i

Aktuální číslo:

2018/12

Téma měsíce:

Jednotky SI

Ztracený potápník

 |  16. 7. 2018
 |  Vesmír 97, 420, 2018/7
 |  Téma: Co kdyby…

„Konference jsou od toho, abys tam navazoval styky a chlastal,“ řekl mi kdysi jeden nejmenovaný kamarád. „Pokud tam nejde dělat ani jedno, nemá skoro cenu na ně chodit.“

Na této se nedalo ani pít, ani navazovat styky. Většinu účastníků jsem totiž alespoň od pohledu znal a ty zbylé jsem pro změnu poznat netoužil. Já blázen se totiž nechal ukecat a zase jsem vyrazil na jednu z oněch zábavných besed s věčně zeleným tématem Evoluce versus stvoření. Publikum jako obvykle v takových případech sestávalo z naivních studentíků, vědců, kteří se dneska zrovna neměli kde jinde pohádat, a několika nadšenců s biblí pod paží. Toto však byla pořádná konference, žádný diskusní kroužek. Což v praxi znamenalo, že na jedné straně ringu seděli biologové, pražský arcibiskup a vrchní zemský a pražský rabín, kteří všichni horovali ve prospěch zdravého rozumu a vzájemné tolerance. Sláva Bohu na nebesích, ať už tam je, či není. V druhém rohu si zahřívali rukavice pravověrní kreacionisté.

„To zas bude bžunda,“ šťouchl do mě loktem Radim, můj kamarád, který mě na podobné akce už léta doprovázel. Radim byl antropolog s trochu zvráceným smyslem pro humor, což mu umožňovalo snášet podobná představení bez větší psychické újmy rok za rokem. To na mně už se v sedmadvaceti projevovala mírná únava materiálu. Nejde o to, že mám doktorát z evoluční biologie. Jde o to, že poslouchat bláboly o tom, jak Zemi i celý Vesmír stvořil Bůh někdy v době, kdy jsme podle archeologů byli těsně před vynálezem kola, a jak všichni astrofyzici, paleontologové, biologové i archeologové lidem koordinovaně lžou, vás brzy přestane bavit.

Venku dokvétaly břízy, vzduch se tetelil teplem. Praha bzučela jako správná včelí dělnice a slunce kreslilo přes okna posluchárny na protější stěně velezajímavé vzory. Sálem dozněla poslední slova přednášky o evoluci oka a ozval se potlesk všech posluchačů, kterým na stolečku neležela láskyplně ohmataná Bible.

„To není pravda,“ rozmáchl se rukou mladík v kostkované flanelové košili, když byl posléze konečně vyhlášen čas na dotazy.

„Teď dávej pozor,“ naklonil se ke mně se smíchem Radim, „Franta je nebezpečnej argumentační protivník.“

„Něco jako Namydlenej Sam?“ zeptal jsem se, vzpomínaje na břitký intelekt jednoho z nejbrilantnějších církevních řečníků, jenž svedl známou bitvu o evoluci s Thomasem Henrym Huxleym. „Ty ho znáš?“

„No namydlenej von asi trochu bude, ale to mejdlo se mu nejspíš dostalo uchem do hlavy. Viděl jsem ho na jedné debatě před čtvrt rokem. Schválně, sleduj jeho vytříbený styl…“

Zadumaně jsem si kousl do jablečné müsli tyčinky a zvědavě upřel oči na gestikulujícího Františka.

„To není pravda!“ zopakoval znovu a vyčítavě ukázal prstem.

„No jo,“ rozsvítil se Radim. „Celej von!“

„Co není pravda?“ zeptal se v neblahé předtuše přednášející dobromyslným tónem, jaký si obvykle vyhrazujeme pro tříleté děti.

„Viděli jste někdy, že by z vody vylezla ryba a stala se žábou?“ zahulákal ublíženě Franta a dlouhé vlasy v culíku mu zuřivě poletovaly kolem obličeje.

