánem a Piedras Negras se datuje do nejstaršího údobí jejich existence. První zaznamenaný yaxchilánský král, Yopaat Bahlam I., který se připomíná od roku 359 po Kr., již měl svoji „oběť“, nejmenovaného šlechtice z Piedras Negras. Další zprávy o konfliktu se objevují až po více než 100 letech; sedmý král Yaxchilánu, známý jako „Měsíční lebka“, zajal r. 460 krále Piedras Negras, zvaného „Vládce A“ či Itzam K’an Ahk. Konflikt s Piedras Negras pokračoval i za jeho nástupců a štěstí se klonilo tu na jednu, tu na druhou stranu.

Přinejmenším v období let 510–520 nebo i později Piedras Negras ovládalo střední Usumacintu včetně Yaxchilánu, Bonampaku a Lacanhá. V pozdějších letech 6. století se situace zřejmě obrátila, protože králové Yaxchilánu ovládli Bonampak i Lacanhá. Přibližně z let 537–629 existuje o Yaxchilánu jen minimum zpráv, protože důležité záznamy na zdejším hieroglyfickém schodišti byly zahlazeny.

Do hry se zapojuje Sak Tz’i

Počátkem 7. století vládl v Piedras Negras král K’inich Yo’nal Ahk I. Je zobrazen na Stéle 26 z roku 628 jako bojovník v mozaikové čelence teotihuacánského Válečného hada (Vesmír 84, 450, 2005/8). V dolních rozích stély jsou portréty dvou svázaných zajatců, aj k’ uhuun (vysoce postavený královský úředník) Chok Bahama z Palenque a krále jménem K’ab Chan Te’ ze Sak Tz’i. To je zřejmě první zmínka o Sak Tz’i, dalším hráči v boji o moc (obr. 4). Král K’ab Chan Te’ patrně zajetí přežil, protože se jeho jméno objevuje i na pozdějších nápisech.2)

Sak Tz’i pravděpodobně pro svou agresivitu v povodí Usumacinty začalo být trnem v oku zejména Piedras Negras. Proto jeho vazal Nik Mo’, král města La Mar, zaútočil na posvátnou jeskyni (Vesmír 87, 448, 2008/7), která patřila králi Sak Tz’i K’ab Chan Te’ovi (nejspíše jde o již zmíněného panovníka). K této události došlo v dubnu 641 a zahrnovala „roztroušení ohně“. To byl zřejmě úkon spočívající v znesvěcení posvátné jeskyně rozsypanými uhlíky. Pokračování nápisu (který možná pochází ze Sak Tz’i a objevuje se na takzvaných panelech z Denveru a Bruselu) ukazuje, jak vážné bylo narušení posvátného prostoru, kterého se Nik Mo’ dopustil. Další den byl vojskem Sak Tz’i zajat a popraven. Spojenec útočníka král Bonampaku Ek’ Mo’ byl polapen o den později. Z nápisu není jasné, jak se do těchto šarvátek zapojil král Piedras Negras K’inich Yo’nal Ahka I. Možná, že celou akci inicioval. Je dokonce možné, že král K’ab Chan Te’ ze Sak Tz’i po tomto incidentu ovládl i Piedras Negras. Nápisy na denverském a bruselském panelu ukazují na jistou nadřazenost krále Sak Tz’i nad králem Piedras Negras.

Vláda 15. yaxchilánského krále Yaxuna Bahlama III. (629–669) zhruba odpovídala období vlády „Vládce II.“ v Piedras Negras (639–686). Za jeho panování se situace opět otočila a Yaxchilán strádal pod vládou uzurpátora, tj. krále Piedras Negras.

Se začátkem 8. století války v údolí Usumacinty zintenzivněly a celá oblast se blížila kolapsu. Na středním toku Usumacinty to znamenalo vstup dalších hráčů – poměrně vzdálených měst Palenque a Toniná. Výpady Palenque do území ovládaného Piedras Negras se uskutečňovaly po roce 690. Toniná se brzy zotavila ze zdrcující porážky od Palenque spojené s obětováním krále (Vesmír 91, 22, 2012/1). Pod vládou nového krále K’inich Baaknal Chaaka Toniná obrátila svoji pozornost do údolí Usumacinty a pak i ke svému věčnému soupeři Palenque. Útok Toniny v údolí Usumacinty se kvůli neschůdnosti horského terénu musel uskutečnit velkou oklikou, pravděpodobně skrz kaňony řek Jatate a Lacantún. Vojska Toniny si podrobila Bonampak, Anaité i město La Mar, které umožňovalo přístup k hlavní ceně, mocnému Palenque. Umělecká díla z Toniny hrdě proklamují smrt urozených zajatců z posledních dvou měst, kteří r. 699 zemřeli na nově zasvěceném míčovém hřišti, zvaném „Hřiště tří vítězství“.3) 

