Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Mitóza a amitóza

 |  4. 6. 2015
 |  Vesmír 94, 364, 2015/6

Pod kůži zažrané „pravdy“ bezmyšlenkovitě tradované po celá desetiletí nám brání vidět pestrý svět okolo. Uvítám od čtenářů poukazy na další podobné obraty.

Profáze – metafáze – anafáze – telofáze, umí to každý středoškolák; ti vnímavější ještě vědí o interfázi a meióze. Účelem toho nádherného tance chromozomů je podělit genetickým materiálem rovnoměrně dvě dceřiná jádra. (Tedy ne nutně dceřiné buňky: mnohonásobnou mitózou mohou vznikat buňky obsahující až tisíce jader, jako například u raných embryí octomilky nebo u myxomycet.)

A teď to přijde: objeví se poznámka, že někteří tvorové mohou mít také amitózu, dělení jádra jednoduchým zaškrcením. Pojem patrně z dávných dob, kdy se u některých „nižších“ eukaryot nedařilo mitózu dokumentovat, protože není doprovázena rozpadem jaderné membrány. Dnes víme, že probíhá sice skrytě, uzavřená v membráně, ale přesně tak, jak byla popsána u organismů „vyšších“, i když nakonec vskutku pozorujeme „pouhé“ zaškrcení jádra a jeho rozdělení. Amitóza sice neexistuje, ale už přes 100 let zapleveluje učebnice i hlavy. Co by se snad dnes dalo nazvat amitózou, jsou velice speciální případy dělení jádra – avšak právě u nich se pojem vůbec nepoužívá.

1. Nejlepším kandidátem je makronukleus nálevníků: k obsluze obrovské buňky je třeba genetický materiál mnohosetkrát namnožit: pak pochopitelně stačí dělení zaškrcením, protože nehrozí ztráta některých „položek“. (Mikronukleus se přitom dělí spořádaně klasickou mitózou.)

2. Snad by se tak daly nazvat i nejrůznější poruchy dělení jádra ve specializovaných a obvykle mnohojaderných buňkách některých tkání. Jev s názvem a-mitóza, tj. absence mitózy, se koneckonců týká i specializovaných buněk, jejichž jádra se už nebudou dělit vůbec.

3. No a pak jsou tu bezjaderné buňky jako savčí krvinky a krevní destičky anebo buňky oční čočky. Tam se nemá co dělit mitózou ani nijak jinak.

Avšak obecně vzato, eukaryoti amitózu neznají.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Molekulární biologie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Ondřej Vrtiška  |  12. 10. 2018
Co nám studium zaniklých civilizací může říct o té naší? I tomu se bude věnovat přednáška Učené společnosti ČR, kterou v úterý 16. října přednese...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné