Jak eliminovat nevhodnou četbu

Zákon o braku a pornografii byl v meziválečném Československu připravován po více než desetiletí a představoval důležité téma tehdejšího diskurzu o cenzuře.

Soustavné úsilí o regulaci literatury, která měla svou přepjatou fantastičností, tematizací násilných činů či explicitním zachycením lidské sexuality negativně ovlivňovat společnost, především méně vzdělané skupiny obyvatelstva či mládež, lze sledovat po dlouhá desetiletí před vznikem Československa. Relativně ustálenou podobu pak střet odpůrců s touto nežádoucí literaturou získával od posledních let 19. století. Tehdy se problematiky boje proti tzv. braku a pornografii aktivně ujaly lidovýchovné instituce, zakládané se záměrem soustavného osvětového působení na nejširší vrstvy obyvatelstva.

Poválečné uvolnění knižního trhu, otevření hranic i vidina zisku, který byl s možností distribuce „senzační“ populární četby spojen, se bezprostředně po válce promítly do rychlého nárůstu jejích rozmanitých forem, který vyvolával pozornost nejen potenciálních kupců, ale i odpůrců. Markantní nárůst množství závadné četby byl bezprostředně po válce registrován zejména v Německu, kde se opatření proti ní dokonce promítla i do textu Výmarské ústavy.

Brak a pornografie jako společenská hrozba

Již v prvních měsících existence Československa dobový tisk opakovaně upozorňoval na přítomnost nevhodných titulů v knihkupectvích. V květnu 1919 například anonymní autor vyzýval na stránkách časopisu Týdenní kronika cenzurní orgány i knihkupce, aby bojkotem a účinnými restrikcemi razantně postupovali proti „vydavatelům takovýchto škvárů, kteří se […] kasají svou vlasteneckostí a jsou hotovi vydati každé svinstvo, jen když jde hodně na odbyt“. Zprávy dobového tisku i úsilí lidovýchovných institucí mapovat aktuál­ní dění na knižním trhu a upozorňovat na možná nebezpečí se záhy promítly i do úředních opatření namířených zejména proti rozmanitým místům distribuce populární literatury.