Mayské rituální jeskyně

Země zaujímala ústřední postavení ve středoamerických náboženstvích, tedy i v náboženství mayském. Její aspekty – především hory, jeskyně a vodní toky – byly nesmírně důležité pro posvátnou geografii. Hory byly koncepčně spojeny s jeskyněmi, neboť Mayové považovali všechny hory za duté, s jeskyněmi uvnitř. Jeskyně, čili trhliny v zemském povrchu, byly považovány za vstupy do podsvětí a byly tak spojovacím článkem mezi světem lidí a říší podsvětních bohů. Proto byly spolu s horami a vodou ztělesněním fundamentální moci Země.

Jeskyně a mayská mytologie

Velká část krajiny v mayské oblasti Střední Ameriky, zejména v takzvaných mayských nížinách, leží na krasovém podloží, jehož topografie je charakteristická četnými jeskyněmi, cenoty, propastmi a podzemními řekami, a naopak jen řídkým výskytem povrchové vody. Pro Maye klasického období ¹⁾ měl rozsáhlý temný a vodní svět pod zemí ohromnou důležitost; byl to svět, kde žili bohové, démoni, předkové a kam museli mrtví sestoupit v okamžiku smrti. Podle náboženských představ klasických Mayů padali zesnulí v okamžiku smrti do podsvětí (označovaného v jazyce kičé xibalba, místo hrůzy), aby zde vybojovali souboj s temnými mocnostmi. Po vítězství nad mocnostmi xibalby mohli zvěčnělí zesnulí zaujmout místo u svých předků na nebesích.

Mayská představa o smrti je nejlépe znázorněna na víku sarkofágu Pacala, krále města Palenque, ²⁾ který zemřel r. 682 ³⁾ a byl pohřben hluboko pod Chrámem nápisů. Jeho hrobka uvnitř pyramidy symbolizovala horu s jeskyní. Král v okamžiku smrti padá do otevřeného jícnu podzemního netvora. Pacal se po smrtelném pádu znovu zrodí a stává se zbožštělým předkem (obrázek 2).

Předklasičtí mayští králové byli skutečně často pohřbíváni ve zděných hrobkách vybudovaných uvnitř jeskyní, zřejmě proto, že jeskyně byly chápány jako vstup do podsvětí. Později, v klasickém období, byly hrobky králů umísťovány pod pyramidami uprostřed mayských měst. I tak byly nadále považovány za součást či vstup do podsvětí. Královská hrobka pod pyramidou v Río Azul je toho skvělým příkladem. Král jménem Na-Tsu-Kan, zesnulý roku 457, byl pochován do výklenku uprostřed podlahy, ale pod úrovní jasně červeného pruhu namalovaného po obvodu hrobky. Jelikož hrobka je orientována podle světových stran, tělo krále bylo uloženo symbolicky ve středu kosmu a pod úrovní hladiny krvavých vod xibalby, symbolizovaných rudým pruhem, to jest v nejsvrchnější vrstvě podsvětí (obrázek 7).

Pro klasické Maye byly jeskyně také místem stvoření lidstva. Obyvatelé středomexického města Teotihuacánu, jehož kultura a ideologie hluboce ovlivnily Maye, ⁴⁾ vykopali někdy začátkem prvního milénia pod Pyramidou Slunce umělou rituální sedmipokojovou jeskyni. Lidé mnoha mezoamerických civilizací věřili, že v ní vznikl život. Také Mayové vnímali jeskyně – umělé či přirozené – jako místa kosmogeneze, při níž bohové stvořili lidské bytosti z kukuřičné mouky a vlastní krve. Proto byly takové jeskyně místem obřadů a náboženských poutí, proto zřejmě Mayové vraceli kosti svých předků do jeskyní, míst jejich původu. Lidskými oběťmi a darem vlastní krve pak Mayové spláceli svůj věčný dluh bohům za stvoření lidstva z božské krve.

Obřady a rituály

Je zřejmé, že rituální jeskyně měly pro klasické Maye obrovský význam; jeskynní rituály byly základem jejich náboženství. Aby mohl být uskutečněn kontakt s nadpřirozenými silami, musely být jeskyně navštěvovány. To určitě nebyla snadná záležitost. Lidé vynaložili až neuvěřitelné úsilí, aby dosáhli těch nejodlehlejších a nejnepřístupnějších jeskyní. Často zdolávali nebezpečný terén – strmé útesy, podzemní řeky či těžko průchodné skuliny.