„Ale já jsem mluvil o genu PAX6, pane kolego,“ zabubnoval nervózně prsty na stůl ubohý docent středního věku. „Bohužel mi není jasné, o jakých žábách to mluvíte.“

„Žáby,“ opakoval mladík v kostkované košili přeskakujícím hlasem. „A to je přesně ono! Nikde nejsou vidět rybí žáby! Není to pravda!“

„Myslíte… žábry?“

„Myslím to, že oko je příliš dokonalý orgán, který nemohl vzniknout evolucí. Je to důkaz božího stvoření!“

„Cože?“ utřel si mučený biolog čelo kapesníkem. „Vy jste mě asi neposlouchal, pane kolego,“ zkusil to přednášející jinudy. „Jak víte, že oko je důkazem proti evoluci a že evoluce neexistuje?“

„Pán Ježíš mi to řekl,“ kontroval Franta a založil si ruce na prsou. „Kristus vyjeví svou pravdu všem, kteří o ni stojí.“

Kristus asi něco vyjevil i panu přednášejícímu, protože povážlivě zbledl, zakuckal se a s omluvou, že musí běžet zpátky do laboratoře na důležitou schůzku, si rychle sbalil všechny věci a odkráčel. Evidentně nováček.

„Vidíš, vidíš,“ poznamenal suše Radim. „Kdyby to chudáci fyzici věděli, nemuseli by za ty bezbožný peníze stavět urychlovače a mohli se rovnou zeptat Kristapána v nejbližším kostele. Neutrina by vyskakovala ze zpovědnice a všichni by byli spokojení. No nic, pojď si dát nějakou sváču.“ S těmi slovy se stejně jako ostatní zvedl a zamířil do předsálí, kde na diskutující čekalo malé občerstvení. Po přestávce jsme se znovu usadili do lavic a ukolébáni plným žaludkem doufali, že už to bude lepší. Nebylo. Nakonec jsme však i tuto konferenci přežili ve zdraví a navzdory rodinné anamnéze, věštící mi mrtvici v relativně brzkém věku, pokud se nepřestanu rozčilovat, jsem i tentokrát dožil večera. Radim na mě útrpně zamrkal a rozloučil se s tím, že má všeho právě tak akorát a že už se nemůže dočkat, až si dá doma dvě deci bílého pro uklidnění. Popřál jsem jeho chuťovým i mozkovým buňkám příjemný zážitek, potřásl si s ním rukou a slíbil, že se u něj v laboratoři zastavím hned, jak najdu volnou chvilku.

„Nezapomeň,“ připomněl mi ještě při loučení. „Mrkni na ten záznam z tiskovky.“

„Neboj,“ odtušil jsem. „Oznámení o přečtení lidského genomu − to bych si přece nenechal ujít.“

Protlačil jsem se hemžícím se davem a rychle se vymotal z budovy ven, kde mě do nosu uhodil vlahý večerní vzduch. Zhluboka jsem se nadechl, protáhl záda a skrz rozsvícené světlo pouliční lampy jsem zvedl unavené oči k obloze.

„Tak co?“ zeptal jsem se tiše Boha. „Slyšels?“ Odněkud přiletěl komár, přistál mi na nehybném obličeji a snažil se pumpovat zadečkem. Ale to se přepočítal, mně už dneska nikdo krev pít nebude. Zabil jsem komára, pomodlil se za jeho duši, aby buddhisté nepřišli zkrátka, a pískaje si nějakou omšelou melodii, vydal jsem se noční Prahou vstříc domovu. Neušel jsem ale ani deset kroků, když na mě někdo zavolal, abych počkal. Otočil jsem se a strnul hrůzou. Houpavým krokem postřeleného velblouda se ke mně přibližoval mladý kreacionistický adept František, až se mu culík komíhal na všechny strany.

„Ahoj, taky jdeš tudy? Bezva! Máme společnou cestu. To musí být osud. Půjdu s tebou a můžeme si ještě povídat.“

„No jo,“ zablekotal jsem a hledal ústupovou cestu. Marně. Vykročili jsme tedy spolu k první křižovatce. A tam nás srazilo to auto.

* * *

Myslím, že jsem umřel. Takže věřící mají pravdu. Po smrti není nekonečná nicota… Nejdřív sice byla tma, ale nyní jsem přes zavřená víčka vnímal, že mě obklopuje zářivé bílé světlo. Poplašeně jsem otevřel oči. Čekal jsem opravdu všechno, včetně čtveráckého rokokového andělíčka s tváří baculatého předškoláka. Skutečnost ovšem překonala moje nejdivočejší představy. Ocitl jsem se v obrovské přeplněné hale, připomínající nejvíc ze všeho mezinárodní letiště. Vedle mě se ze země sbíral modlící se František a před námi svítila obrazovka pořadníkového systému. Nevěřícně jsem si protřel oči a přistoupil blíž.

