Oči, které nevidí – budeme si rozumět s roboty?

Zeptal jsem se, co si dáme k večeři, a dostal jsem odkaz na recept na webu. Asi je čas pořídit nový telefon, tento hlasový asistent mi moc nerozumí (je přeci čtvrtek, a to máme vždycky pizzu).

Vždy, když se vydám z kontinentu přes kanál do spřáteleného království, nějaký čas mi trvá, než si zvyknu, že auta tam nejezdí po té „správné“ straně. Naštěstí místní obyvatelé počítají s takovými návštěvami a na řadě přechodů mají napsáno „dívej se doprava“. Stojím tedy u přechodu, dívám se doprava a vidím přijíždějící automobil, který sice zpomaluje, ale řidič je zahleděný někam úplně jinam a podle úhlu pohledu mne rozhodně nemůže vidět. Pud sebezáchovy mi říká, že v takovém případě se na přechod prostě nevstupuje, i když chodec má přednost (ale také slabší tělesnou schránku než automobil). Automobil před přechodem zastavil, ale řidič se pořád dívá jinam a jsem si jistý, že o mně vůbec neví. Mohu tedy v klidu přejít, nebo ve chvíli, kdy vkročím do vozovky, se auto z nějakého důvodu rozjede?

Teprve teď mi to dochází. Osoba, se kterou se marně snažím navázat oční kontakt, totiž vůbec není řidič. V ostrovním království nejen automobily jezdí na jiné straně, ale také řidiči sedí na druhé straně, než jsme zvyklí z kontinentu. Takže zatímco já se dívám na pasažéra v domnění, že si mne všimne, a já tak budu vědět, že auto zastavuje opravdu proto, abych mohl v klidu přejít, tak skutečný řidič, který mne samozřejmě dobře viděl, vše předpisově provedl a asi se teď diví, proč s přechodem silnice pořád váhám (v horším případě si o mě asi myslí něco nehezkého, což v našich krajích dávají někteří hlasitě najevo).

Za podobnými příhodami ani nemusíme jezdit do Spojeného království, jistě jste takovou situaci zažili i u nás, a to nejen v interakci mezi chodcem a řidičem. Správný řidič se nejen řídí dopravními předpisy, ale také předvídá, jak se v dané situaci zachovají ostatní účastníci silničního provozu. A oční kontakt v tom hraje důležitou roli. Teď si ale představte situaci, že v automobilu žádné oči nejsou. Tedy oči lidské, které nám toho dokážou tolik říct o úmyslech osoby, jež je jejich nositelem. Ten automobil sice řidiče má, ale počítačového. Autonomní vozy jsou už dnes vybaveny velkým množstvím senzorů, jejichž dokonalost je v řadě případů větší než schopnosti našich vlastních smyslů. Dokážou tak reagovat i v situacích, na které by byl lidský řidič krátký, a pokud by se po silnicích pohybovaly jen vozy autonomní, počet havárií a kolizí by byl jistě minimální. Oči ale nemají, tedy ty oči, které nás ujistí o jejich úmyslech.

Stále rychlejší rozvoj technologií, jako jsou autonomní vozy nebo osobní digitální asistenti, bude přinášet více a více situací, kdy budou lidé a stroje v přímém kontaktu. Jak budeme s takovými automaty komunikovat? Budeme si vůbec rozumět? Naučí se stroje naše zvyklosti, nebo se naopak my sami budeme muset přizpůsobit nové situaci?

Vůbec mi nerozumí

Příhoda s přechodem může znít úsměvně, ale názorně ukazuje, že komunikace není vždy jen přímá, například slovy, ale důležitou roli hrají i další aspekty, ať už řeč těla, nebo zmíněný oční kontakt. Pokud tyto signály nejsou v souladu, indikuje to, že něco není v pořádku, a v takovém případě je dobré býti na pozoru.