Dnes je těžké odhadnout, které jeskyně Mayové považovali za posvátnější a které za méně posvátné. Zdá se, že nejposvátnější prostory měly svůj zdroj vody, ať už pramen, podzemní řeku či cenote. Snad proto bylo podsvětí obvykle znázorňováno jako vodní říše. Voda byla životodárná a jeskynní rituály mnohdy obsahovaly prosby k bohu deště Chacovi.

Různé oblasti v jednotlivých jeskyních byly používány k různým rituálům. Veřejné ceremonie se pořádaly v ústí jeskyní, aby je mohli sledovat diváci. Z toho důvodu se zde běžně budovaly terasy, plošiny, schodiště apod., které sloužily jako jeviště pro dramatická představení. Naproti tomu tajné rituály se konaly hluboko v „tmavých zákoutích“ jeskyní a zřejmě je prováděli pouze příslušníci elity (význačné osobnosti). K tajným rituálům patřily lidské oběti, pálení kadidel, používání halucinogenů, rituální výplach střev a někdy i sexuální orgie. Proto se většina artefaktů a obětin našla hluboko v nitru jeskyní.

Nálezy kukuřičných klasů, semen anato ⁵⁾ ad. dokazují, že většina rituálů byla zemědělské povahy, což je ve společnosti založené výhradně na zemědělství pochopitelné. Některé ceremonie zahrnovaly zachycování „posvátné vody“ (suhuy ha), která odkapávala ze stalaktitů a byla zadržována ve žlabech vytesaných z krápníků zvaných haltun. Mayové věřili, že tato voda je posvátná a panenská, neboť se nikdy nedotkla povrchu Země a pochází z podsvětí. Nejdůležitějšími rituály byly prosby o déšť, zvláště v období dlouhotrvajícího sucha. Příležitostí k ostatním obřadům bylo mnoho; výročí k’atunu (dvacetiletého intervalu, viz Vesmír 83, 568, 2004/10), nástup králů na trůn, narození dětí, úmrtí či různá výročí. Některých rituálů se mohli účastnit pouze muži.

Mezi nejváženější vrstvy mayských obyvatel patřili též rituální specialisté. Aby při rituálech mohli komunikovat s nadpřirozenými bytostmi i s mrtvými předky a vstupovat do podsvětí, využívali změněných stavů vědomí. K tomu sloužily psychotropní látky, alkohol, rituální klystýr, dlouhý půst a pouštění krve. Je známo, že prudká ztráta krve vede v mozku k tvorbě endorfinů, které mají podobný účinek jako opiáty. Mayští králové praktikovali rituální krvácení z penisů, královny pak z jazyka či ušních boltců (obrázek 5). Pálení pochodní a kadidla v jeskyních snižovalo obsah kyslíku v ovzduší. Také extrémní vlhkost jistě znásobovala účinek drog a krveprolévání. To vše nepochybně vedlo k hlubokému transu všech účastníků a k silné vizuální zkušenosti během velmi dlouhých rituálů (obrázek 8).

Stavby a úpravy v jeskyních

Mayové často obřadní jeskyně upravovali. Budovali plošiny a terasy pro teatrální představení, stavěli kamenná schodiště, přehrazovali vodní toky, aby vznikla rituální jezírka apod. V jeskyni Naj Tunich zkonstruovali ve vstupní hale obrovský balkon, vysoký 14 metrů. Na něm stojí několik předklasických zděných hrobek elity, zabudovaných mezi stalagmity. Hroby byly vypleněny už v dávnověku, asi během častých válek mezi Mayi; plundrování posvátných jeskyní bylo zřejmě považováno za podobný čin jako drancování chrámů ve městech.

