Divoký kůň nebyl šedivý

Reakce autorů článku Divocí koně. Geny promluvily, byli to hnědáci. (Vesmír 94, 484, 2015/9) na komentář Evžena Kůse (Vesmír 94, 642, 2015/11).

Jsme rádi, že náš článek vyvolal diskusi a děkujeme Evženu Kůsovi za reakci a zajímavé postřehy. Co se týče koně Převalského, je v současnosti věrohodně potvrzena jeho identita jakožto samostatné evoluční linie. Na velmi robustních datech to recentně ukázala průlomová práce Orlando et al. (2013), která na úrovni (vůbec prvních) kompletně osekvenovaných genomů porovnávala koně Převalského nejen se dvěma pleistocenními koňmi z Asie (stáří 43 tisíc let) a Aljašky (stáří neuvěřitelných 560–780 tisíc let!), ale také s pěti moderními plemeny. Výsledek byl jednoznačný: evoluční linie domácích koní a koně Převalského se rozdělily před 38–72 tisíci let bez náznaku dalšího genetického promísení. Kůň Převalského tedy není předkem domácího koně, a to ani nejpodobnějších a geograficky nejbližších plemen typu mongolského ponyho, u nichž se introgrese (genetické přimíšení) koně Převalského vzhledem k několika tisíciletím sympatrického výskytu předpokládala. Vzhledem k dlouhé době genetické segregace linií koně Převalského a koní druhu či druhového komplexu Equus ferus (z něhož je odvozen domácí kůň) a konstantním morfologickým a karyologickým rozdílům mezi oběma liniemi (počet chromozomů: 2n = 66 oproti 64–65 u koně domácího) však podle názoru řady autorů více odpovídá klasifikace koně Převalského jako samostatného druhu, s čímž se ztotožňujeme.

Omyl šedivého zbarvení

Mylný předpoklad šedého zbarvení u divokého koně zdůrazňujeme, abychom vyvrátili v populární a bohužel i vzdělávací literatuře stále se opakující omyl, který vede k zavádějícímu označování velmi prošlechtěných plemen jako polský konik, Heckův kůň či Dülmenský pony za koně vzhledem divokým koním odpovídající, nebo dokonce z nich odvozené. Jde o vykonstruovaný a přežitý mýtus, jejž uvádíme na pravou míru. Tento mýtus o archaičnosti zejména polského konika vede k dezinformovanosti a následně k jeho vysazování do volné přírody na Balkáně a Iberském poloostrově. Zde se kříží s unikátními, často velmi starými místními plemeny, a působí tak v jejich jedinečném genofondu nevratné škody. Přesně tímto způsobem přišel ve 20. století o svůj jedinečný charakter Dülmenský pony, jehož mělo křížení s jinými plemeny, zejména právě s polským konikem, „zachránit“ před inbrední depresí a částečně i ujednotit fenotyp blíže k šedému konikovi.

I v případě balkánských a iberských plemen se tak v současnosti děje za tichého přihlížení odborné veřejnosti. Paradoxně v době závažných změn životního prostředí, kdy je zachování jedinečných lokálních forem, plemen a odrůd ze zcela objektivních důvodů považováno za jednu z priorit ochrany kulturního a přírodního dědictví.

Nebyli jen hnědáci

Melanii Pruvost i čtenářům se tímto omlouváme, v objemu zpracovávané literatury nám pohlaví první autorky uniklo. Ale zpět ke zbarvení koní – nikde nepíšeme, stejně jako autoři, z nichž čerpáme, že by všichni divocí koně byli hnědáci, už proto, jak uvádíme, že mezi divokými koni středního holocénu byli prokazatelně zastoupeni v nemalé míře vraníci. („Ve středním holocénu… se ve vzorku poprvé objevili také koně černí.“) Stať o leopardím zbarvení pak ostatně zakončujeme sdělením: „…je ovšem potřeba dodat, že zbarvení je u koně ovlivňováno více než deseti různými geny v desítkách lokusů, takže přítomnost určité alely zdaleka neznamená, že se fenotypově projeví.“ Tím výskyt vzácných typů zbarvení nikterak nezpochybňujeme, jen poukazujeme na to, co sami autoři „leopardí senzace“ ve svých výsledcích uvádějí, ovšem ne zcela zohledňují, totiž že: „…nositelé recesivní ,skvrnité‘ alely měli zároveň kombinaci dominantních alel podmiňující zbarvení hnědáka, zůstává (tedy) otázkou, zda, do jaké míry a s jakou frekvencí se u divokých koní skvrnitost skutečně objevovala“ (viz Pruvost et al. 2011, Table 1 – sloupec Basic color). Upozorňujeme prostě na to, že prostou přítomnost jedné alely, zejména v kombinaci s dominantními vlohami pro zcela jiné zbarvení, nelze interpretovat „na tvrdo“ ve smyslu kontrastního zbarvení typu dalmatin, jak to prezentovali autoři (viz Pruvost et al. 2011). Nejsme to tedy jen my, kdo se dopouští senzačních zkratek, nýbrž někteří autoři, z nichž čerpáme, a máme pochopitelně potřebu na to upozornit.