Mezitím se Yaxchilán vzchopil pod vládou krále Itzamnaaje Bahlama III. („Velkého“, 681–742). Současně se vzestupem Yaxchilánu upadal jeho věčný protivník Piedras Negras pod vládou K’inich Y’onal Ahka II. (687–729). Ten se sice mohl pyšnit zajetím šlechtice, který byl podřízený yaxchilánského krále, ale to byl zřejmě ojedinělý incident. Králi Itzamnaaji Bahlamovi III. vděčí město za četné stavby, jež mohly být financovány z mýtného vybíraného za plavbu po řece, kterou město plně ovládalo. Král zdůrazňoval svou pověst válečníka, i když většina jeho zajatců byli aristokrati či vladaři z malých, málo významných městských státečků. Jeho válečný památník Chrám 44 zaznamenává několik dílčích vítězství, ale charakteristicky zcela pomíjí porážku od Piedras Negras v roce 726.

Po určitou, zřejmě krátkou dobu Itzamnaaj Bahlam III. také ovládal Bonampak a Lacanhu. Moc nad nimi si však neudržel dlouho. Území Bonampaku a Lacanhy ovládla na začátku 8. století Toniná, ale brzy nato, snad již r. 722, přešlo pod vládu Sak Tz’i. V témže roce král Sak Tz’i K’ab Chan Te’ (měl stejné jméno jako jeho předchůdce či možná předek před 100 lety) dosadil na trůn ve spojených královstvích aristokrata jménem Tab’ Bahlam, který byl předtím vládcem dosud neidentifikovaného „Uzlového místa“. Sak Tz’i se tak stalo jednou z hlavních mocností na středním toku Usumacinty a kontrolovalo západní břeh řeky od přítoku Lacantún po ústí řeky Chiniki Ha na severu. To byl asi vrchol jeho moci, který Yaxchilán sotva mohl přenést přes srdce, ačkoliv byl v té době zaneprázdněn vnitřními rozpory.

Smrt Itzamnaaje Bahlama III. v roce 742 vedla k dalšímu úpadku moci Yaxchilánu, kde nebyl po celých 10 let nastolen nový vládce. Během mezivládí příbuzní krále zřejmě intenzivně bojovali o moc. Panel 3 z Piedras Negras referuje o slavnosti u příležitosti výročí k’atunu na dvoře krále označovaného „Vládce 4“ (729–757). Jeden z účastníků oslavy byl král Yaxchilánu Yopaat Bahlam II. Jeho jméno se neobjevuje v žádném písemném prameni z Yaxchilánu. Dá se proto předpokládat, že panoval po část mezivládí a zřejmě v područí Piedras Negras. Jeho jméno bylo později úmyslně odstraněno z veškerých textů v Yaxchilánu.

Dalším příkladem intrik a palácových převratů byla změna vlády ve spojeném království Bonampaku a Lacanhy. Tam byl králem Tab’ Bahlam, jehož dosadili vládcové Sak Tz’i. Jeho místodržícím byl aristokrat Aj Sak Tellech4) (obr. 3). Roku 748 se Aj Sak Tellechovi podařilo svrhnout svého nadřízeného a uzurpovat trůn. Zdá se, že palácový převrat se neobešel bez krveprolití, jak ukazuje retrospektivní dveřní překlad z roku 776 v bonampackém Chrámu 1 (obr. 5). Na něm je zobrazen Aj Sak Tellech, který brutálně ponižuje Tab’ Bahlama, jehož připravil o trůn.