Dalšími stavbami v jeskyních byly zdi, dlážděné cesty, lavice či trůny používané k meditacím nebo k vystavování idolů. Mayové rozšiřovali, či naopak zahrazovali vstupy do malých jeskyněk uvnitř jeskyní; to byly zřejmě zvláštní svatyně. Do jeskyně Actun Toh se lze dostat pouze po laně spuštěném do hloubky skoro 20 metrů. Mayové v ní postavili předklasickou pyramidovou platformu, vysokou skoro 4 metry. Měla megalitickou konstrukci se schodištěm, které pokračovalo k malému cenotu. Zdá se, že pyramida v jeskyni zvyšovala posvátnost, podobně jako jeskyně pod pyramidou.

Na východním pobřeží Quintana Roo stavěli postklasičtí Mayové uvnitř jeskyní v blízkosti cenotů malé, podsadité svatyně, podobné větším chrámům ve městech (obrázek 9).

Stély a tesané reliéfy

Mayové spojovali svislý směr s posvátností. Proto – podobně jako na zemském povrchu – i v jeskyních vztyčovali stély, někdy s rytinami, které vymezovaly místa pro rituály. Archeologické nálezy (obsidiánových hrotů zhotovených k tomuto účelu) dokazují, že v blízkosti stél se konaly obřady – rituální pouštění krve, pálení kadidel a zvířecí oběti. Opracované stély se našly mimo jiné v jeskyni Actun Tunichil Muknal v Belize. Byly vytesány z břidlice, která musela být do krasové jeskyně dopravena z dalekého kaňonu Río Macal (obrázek 10).

Jak lze očekávat, většina krasových jesky ní na Yucatánu je dekorována krápníky a podobnými vápencovými útvary, speleotémami. Mayové považovali stalaktity a stalagmity za živoucí a posvátné kameny, jelikož rostou a produkují („vypocují“) posvátnou vodu. Některé unikátní, nápadné speleotémy v jeskyních představovaly tolik obdivované „svislé elementy“. Mohly být uctívány jako idoly a někdy i dále opracovávány. Pak zřejmě představovaly podsvětní příšery, o nichž se věřilo, že byly sídlem duchů vody, kukuřice a blesků. První kukuřičná semena totiž pocházela z Jeskyně stvoření, z vnitřku kamenů, které bůh deště Chac rozštěpil bleskem. Některé tyto jeskynní idoly uctívají Mayové dodnes.

V mayském myšlení byly speleotémy spojovány s vodou, zemí, plodností a sexualitou. V mezoamerickém pojetí jsou plodnost a sexualita úzce provázány; stalaktity byly spojovány s ženstvím, stalagmity s mužstvím. Když oba krápníky vrostou do sebe a utvoří sloup (stalagnát), připomínají sexuální spojení. Stalagnáty byly proto ještě posvátnější a Mayové je nikdy z jeskyní neodnášeli. Stalaktity a stalagmity naopak těžili a ukládali na posvátných místech na povrchu, neboť představovaly přenosné symboly moci podsvětí.

V mnoha jeskyních se na stěnách a balvanech objevují vytesané obrazce, velmi často strašidelné tváře duchů či nadpřirozených strážců jeskyní nebo jiných božských bytostí (obrázek 11). Mají určitý vztah ke zdrojům vody, například jsou vyřezány do skály, kde se v době dešťů objevují prameny. V belizské jeskyni, poeticky nazvané „Syn Stonožčí jeskyně“ (v anglomayské verzi Son of Actun Chapat), je vytesanými tvářemi božstev dekorován krasový sloup, stojící poblíž malého jezírka se smrdutou, tmavě rudou vodou, zřejmě zbarvenou hnijícími řasami. Mayům musela připomínat krvavé vody xibalby. V blízkém okolí jezírka skutečně jsou v travertinu zarostlé hromady kostí pocházejících z lidských obětí.

Zdroj podzemních vod v jeskyních vždy Maye fascinoval. V hlubině jeskyně Pak Ch’en je poblíž malého cenotu několik do skály vytesaných tváří bohů deště Tlaloca a Chaca. Přímo nad jezírkem je zobrazena vulva jako symbol plodnosti v posvátném epicentru jeskyně. Podoby bohů podsvětí v jeskyních byly někdy i umělecky provedeny. Skrze jeskyni Footprint Cave v předhoří Maya Mountains protéká ponorná řeka. Do ceremoniální místnosti lze jedině doplavat. V jednom výklenku je maska vytesaná do skály, dotvarovaná štukem a opatřená červenou barvou, částečně dosud zachovanou (obrázek 12). Představuje asi podsvětního boha L, jednoho ze „stvořitelů“ světa, neboť má v ústech doutník, s nímž je tento bůh často znázorňován (viz rovněž obrázek 4). Výklenek byl jistě svatyní, určenou snad k obřadům plodnosti. V jeskyni Balam’ Na je do skalní stěny vytesána skvělá maska Jaguářího boha podsvětí, převtělení nočního slunce, které cestuje podsvětím, aby se ráno znovuzrodilo.

