Divocí koně
Pravěcí umělci, kteří svými výtvory zdobili stěny jeskyň, měli pravdu. A teď to dokázaly genetické analýzy: Divocí koně byli hnědáci. Zažitý názor na šedivé zbarvení prvních evropských koní byl mylný.
Jen málokterý živočišný druh sehrál v historii člověka tak důležitou roli, jako právě kůň. Jako jeden z hlavních zdrojů obživy pomohl našim pravěkým předkům přežít drsné podmínky doby ledové. Spolu se sobem a mamutem patřil v některých oblastech starého kontinentu mezi tři nejčastěji lovená zvířata (viz např. nálezy z mladšího paleolitu v lokalitě Vogelherd na jihozápadě Německa). Radiokarbonově datované kosterní pozůstatky koní s prokazatelnými známkami chovu ukazují na počátky samotné domestikace v Ponto-Kaspickém stepním regionu (dnešní Kazachstán, Rusko a Ukrajina) před 5500 lety. Od doby bronzové, kdy byl již rozšířen napříč Evropou, až do roku 1939, byl domácí kůň též jedním z nejdůležitějších nástrojů války. Kůň umožnil bezprecedentní mobilitu lidí, potažmo armád, stejně jako nebývale efektivní kontrolu zdrojů, a rozhodoval tak o vzestupu a pádu celých říší. Bez nadsázky lze říci, že od domestikace koně lidstvo nezadržitelně směřovalo ke globální civilizaci.
Mučivý a frustrující příběh
Přestože domácí kůň provází člověka po několik tisíciletí, poznávání jeho divokého předka je provázeno nedostatkem dokladového materiálu, řadou omylů a nepřesností. Někteří autoři přiléhavě označují 150 let výzkumu koňovitých za velmi „mučivý a frustrující“ příběh, který přilákal řadu vědců a poskytl jim dost (sub)fosilního materiálu na to, aby to stačilo k rozpoutání vášnivých diskusí, a málo na to, aby umožnil dosažení plně uspokojivých závěrů. Podobně by se dal parafrázovat i výzkum divokého předka samotného koně domácího, který byl značně zatížen různými domněnkami a dezinterpretacemi, v literatuře dlouhá léta nekriticky přejímanými.