Oddělení zvláštních fondů v době normalizační

Některé knihy, které byly na konci šedesátých let uvolněny (T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Josefa Pekaře ad.), se přitom na počátku sedmdesátých let stěhovaly zpět do prohibit. U mnohých se tento cyklus „zákaz–návrat“ zopakoval dokonce třikrát: 1. 1939–1945; 2. počátek padesátých let až 1968; 3. počátek sedmdesátých let až 1989.

Už v letech 1969 a 1970 vydalo ministerstvo kultury provizorní pokyny, v nichž se uvádělo, že je potřeba se vrátit před rok 1968, přičemž je nutno přednostně vyřazovat díla (a periodický tisk) publikovaná v letech 1968–1969 a též díla poúnorových a posrpnových emigrantů. K vlastnímu zřízení oddělení zvláštních fondů (OZF) došlo ve Státní knihovně (SK; dnešní Národní knihovna) v roce 1971 na pokyn ministerstva kultury; náplň práce a způsob organizování tohoto fondu však bylo nutno teprve vymezit. Stalo se tak v roce 1972, kdy vyšla Směrnice ministerstva kultury ČSR o zvláštních fondech tiskovin v knihovnách jednotné soustavy ČSR a Pokyny ministerstva kultury ČSR k prověrce knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR. Jimi byly definovány dvě základní kategorie závadných tiskovin:

1. Tiskoviny s protistátním obsahem (označené jako „P“); jednalo se o tiskoviny hanobící ČSSR a jiné socialistické země, dále emigrantské tiskoviny zaměřené proti socialistickému zřízení, trockistické a bělogvardějské tituly, tituly fašistické, propagující národnostní nebo rasovou nesnášenlivost, a tiskoviny, které jsou v hrubém rozporu se zásadami socialistické morálky.

2. Tiskoviny se závadným politicko-ideovým obsahem („Z“), tj. takové tituly, které byly v rozporu se základními principy socialistického zřízení.

Kategorii „P“ mohla shromažďovat jen SK ČSR a Knihovna Ústavu marxismu-leninismu, kategorii „Z“ všechny ostatní knihovny s právem zvláštních fondů. Bylo stanoveno, že „vyřazené tiskoviny budou uloženy podle prostorových možností […] ve zvláštních místnostech, do nichž bude mít přístup jen ředitel nebo jiný pověřený pracovník“.