Kresby

V celé mayské oblasti je známo jen asi 40 jeskyní s malbami. Většina kreseb je navíc vyvedena poměrně neumělou rukou. Zářnou výjimkou je jeskyně Naj Tunich se souborem umělecky provedených zobrazení. Mnohé kresby byly nedávno zničeny vandaly, takže dnes existují pouze na fotografiích. Pravděpodobně je kreslili ti samí umělci, kteří malovali skvělou kodexovou keramiku, čili příslušníci mayské elity, často i královských dynastií. Kromě kreslených scén je v jeskyni asi 40 kaligraficky provedených hieroglyfických nápisů, datovaných do 7. až 8. století. (obrázek 13). Kresby pocházejí pravděpodobně z téhož ob dobí, i když jeskyně byla využívaná již o nějakých 1000 let dříve. Texty jsou v těsné blízkosti scén tajuplných rituálů; vznikly zřejmě během vysoce vypjaté atmosféry. Některé nápisy identifikují aktéry rituálů jako šamany a umělce, jiné naznačují, že v nich hrály roli nadpřirozené bytosti či zbožštění předkové, kteří se projevovali jako atmosférické úkazy (blesky, mraky ap.). V nápisech jsou také zmíněna jména historických osobností z města Caracol či vzdáleného Calakmulu.

Na kresbách jsou nejrozmanitější výjevy: rituální dekapitace, pálení kadidla z kopálové pryskyřice, tanec a hudba, rituály spojené se změnou statusu v životě (narození, dospívání, nastolení králů, úmrtí atd.) a sexuální scény. Malby také ukazují božská Hrdinská dvojčata (objevují se v Popol Vuh, mayské „bibli“ ⁶⁾ ) a posvátnou hru s míčem, čímž potvrzují podsvětní symboliku hry (obrázek 14). Několik kreseb trpaslíků ukazuje na jejich úlohu v mytologii coby poslů do podsvětí či podzemních vládců. ⁷⁾

Pozoruhodná je přítomnost „sexuality“ v jes kyních. Zobrazení nahoty a sexuálních aktů jinak v mayském umění neexistují. Za určitou ztrátu morálních zábran mohl být odpovědný změněný stav vědomí a tma v jeskyních. Dohromady vedly k sexuálním orgiím, které mohly být považovány za „posvátnou aktivitu“. Hlubiny jeskyní byly především místy, kde účastníci rituálů komunikovali s bohy a duchy předků, žijícími v podsvětí.

I některé další jeskyně skrývají zajímavé ukázky skalního umění. Cueva de Jolja v horské oblasti mexického Chiapasu zahrnuje ve skutečnosti tři jeskyně, které mohly být prototypem tří chrámů ze skupiny Chrámu kříže v nedalekém Palenque, a proto také byly považovány za místa zrození palenqueské božské triády. Fresky v jeskyních ukazují scénu z obřadu konce k’atunu, pravděpodobně ze začátku 4. století. To by znamenalo, že jsou vůbec nejstarším mayským jeskynním uměním. V některých jeskyních na Yucatánu jsou četná zobrazení bohů podsvětí, zajatců před obětováním, boha deště Chaca či kříže K’an, symbolu stvoření. Poměrně časté jsou také otisky rukou, které snad označovaly místo, kde se šaman dotkl skály a vstoupil do podsvětí (obrázek 18). Mnohé malby jsou ukryty v těch nejnepřístupnějších částech jeskyní. Dostat se k nim znamená překonat velmi nebezpečné úseky. Důvod k takovému umístění zůstává nejasný. ⁸⁾