Vlohy pro neobvyklé typy zbarvení

Sluší se jistě říci, že další genetické analýzy archaické DNA ze subfosilních kostí zcela jistě u divokých koní odhalí ještě výrazně vyšší variabilitu alel potenciálně ovlivňujících zbarvení, časem možná i celé spektrum známé u koní domácích. Vlohy pro různé typy zbarvení divocí koně nesporně měli a neobvyklé typy zbarvení se u nich tu a tam skutečně dlouho před domestikací objevit mohly. Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že vlohy pro všechny typy zbarvení geneticky dobře zdokumentované u koní domácích již v době bronzové vznikly mutacemi během pouhých 1500 let, které uplynuly od domestikace. Variabilita genů (alel) ovlivňujících zbarvení již v divoké populaci byla, prostě se jen fenotypově ve větším měřítku prosadila až vlivem chovatelských intervencí člověka, patrně driftem a příbuzenskou plemenitbou. Nic víc, nic míň.

Nejde o nic záhadného, vlohy pro neobvyklé zbarvení mají snad všechny druhy obratlovců – stačí se podívat, jak různorodé, od divokého předka na hony vzdálené (nejen) barevné variety dokáže člověk vyšlechtit během pár desítek generací u ryb, plazů, ptáků i savců, o všemožných domácích zvířatech nemluvě. Z tohoto úhlu pohledu pak není objev alely pro „leopardí zbarvení“ u predomestikačních koní ničím neobvyklým, a vlastně ani nečekaným.

Mimochodem v článku Ludwig et al. (2009) byly kresby šedých koní z Chauvetovy jeskyně ve Francii poněkud unáhleně explicitně prezentovány jako důkaz existence šedých koní, kterážto argumentace se následně objevila i ve sděleních jiných autorů. Po upozornění hippologa Henriho Kerkdijk-Ottena (2013, osobní sdělení) na to, že zdejší kresby jsou vesměs dělány uhlem, a šedou barvou jsou proto vyobrazena i ostatní zvířata, pratuři, nosorožci, lvi a jeleni, uznal Ludwig v rámci korespondence unáhlenost argumentace, to se však již do vědecké literatury nedostalo.

Náznak grošování

Náznak grošování se objevuje u řady plemen, včetně exmoorského ponyho, která jinak vyloženě grošovaná nejsou a nikdo by je grošáky nenazval. V případě úvodního obrázku z našeho článku je však ono naznačené grošování zjevně způsobeno charakterem povrchu stěny, který je dobře patrný pod ocasem a zadníma nohama největšího koně. Je pravda, že některé jeskynní malby zobrazují koně vyloženě šedé či pruhované. V souladu s tím zastává řada zoologů názor, že v posledním glaciálu mohlo Evropu obývat více druhů koní, a dvojnásob to platí o Iberském poloostrově, který měl i v glaciálu faunu pravděpodobně poněkud odlišnou od zbytku Evropy. Jelikož jsou pro nás relevantní koně holocenní, srovnání s pleistocenními jeskynními malbami je spíše ilustrativní.

Pokud jde o tzv. tarpana, není pochyb o jeho nejasné identitě, plně použitelný typový materiál chybí, to jsou holá fakta. Stejně jako to, že divoký kůň je z hlediska taxonomie poněkud abstraktní entita vyžadující korektní redeskripci druhu Equus ferus na základě neotypů holocenních predomestikačních jedinců, nejlépe doplněnou zevrubnými genetickými analýzami. Toť vše, co lze k tarpanovi říci na základě současných znalostí. S ohledem k řadě nových poznatků z poslední doby bude jistě nesmírně zajímavé a poučné sledovat další vývoj našich znalostí a posuny v nahlížení na divoké a domácí koně v letech příštích.