Generál Patton v Hodoníně

Dějiny jsou jen jedny. Události proběhnou a alternativy zůstanou pouze v našich myšlenkách. Každá alternativa má však své předpoklady i možné důsledky. Nikdy není předem jasné, jak musí věci dopadnout.

Květen 1945. Americká armáda se zastavuje na dohodnuté demarkační linii za Plzní, nepokračuje do Prahy, dle dohod nechává zbytek území osvobodit Rudou armádou. Přestože vstoupili Američané na československé území, to patří jako hlavní osvoboditelce Rudé armádě, Sovětskému svazu. Vojenská akce má své diplomatické pozadí, definici sfér vlivu a do značné míry i určení budoucnosti pro celý tento prostor. Přestože se pak obě armády během roku stáhnou, politický dosah Moskvy je zde natolik silný, zřejmý a na Západě též akceptovaný, že únor 1948 je jen symbolickým vyvrcholením situace, která se zlomila někdy během druhé světové války.

Toliko realita. Připusťme si ale drobné „kdyby“…

Květen 1945. Americká armáda se probíjí v těžkých bojích na Vysočině dále na Moravu. Nejhorší je to mezi Jihlavou a Polnou. Za sebou už má úspěšné osvobození Plzně, třetí armáda se vydala na Prahu, další uskupení se brzy dostávají k Brnu a nejtěžší boje se odehrávají mezi Opavou a Ostravou. Postup amerických jednotek se kolem 8. května zastaví na demarkační linii, která byla určena dosavadní válečnou hranicí mezi protektorátem Čechy a Morava a Slovenským státem.

Každá historická událost musí mít své předpoklady. Pro umístění amerických jednotek na řece Moravě se musí logicky jednat o předpoklady politické a do značné míry velmocenské. Nedejme se však mýlit, naše vlastní kroky, naše vlastní rozhodnutí hrají vždy důležitou roli a nemůžeme vše omluvit velmocenskou hrou.

Historické předpoklady

Tak předně. Prezident Edvard Beneš není veden ve svých diplomatických krocích životním zklamáním z mnichovské zrady a dobře chápe, že naše nutné budoucí zakotvení musí být na Západě. Zklamání se přece nemůže stát impulsem pro jednání racionálního politika. Koketuje sice s nutností jednat také se Sovětským svazem, ale přece jen sídlí v Londýně a jeho hodnotová orientace je jasná. Nemá o sobě vůbec přehnané mínění, jak je skvělým diplomatem, který dokonce zajistí most mezi Východem a Západem. Navíc má po boku skvělého diplomata a pracovitého úředníka Jana Masaryka, který nežije svůj život mezi recepcemi a žoviálními bonmoty. Připravuje Benešovi perfektní podklady, které jasně hovoří o tom, že režim v Moskvě je zločinný a nebezpečný. Když chce přece jen Beneš v roce 1943 podepsat smlouvu se Sovětským svazem, nakonec poslechne britského ministra zahraničí Anthonyho Edena a do Moskvy neodletí, smlouva nevznikne a Josif Stalin musí řešit jiný postup vůči Československu.

Dále. Velmoci jsou si dobře vědomy toho, že budoucnost Evropy je dána tím, kam vkročí noha jakého vojáka. Britové opustí svůj koloniální pohled na svět, který je nutí stále více se starat o Středomoří nežli o střed Evropy. Francouzi jsou si vědomi vlastní slabosti a o to více se snaží hledat a nacházet spojence v dalších a menších zemích.

A především, Američané. Když už jednou vstoupili na evropský kontinent, nechtějí se chovat jako po první válce a stáhnout se následně zpět. Pamatují si Masaryka a jeho ideály, dobře vědí, že Československo bylo jednou z mála demokratických zemí v těžkých třicátých letech rozbouřené Evropy. Vojenská situace jim neumožní osvobodit celé Československo, ale je jim jasné, že zvládnou Čechy a Moravu. Už to bude předpoklad pro jiný vývoj v této zemi.

Naši politici. Londýnská emigrace nespoléhá jen na Beneše, na jeho koncepty, rozhodnutí, směr. Jsou sebevědomí a zorientovaní. Skvělý Hubert Ripka, praktický Josef Šrámek, systematický Prokop Drtina. Jsou dobře informováni o moskevských aktivitách Gottwalda a komunistů, o jejich mocichtivosti. A hlavně vědí, že jim není radno věřit. Pečlivě si připravují poválečný program rozvoje země a odmítnou jet dojednat vládní program do Moskvy. Nenechají se tak zaskočit připraveným programem ze strany Gottwaldova týmu. Domluví se nakonec, že se potkají v březnu 1945 v osvobozené Paříži, aby zde dojednali budoucnost země. Během jednání odmítnou komunistický manévr s vytvořením jednotné Národní fronty. Stejně tak odmítnou plán na povolení pouze omezeného počtu politických stran. Ne. Československo musí být do budoucna parlamentní demokracií se svobodnou politickou soutěží.