Oběti a obětiny

V četných jeskyních jsou ještě dnes k nalezení kosterní pozůstatky lidských obětí. Jsou snadno odlišitelné od ostatků význačných osobností pohřbených v hrobkách; kosti obětí se většinou nacházejí na podlaze či ve výklencích jeskyní, jsou obvykle roztroušené a nedoprovázejí je milodary. Lebky obětí bývají odděleny od těla, neboť nejčastější formou obětování byla dekapitace (obrázek 15). Často se kostry nebo jejich částí objevují v malých výklencích, jen velmi těžko přístupných křivolakými a těsnými chodbičkami. Připustímeli, že vlastní obřad se konal v prostorných „ceremoniálních sálech“ jeskyní, musela být mrtvá těla do míst trvalého uložení odvlečena. Anebo oběti „dobrovolně“, snad „připraveny“ požitím drog, vykonaly svou obtížnou poslední cestu do nitra jeskyně k místu obětování – ať už podzemní řekou, či dolů po liáně.

Většina obětí v jeskyních zemřela při vzývání boha deště Chaca. „Vodní kontext“ je zřejmý i z místa uložení obětí: mnohé kostry se nacházejí v sintrových jezírkách, která jsou aspoň po část roku naplněna vodou (obrázek 16). Zvláštní kapitolou jsou oběti malých dětí, či dokonce nemluvňat (obrázek 17 a 23). Zřejmě se konaly daleko častěji v jeskyních než na povrchu, i když asi jen v časech extrémního stresu. Nevinné děti byly zřejmě považovány za zvláště mocné prosebníky k bohu Chacovi. Tak tomu bylo zejména v době dlouhotrvajícího sucha, které postihlo Maye ke konci klasické éry v 9. století a které bylo jednou z příčin kolapsu jejich civilizace. ⁹⁾

Na Yucatánu je víc než 2600 cenotů, z nichž mnohé Mayové používali při pohřbech a obětování (obrázek 19). Nejznámější je Cenote Sagrado (Studna Itzů) v Chichén Itzá. První yucatánský biskup Diego de Landa popsal v 16. století obětní rituály na okraji tohoto cenotu, kde Mayové vrhali živé oběti do hlubin přirozené studny jako dary bohu Chacovi. Spolu s oběťmi tam vhazovali nejrůznější obětiny, od šperků až po keramiku. Mezi dary bylo také zlato, které pocházelo pravděpodobně až z Kolumbie a tyrkys až z Arizony či Nevady. Pozůstatky obětí se našly i v mnoha dalších yucatánských cenotech. Některé oběti byly vhazovány do cenotů ještě živé, jiné byly obětovány předem. Někdy se Mayové potápěli, aby uložili do výklenků či jiných podzemních prostor pod vodou nádoby s lidskými kostmi nebo jiné obětiny.

Zdaleka nejčetnějším artefaktem v jeskyních je keramika, respektive její zlomky. Mayové vhazovali do jeskyní a do propastí cenné nádoby jako dary mocnostem podsvětí. Někdy je podlaha podzemí doslova pokryta střepy, jinde jsou úlomky navršeny na obrovské hromady a ještě jinde se nacházejí zdánlivě netknuté či jen minimálně narušené nádoby skryté ve výklencích, mezi krápníky či v malých jeskyňkách (obrázek 20 a obrázek 21). Jako obětiny sloužily nádoby všeho druhu: velké i malé džbány, talíře, poháry a vykuřovadla (často se zbytky spálené kopálové pryskyřice). Kodexová, malovaná keramika nalezená v určitých částech jeskyní dokazovala konání rituálů vedených osobnostmi z vysokých vrstev společnosti (obrázek 21). Aby se nádoba stala obětinou, její „duch“ musel být „zabit“. To znamená, že nádoba byla buď zničena, nebo aspoň trošku narušena – např. se vyvrtal otvor do dna.

K dalším rituálním předmětům uloženým v jeskyni patřily drtiče zrní (metate a mano; jeden nalezený drtič vážil 90 kg!), kamenné sekery (které nikdy nikdo nepoužil), kosti obětovaných zvířat, obsidiánové hroty či obratle rejnoků (určené k rituálnímu pouštění krve), držáky pochodní, hudební nástroje (okaríny, píšťalky, keramické bubny), mořské škeble, křemenné krystaly (poukazující na přítomnost šamanistických rituálů). Zrní a různá semena právě tak jako šneci byli zřejmě potravou pro bohy. Obětiny nebyly v jeskyních uloženy náhodně, ale v určitém pořádku, podobně jako dary na zemském povrchu kopírovaly architektonický kontext.