Mezivládí v Yaxchilánu skončilo r. 752, kdy nastoupil na trůn Yaxun Bahlam IV. (752–768), syn Itzamnaaje Bahlama III. a jeho „vedlejší“ ženy. Neustále ho zaměstnávalo ospravedlňování jeho vlády a vychloubání se hrdinskými činy (obr. 6). Ve skutečnosti byli jeho zajatci většinou aristokrati z nedůležitých míst, jedinou výjimkou byl princ T’ul Chiika z Piedras Negras v roce 759.5) 

V roce 763 zemřel vazal v závislém El Cayu. Nového místodržícího překvapivě dosadil na trůn nikoliv král Piedras Negras Y’onal Ah’k III., ale král Sak Tz’i jménem Aj Sak Maax. Znamenalo to, že Sak Tz’i získalo plnou kontrolu nad El Cayem, nebo vznikla nová aliance Sak Tz’i se starým nepřítelem Piedras Negras, namířená proti rostoucí moci Yaxchilánu.

Král Yaxchilánu Itzamnaaj Bahlam IV. předsedal r. 776 inauguraci Yajaw Chan Muwahna II. (syna vládce Bonampaku a Lacanhy Aj Sak Tellecha) jako krále spojeného království Bonampaku a Lacanhy. Vztahy těchto dvou králů byly zřejmě velmi blízké. Žena bonampackého krále byla pravděpodobně sestra Itzmnaaje Bahlama IV. Soupeřem spojeného království Bonampaku a Yaxchilánu bylo nyní Sak Tz’i. Možná, že se pokusilo o znovudobytí svého bývalého vazala Bonampaku. Sak Tz’i se sotva mohlo spoléhat na pomoc svého nového spojence Piedras Negras, který byl zaneprázdněn tažením proti Pomoně na severu. V roce 778 se odehrála rozhodující bitva, v níž spojené vojsko Yaxchilánu a Bonampaku porazilo voje Sak Tz’i. Následky této bitvy jsou graficky znázorněny na dveřních překladech v Chrámu 1 v Bonampaku a pravděpodobně i na skvělých freskách uvnitř (obr. 1). Text jasně říká, že král Yaxchilánu Itzamnaaj Bahlam IV. byl v bitvě spojencem bonampackého vladaře. Na freskách z konce 8. století se dědic trůnu představuje dvořanům a je na nich zobrazena vítězná bitva a její dozvuky.6)  Nástěnné malby však nebyly nikdy dokončeny, dítě se nestalo nikdy králem a Bonampak byl brzy nato opuštěn.

Dva ze tří dveřních překladů ve vstupech do chrámu se vztahují k bitvě se Sak Tz’i z roku 787. První z nich ukazuje krále Bonampaku Yajaw Chan Muwahna II., jak mučí vazala krále Sak Tz’i Yete’ K’iniche. Jméno zajatce je „pán 5 lebka“. Na druhém překladu je vítězem král Yaxchilánu Itzamnaaj Bahlam IV., uvedený přezdívkou Tah Mo’. Zajatcem je opět vazal krále Sak Tz’i, tentokrát jistý Xuk’ub’Ahk’. Třetí překlad je retrospektivní, znázorňuje skoro 40 let starou událost a dokládá dlouhotrvající nevraživost mezi dvěma aristokratickými rodinami v Bonampaku (obr. 6). Zobrazení na překladech ukazují, že král Sak Tz’i Yete’ K’inich ztratil v bitvě nejméně dva ze svých vazalů. Možná že fresky uvnitř chrámu ukazují jejich tragický osud.

Brzy nato postihla Sak Tz’i další rána v podobě útoku Toniny, vedeného tamějším králem „Vládcem 8“ (zvaným „Zářící stonožka“), který se pyšnil přízviskem aj bolon baak („Ten, kdo má hodně zajatců“). Tehdejší král Sak Tz’i Jats’ Tokal Ek’ Hiix byl zajat (obr. 8). I po těchto porážkách se Sak Tz’i zřejmě dokázalo vzchopit. V době, kdy už se ostatní města v povodí Usumacinty odmlčela, se Sak Tz’i ještě jednou připomíná v roce 864. Randallova či Lausannská stéla je malý monument, a ač nepochází ze Sak Tz’i, uzavírá jeho psanou historii (obr. 13). Nápis se týká úmrtí vazala krále Sak Tz’i, který se opět jmenoval K’ab Chan Te’, a obřadu zvaného „vstup s ohněm“ (což často znamenalo pálení kostí předka). Ústředním zobrazením na stéle je bojovník s kopím, který nese pod ramenem koš či složenou knihu (kodex).

Jak si vedli ostatní protagonisté v povodí středního toku Usumacinty? Poslední vládce Piedras Negras vybojoval ještě jednu vítěznou válku s městem Pomoná, které se nalézalo na pláních pod poslední soutěskou Usumacinty a které přestalo existovat někdy kolem r. 795 (obr. 11; viz také Vesmír 93, 96, 2014/2). V Yaxchilánu se koncem 8. století snažil Itzamnaaj Bahlam IV. udržet starý řád a uchovat politickou doménu v neklidné době, kdy klasická mayská civilizace kolabovala a kdy se celá oblast potácela na okraji propasti. Skutečně posledním triumfem jeho syna a následovníka bylo rozdrcení dávného nepřítele Piedras Negras r. 808. Jeho poslední král „Vládce 7“ byl možná posledním zajatcem Yaxchilánu. Bylo jistě poetickou spravedlností, že vzápětí se definitivně odmlčel i „vítězný“ Yaxchilán. Roku 725 slavilo Palenque ještě jedno vítězství nad Piedras Negras, ale na konci 8. století se též nadobro odmlčelo. Jediný a poslední účastník dramatických událostí v této oblasti, Toniná, přetrval ještě dalších 100 let, asi díky své odlehlosti od bouřlivého dění v nížinách (Vesmír 91, 22, 2012/1).

Byl Plan de Ayutla bájné město Sak Tz’i?

Ruiny Planu de Ayutla se rozkládají v pahorcích Sierra de Jalapá na okraji biosférické rezervace Montes Azules ve východním Chiapasu. Po geografické a kulturní stránce leží v srdci kraje horní Usumacinty a byly strategicky umístěny mezi primárními politickými centry – Yaxchilánem a Piedras Negras – a poblíž menších míst, jako je Bonampak, Lacanhá, La Mar a Nuevo Jalisco. Dá se předpokládat, že Plan de Ayutla mohl hrát aktivní roli v boji o politickou hegemonii a kontrolu obchodních cest, které spojovaly údolí Ocosinga na vysočině (kde stála Toniná) s Palenque. Navíc je Plan de Ayutla jen nedaleko míst, která mohla ovládat říční dopravu na Usumacintě. Všechny tyto okolnosti by nasvědčovaly tomu, že Plan de Ayutla by mohlo být dosud neobjevené město Sak Tz’i.

Zříceniny města zabírají asi 25 hektarů a sestávají ze 74 staveb rozložených na třech strmých kopcích, které byly přeměněny do tří akropolí. Nedávné vykopávky plochého terénu mezi třemi vrchy (kde bylo původně náměstí) odkryly rozsáhlé vrstvy naplavených jílů. Tři akropole na strmých kopcích vyčnívajících z vody mohly vyvolávat představu mytické krajiny v okamžiku stvoření světa, neboť tři akropole evokují tři ohništní kameny stvoření. Na planině mezi akropolemi se nalézá obrovské míčové hřiště, největší v celé horní Usumacintě. Je 85 metrů dlouhé a 40 metrů široké. Vrcholy kopců jsou hustě zastavěné. Severní a západní akropole jsou částečně odkryté, s mnoha působivými stavbami, zatímco východní akropole je dnes zarostlá. Palácové komplexy na severní akropoli se skládají z mnoha propojených místností, schodišť a chodbiček vybudovaných v různých podlažích. Nejprominentnější je trojice chrámů na jihozápadním okraji zástavby (obr. 9), v nichž se nacházejí úzké, vysoké galerie, zakončené nepravou klenbou. Nejzajímavější budova na severní akropoli je však unikátní stavba 13 pocházející z raně klasického období, která zdálky připomíná obří prosté mayské stavení, postavené ovšem z kamene (obr. 10). Má čtvercový půdorys a na vnější fasádě nápadný vlys ne nepodobný dekoraci na hlavní stavbě v Tonině (Vesmír 91, 22, 2012/1). Uvnitř je několik místností s „mayskou klenbou“, jedna z nich dokonce 8 metrů vysoká. Jiná má komplikovaný systém otvorů a kanálů. Možná že budova či její část sloužila jako astronomická observatoř. Na stěně jedné místnosti jsou dobře patrná graffita krále a stavby, která dávají tušit, že šlo o rezidenci vládce. Stěny vstupní klenuté místnosti byly vymalovány černě, což je v mayských stavbách velice neobvyklé.7)

