Mitóza a amitóza

Profáze – metafáze – anafáze – telofáze, umí to každý středoškolák; ti vnímavější ještě vědí o interfázi a meióze. Účelem toho nádherného tance chromozomů je podělit genetickým materiálem rovnoměrně dvě dceřiná jádra. (Tedy ne nutně dceřiné buňky: mnohonásobnou mitózou mohou vznikat buňky obsahující až tisíce jader, jako například u raných embryí octomilky nebo u myxomycet.)

A teď to přijde: objeví se poznámka, že někteří tvorové mohou mít také amitózu, dělení jádra jednoduchým zaškrcením. Pojem patrně z dávných dob, kdy se u některých „nižších“ eukaryot nedařilo mitózu dokumentovat, protože není doprovázena rozpadem jaderné membrány. Dnes víme, že probíhá sice skrytě, uzavřená v membráně, ale přesně tak, jak byla popsána u organismů „vyšších“, i když nakonec vskutku pozorujeme „pouhé“ zaškrcení jádra a jeho rozdělení. Amitóza sice neexistuje, ale už přes 100 let zapleveluje učebnice i hlavy. Co by se snad dnes dalo nazvat amitózou, jsou velice speciální případy dělení jádra – avšak právě u nich se pojem vůbec nepoužívá.

1. Nejlepším kandidátem je makronukleus nálevníků: k obsluze obrovské buňky je třeba genetický materiál mnohosetkrát namnožit: pak pochopitelně stačí dělení zaškrcením, protože nehrozí ztráta některých „položek“. (Mikronukleus se přitom dělí spořádaně klasickou mitózou.)

2. Snad by se tak daly nazvat i nejrůznější poruchy dělení jádra ve specializovaných a obvykle mnohojaderných buňkách některých tkání. Jev s názvem a-mitóza, tj. absence mitózy, se koneckonců týká i specializovaných buněk, jejichž jádra se už nebudou dělit vůbec.

3. No a pak jsou tu bezjaderné buňky jako savčí krvinky a krevní destičky anebo buňky oční čočky. Tam se nemá co dělit mitózou ani nijak jinak.

Avšak obecně vzato, eukaryoti amitózu neznají.