Sakrální geografie

Mnoho mayských měst bylo postaveno nad jeskyněmi či s cenoty uprostřed. Mnohdy byla pro založení města klíčová právě přítomnost jeskyní. Mayové tím opakovali stvoření světa; posvátná krajina (pyramidové chrámy) byla spojena s krajinou mytologickou (s jeskyní). Město Dos Pilas má ve své blízkosti 22 jeskyní, Oxkintok dokonce víc než 80. Mnoho mayských měst má ve svém obvodu posvátné cenoty – Chichén Itzá, Chac, Dzibichaltún, Maypán, Piedra Negras, Chincultic a další. Ačkoliv sloužily jako zdroje pitné vody, mnohé měly hlubokou náboženskou důležitost. Jestliže je pyramida postavená nad jeskyní, pozemní architektura se stane prodloužením posvátné krajiny. Mnohé mayské pyramidy byly proto „nabity zemskou energií“ a jejich posvátnost potvrzena „vstupem do podsvětí“ pod nimi. ¹⁰⁾

Příkladem takové „sakrální geografie“ je například skupina jeskyní v západním Belize, v divokém kaňonu řeky Roaring Fork River. Sakrální komplex se skládá ze tří jeskyní – Actun Tunichil Muknal, Actun Nah Beh a Actun Uayba Kab – a ceremoniálního střediska Cahal Uitz Na. První jeskyně, přístupná dlouhým broděním či plavbou po ponorné řece, sloužila především k lidským obětem a ukládání keramiky. Celkem bylo v Actun Tunichil Muknal nalezeno 14 lidských obětí, včetně několika dětských (obrázek 23) a 3 břidlicové stély ve svatyni, která zřejmě sloužila k obětování krve. Není známo, k jakému účelu sloužila druhá jeskyně – Actun Nah Beh. Je však spojena širokou, štukem pokrytou procesní cestou sacbé s ceremoniálním střediskem Cahal Uitz Na, které není dosud vyrváno ze spárů deštného lesa, ale několik pyramid a plošin je dobře patrných. Jedna z nalezených stél, vyrobená z přinesené břidlice, ukazuje rozšklebený obličej, snad portrét boha Chaca.

Nedaleko odtud je v prudkém svahu poslední jeskyně – Actun Uayba Kab, která byla pohřebištěm sedmi šamanů a několika dětských obětí. Kromě toho je v ní mnoho skalního umění. Jeskyně má dva kruhové vstupy, pod nimiž je viditelný zbytek kamenné terasy. Z dálky připomíná obličej boha Chaca vytesaného na stéle z Cahal Uitz Na. V klasickém období byl jistě les v okolí jeskyní a města vykácen a poutníci, kteří přicházeli proti proudu řeky, museli sakrální komplex dobře rozpoznat.

Křesťanství a dobyvatelé

Po španělském vpádu v 16. století byli Mayové pokřtěni a mayská duchovní elita zlikvidována. Obřady však nadále vykonávali vesničtí šamani (h-men) a náčelníci klanů, někdy dokonce i domorodí katoličtí kněží. Pohanské rituály pokračovaly a byly doprovázeny i lidskými oběťmi po celé 16. století, možná i déle, jak potvrzují španělské koloniální archivy. Nepotvrzené zprávy hovoří dokonce o lidských obětech v jeskyních a cenotech na Yucatánu až do války kast v 19. století. Španělské úřady vynaložily obrovské úsilí, doprovázené mnohdy hrubým násilím, aby Maye od pohanských zvyků (včetně jeskynních rituálů) odvrátily, ale jen se střídavými úspěchy. Lidské oběti nahradily oběti zvířecí, které jsou ještě dnes tu a tam v odlehlých oblastech praktikovány. A mnohde jsou jeskynní rituály s uctíváním idolů provozovány dodnes. Je zřejmé, že křesťanství zde bylo a je jen povrchovým nátěrem, pod nímž přežívá tisíciletá víra. Mayové stále komunikují se svými starými podsvětními mocnostmi, pány Země.