Zatímco severní akropole sloužila jako rezidenční komplex pro vládnoucí dynastii, západní akropole měla zřejmě náboženskou či obřadní funkci. V ní jsou nápadné především stavby 25 a 27, patrně svatyně obdobné chrámům v Palenque či Yaxchilánu. V jedné ze zaklenutých galerií stavby 27 se nachází obrovský válcový oltář – podobné artefakty se našly též v jedné z chrámových staveb na severní akropoli a na míčovém hřišti. Nejpozoruhodnější stavba na západní akropoli je Chrám 31, který byl nejspíš nejdůležitější stavbou v akropoli, a proto byl umístěn na privilegovaném nejvyšším místě. Je také jedinou stavbou v Planu de Ayutla, na níž se zachovaly nápisy. Na podstavci budovy jsou částečně zachované štukové vlysy, které nejspíš znázorňovaly ptačí křídla, listy, hlavy a masky hodnostářů ozdobené čelenkami, ušními ozdobami ap. Zlomky nápisů se nalézají na boku budovy, vyryté do hladkého štukového povrchu. Glyfy byly původně nabarvené červeně a modře a představují raně klasickou formu kaligrafie, která může být datována přibližně do roku 375. Ačkoliv fragmenty nápisu vzdorují překladu, glyf Tz’i (pes) je jasně patrný a mohl by snad být součástí místního jména Sak Tz’i (Bílý pes, obr. 12). Tento názor není bohužel konečný, protože sousední glyf naneštěstí podlehl erozi.

Je zarážející, že se v Planu de Ayutla nenašly žádné artefakty, jejichž nápisy by umožnily identifikaci města. Město skryté v Lacandonském pralese bylo objeveno teprve r. 1976 a poprvé zkoumáno až r. 2004, a ani dnes není otevřeno návštěvníkům. Dlouhá doba, během níž místo leželo v zapomnění, jistě umožnila vandalům plenit a uloupit umělecká díla s nápisy, která tam snad byla. Ve světových muzeích a soukromých sbírkách je skutečně několik děl, která mohla pocházet z Planu de Ayutla a na kterých se nalézá jméno Sak Tz’i, ale pozitivní důkaz původu dosud chybí. Druhá, méně pravděpodobná hypotéza přisuzuje Planu de Ayutla prastaré jméno Ak’e, jméno také ještě neidentifikované lokality. Ak’e bylo kolébkou rodové linie Bonampaku, která používala stejný emblém. Není vyloučeno, že se původní královská rodina kdysi rozdělila do dvou různých větví, které se později znepřátelily, podobně jako se to stalo Tikalu a Dos Pilas (Vesmír 89, 20, 2010/1). V každém případě město existovalo o mnoho století dříve, než dosud nalezené nápisy nasvědčují. Ale dokud nebude v Planu de Ayutla nalezena „Rosettská deska“, záhada Sak Tz’i nadále trvá…

Poznámky

1) Všechna data v tomto článku jsou našeho letopočtu. Převod mayského datování na křesťanské byl proveden podle všeobecně uznávané Goodmanovy-Martinezovy- ‑Thompsonovy korelace (GMT). Korelace bratří Böhmů (Klokočník et al. 2008) by ke GMT přidala 104 let (podrobněji viz Vesmír 83, 562, 2004/10).

2) Případů, kdy zajatec neskončil na obětním kameni a místo toho pokračoval ve vládě, i když jako vazal vítěze, je v mayské historii známo několik. Viz také poznámku 3.

3) V roce 711 armáda Toniny pronikla do srdce města Palenque a zajala jejího krále K’an Joy Chitana, který však zajetí svým úhlavním nepřítelem přežil a vládl později v Palenque, zřejmě jako vazal Toniny.

4) Aj Sak Tellech mohl být členem původní dynastie z Bonampaku a Lacanhy, která byla svržena vpádem Toniny nebo Sak Tz’i.