„Přirozená smrt, nehoda, sebevražda, vražda, nemoc, příčina smrti neznámá,“ přečetl jsem nahlas některé z nadpisů. „Ježíši Kriste,“ ujelo mi. „Nerouhej se, neznabohu,“ napomenul mě František, koukaje mi přes rameno. Kolem nás se protáhl nějaký muž a vida, že nerozhodně stojíme, zmáčkl letargicky tlačítko „Sebevražda“, vzal si lístek s pořadovým číslem a zase někam zmizel. Franta si uplivl.

„Co je?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Nesnáším sebevrahy,“ rozohnil se. „Neměli by je ani pohřbívat na hřbitově. Nechápu, co tady vůbec dělá!“

„Je zajímavé, že sebevraždu spáchali i mnozí přesvědčení věřící,“ podotkl jsem, aby řeč nestála. „Třeba oba bývalí kapitáni lodi Beagle, na níž se plavil Charles Darwin, Pringle Stokes i Robert FitzRoy,“ vzpomněl jsem si. „Stokes se tak nešikovně střelil do hlavy, že umíral v bolestech dalších dvanáct dnů, a FitzRoy se na stará kolena podřezal břitvou.“

„Není divu,“ opáčil přesvědčeně Franta. „Ta loď byla prokletá.“

Vybídl jsem Františka, aby si zvolil první. „Nehoda, nebo vražda?“ podíval se na mě. „Myslím, že nehoda,“ pokrčil jsem rameny. Snad to nebylo auto nějakého zoufalého účastníka konference. Přístroj zabzučel a objevil se lístek s pořadovým číslem, rozepsaným ciferně na tři řádky. „Na,“ podal mi Franta druhý lístek. „Tady je tvoje jízdenka do pekla. Teď budeš pykat.“ Pak něco cinklo. Na obrazovce vysoko nad námi se objevilo číslo odhadem o deset řádů nižší, než jaké jsme měli my. Polkl jsem. Jak se zdá, pykat budeme asi oba a hodně dlouho. Našli jsme si volná místa, zhroutili se do pohodlných sedaček a ponořili se do hlubokého, melancholického, zoufalého mlčení. Nikdo kolem si nás nevšímal. „K čertu,“ zaklel jsem nakonec a v návalu vzteku zmačkal lístek v dlani. V tu chvíli se před námi objevil podsaditý holohlavý padesátník s plnovousem. Pleš i uhrančivě modré oči se mu divoce zaleskly, když se na nás zazubil. Franta zvedl podezřívavě hlavu. Zato mně spadla čelist. Před námi stál Craig Venter v banánové košili a díval se na nás tím svým vážným pohledem.

„Pánové,“ usmál se na nás, „mám pro vás neodolatelnou nabídku.“

František zbystřil. „Odstup, ďáble!“ zařval. „Tady je království boží a ty nade mnou nemáš moci!“

Venter si teatrálně pohladil lysé čelo a pokrčil rameny: „Omyl, mladíku. Tohle je imigrační centrum před vstupem do očistce. Než se dostanete do nebe, pokud vůbec, budou na Zemi vládnout roboti a největším zvířetem v Africe bude koza. Když už jsme u Afriky,“ zapíchl Frantovi pohled do očí, „před chvílí jsem potkal Davida Livingstona. Za chvíli snad už přijde na řadu. Opravdu si mě nechcete poslechnout?“

Kývli jsme oba a myslím, že dost rychle.

„Je tu nuda,“ začal sklesle. „A tak mě napadlo, že si vyberu nějakého nadějného mrtvého šťastlivce a splním mu jedno obyčejné přání.“

„Jen tak?“ ujišťoval se nevěřícně František.

„Jen tak, pro ukrácení dlouhé chvíle,“ zvedl ďábel dva prsty k přísaze. „Žádné duše, žádné úpisy. Hlavně si přejte něco pořádného, triviality mě nudí k smrti.“

„A může to být cokoli?“ zeptal jsem se rychle.

„V podstatě skoro ano,“ zamyslel se. „Zkus to.“

„Chci vidět živého Charlese Darwina,“ vyhrkl jsem rychle dřív, než se František mohl dostat ke slovu. Venter se lišácky usmál.

„Tvé přání je mi rozkazem!“ S tanečním gestem luskl prsty a byla tma.

* * *

Naráz jsme se octli v Darwinově pracovně v Downu. Starý pán seděl zády k nám u stolu a něco psal. Zjevně nás neviděl ani neslyšel, což jsem kvitoval, protože František skuhral cosi o třech satanech a strašlivém spiknutí.

„Je březen roku 1882,“ pravil Venter a s rukama za zády se naklonil nad starcem, píšícím dopis. „Za necelé dva měsíce se Charles Darwin odebere na pravdu boží.“

„To snad ne,“ rozčílil se Franta. „Takový kacíř?!“

Nyní vidíte 61 % článku. Co dál:

Jsem předplatitel, mám plný přístup
Jsem návštěvník
Chci si přečíst celé číslo
Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru. Více o předplatném
TÉMA MĚSÍCE: Co kdyby…
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie

O autorovi

Josef Lhotský

RNDr. Josef Lhotský, Ph.D., (*1986) vystudoval teoretickou a evoluční biologii na PřF UK, kde se zabýval fenoménem symbiózy v evoluci, teorií symbiogeneze a dějinami evolučního myšlení. Přednášel na PřF UK, FSS MU a FF UP. Je autorem knih Symbiotický vesmír: biologický horizont událostí, Úvod do studia symbiotických interakcí mikroorganismů. Nový pohled na viry a bakterie a Sen noci darwinovské aneb O čem se vám v souvislosti s evolucí ani nezdá. V roce 2016 získal cenu nakladatelství Academia za překlad vědecké & populárně naučné literatury.
Lhotský Josef

Další články k tématu

Strašlivé ezo: horor souladu s přírodouuzamčeno

Souladu s Přírodou je dnes dosahováno systematicky, institucionálně a povinně. To vše díky zdánlivě překvapivému propojení válečného vývoje raket...

Co když se probudí sopky pod antarktickým ledem?

Antarktida je rozlehlá pustina pokrytá největším ledovým příkrovem světa, který obsahuje asi 90 % globálních zásob sladké vody. Funguje jako obří...

Oči, které nevidí – budeme si rozumět s roboty?uzamčeno

Zeptal jsem se, co si dáme k večeři, a dostal jsem odkaz na recept na webu. Asi je čas pořídit nový telefon, tento hlasový asistent mi moc...

Generál Patton v Hodoníněuzamčeno

Dějiny jsou jen jedny. Události proběhnou a alternativy zůstanou pouze v našich myšlenkách. Každá alternativa má však své předpoklady i možné...

Země na eliptické drázeuzamčeno

Hned na úvod se přiznám: nemám rád antropický princip, dokonce ani v jeho tzv. slabé variantě. Jsme tady díky absurdní náhodě – kdyby nebylo...

Co kdyby... Fikce inspirovaná fakty

„Poté, co Kim Čong-un za záhadných okolností zemřel, zjevně otráven radioaktivní krevetou, kterou pozřel během návštěvy továrny na výrobu mražené...

Doporučujeme

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Ondřej Vrtiška  |  3. 12. 2018
Forenzní genetička Halina Šimková donedávna v Kriminalistickém ústavu Praha analyzovala DNA a pomáhala odhalovat vrahy, násilníky a zloděje. To ji...
Sedm základních kamenů

Sedm základních kamenů

Ivan Boháček  |  3. 12. 2018
Začalo to metrem. Ve dnech, kdy jde toto číslo Vesmíru do tiskárny, probíhá ve Versailles 26. konference pro váhy a míry (CGPM, Conférence...
Je resveratrol opravdu lék proti stárnutí?

Je resveratrol opravdu lék proti stárnutí?

O resveratrolu jsme léta slýchali ve spojitosti s příznivými účinky pití červeného vína či s tzv. francouzským paradoxem. Pak se objevily zprávy,...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné