Lidová píseň v zajetí estetické cenzury

První polovina 19. století znamenala pro českou společnost a její vztah k lidové kultuře významný odrazový můstek. Velké ediční počiny věnované lidové písni se do budoucna staly studnou pro uchování a čerpání kulturního dědictví, zároveň ale také konzervou plnou kodifikovaných písňových variant, naleštěným zrcadlem podávajícím nikoliv věrný, ale idealizovaný obraz lidové zpěvnosti. Důvodů najdeme hned několik, všechny však do jisté míry souvisejí se selekcí – píseň totiž na cestě mezi živou tradicí a tištěným vydáním čekal hned trojí výběr: zpěvák zva­žoval, co sběrateli zazpívá; sběratel se rozhodoval, zda píseň stojí za zaznamenání; editor připravoval dílo, do něhož písně vybíral podle účelu edice (písňová sbírka, výbor, zpěvník, učebnice), ale také podle svých znalostí, množství zaznamenaného materiálu či finančních možností, v neposlední řadě i podle aktuálního kulturně­politického kontextu a předpokládané společenské objednávky.

Vydávání písňových, ale i dalších folklorních textů bylo v první polovině 19. století značně komplikované. Bylo nezbytné podřídit se oficiálním cenzurním předpisům, které zapovídaly vše, co bylo namířeno proti náboženství či státu a odporovalo dobrým mravům, důležité bylo ale také dodržení společenských konvencí či estetických a etických parametrů. Většina sbírek z této (ale i pozdější) doby je tak poplatná moralistně prudérnímu veřejnému mínění, estetickému hodnocení písně i vlasteneckým cílům a ideálům.

Estetické posuzování se týkalo především lidového humoru – ten svou přímočarostí odrazoval zjemnělé městské vzdělance vyznávající dobové ideály romantismu, který se obdivoval lidu jakožto nositeli dávné nezkažené kultury, strážci národního ducha i velkému tvůrci kolektivního umění. K výjimkám patřila například sběratelská činnost Jana Jeníka z Bratřic, vlasteneckého šlechtice a vysloužilého důstojníka, který však nebyl sběratelem v dnešním slova smyslu – písně i další folklorní útvary zaznamenával na základě vlastní paměti, nikoliv od lidových zpěváků ve městě či na venkově. Jeho zápisy nebyly určeny ke zveřejnění, byly proto zachyceny bez předsudků a jakékoliv selekce. Je známo, že Jeník dal část své písňové sbírky k dispozici dvěma soupeřům o prvenství na poli vydání českých lidových písní – Františku Ladislavu Čelakovskému a Janu Ritterovi z Rittersberka. Oba editoři ovšem vulgární či obscénní znění některých textů eufemizovali nebo parafrá­zovali, v důsledku čehož byl komický účinek písní oslaben. Jeníkovo dílo se ve větší míře podařilo veřejnosti zpřístupnit teprve v prů­běhu 20. století, až do devadesátých let však byli i moderní editoři nuceni dopad vulgarismů a obscénních motivů nějakým způsobem potlačit: vytečkováním výrazů, užitím švabachových liter nebo vynecháním celých písní. Ještě roku 1989 byl Karel Dvořák nucen škrtnout jednu sloku Jeníkovy obscénní písně, ze které tak v jeho vydání zbyla pouze první sloka a původní Jeníkův dovětek:

Basama lelky teremtete!

Pročpak ty holky neděbete?

Já bych děbal, nemám pičky,

musím děbat do čepičky!