5) Poznámka recenzenta: Yaxun Balam IV. měl problémy prokázat legitimní následnictví, neboť byl nejmladším ze synů Itzamnaaje Bahlama III. a ani se nenarodil paní IX K’ab’al Xook, která byla královou hlavní ženou. Zřejmě tedy neměl původně na trůn nárok. „Vychloubání“ nebylo nic výjimečného ani odsouzeníhodného. Naopak šlo o běžný způsob, jak mayští králové zpětně legitimizovali své pochybné následnictví. Podobně postupoval např. i slavný král K’inich Janaab Pakal z Palenque. Navíc nebýt tohoto „vychloubání“, které se mimo jiné projevovalo i horečnou stavbou pyramid a tesáním (často nádherných) nápisů i reliéfů, neexistovala by polovina klasického mayského umění, zvláště pak jeho nejkrásnějších děl.

6) Chrám 1 v Bonampaku je poměrně malá stavba se třemi místnostmi, jejichž stěny jsou pokryty freskami. Fresky se dají číst na pokračování. V první místnosti jsou namalovány scény z mayského královského dvora, včetně slavností a obřadů s tanečníky a muzikanty oblečenými ve fantaskních maskách. Aristokrati se představují královské rodině a služebník předvádí malé dítě, zřejmě budoucího dědice trůnu. Fresky v druhé místnosti ukazují zběsilou bitvu, která byla vybojována kdesi v pralese s bojovníky oděnými v propracovaných parádních oblecích. Jedna ze stěn pak předvádí zajatce jako nešťastné oběti, které zmučené a krvácející posedávají na schodišti a očekávají své obětování, zatímco vítězové nad nimi triumfálně pózují. Celé scéně předsedá král Bonampaku Yajaw Chan Muwahn II. V poslední místnosti jsou opět zpodobněny obřady, kde se tanečníci otáčejí, obětují vlastní krev a dvorní dámy si také v aktu obětování krve propichují jazyky.

Tyto fresky jsou nejskvělejší, jaké se z mayského světa dochovaly. Až na pár ojedinělých případů v jeskyních jsou však téměř jediné dochované. Agresivní klima v mayské oblasti drasticky likviduje štukovou omítku, kterou byly kdysi místnosti vymalovány. V Bonampaku však povrch stěn paláce Pinturas ochránila vápenná vrstva, již tam nanesla prosakující voda. Jde o výjimečně šťastnou náhodu. Bonampak je poměrně bezvýznamné místo uprostřed pralesů kousek od Yaxchilánu a jeho umění se nedá s produkcí největších mayských měst zdaleka srovnávat. Můžeme se proto jen dohadovat, jaké nádherné fresky se kdysi nacházely na zdech paláců a chrámů v ostatních mayských městech. Skutečně skvělé fresky byly nedávno objeveny v Calakmulu v mexickém státě Campeche.

7) Jediný podobný případ autor viděl v městě Nakum hluboko v lesích guatemalského Peténu.

Literatura

Biró P.: Sak Tz’i in the Classic Period Hieroglyphic Inscriptions. 2005 (Mesoweb).

Golden C., Scherer A.: Border Problems: Recent Archaelogical Research along the Usumacinta River. The PARI Journal 7(2), 1, 2006.

Martin S., Grube N.: Cronicle of the Maya Kings and Queens. Thames & Hudson Ltd, London 2008.

Hernández A. A., Guenter S. P., Zender M. U.: Sak Tz’i, a Classical Maya Center: a Location Model Based on GIS and Epigraphy. Latin American Antiquity 14(2), 179, 2003.

Klokočník J., Kostelecký J., Böhm V., Böhm B., Vondrák J., Vítek F.: Correlation between the Maya Calendar and Ours: Astronomy helps to Answer why the Most Popular Correlation (GMT) Is Wrong. Astronomische Nachrichten 329, 426–436, 2008.

Martos López L. A.: The Discovery of Plan de Ayutla, Mexico. in Maya Archaelogy 60, Precolumbia Mesoweb Press, Skidmore J., Breitwieser C. (eds.), San Francisco, CA 2009.

Mathews P.: Notes on the Dynastic Sequence of Bonampak, Part 1. In Third Palenque Round Table, Part 2, 60, Robertson, Merle Greene, Ed., University of Texas Press, Austin, TX 1980.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie, Archeologie

O autorovi

Stanislav Chládek

Ing. Stanislav Chládek, CSc., (*1937) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Před odchodem do USA pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Nyní žije střídavě v Michiganu a Coloradu a věnuje se svému koníčku – historii a archeologii. Podnikl již mnoho výprav do jeskyní na mayském území a do různých končin světa na mořském kajaku.
Chládek Stanislav

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné