Paleohippologie ve světle jeskynních maleb…

Problematika zbarvení divokých a prvních domestikovaných koní zaměstnává zoology i hippology po dlouhá desetiletí. Rozvoj laboratorních metod umožňujících rozbor DNA z paleontologických nálezů přinesl v tomto směru množství nových poznatků, ale také dalších otázek. Paleontologové zabývající se faunou čtvrtohor mají výhodu v tom, že řada druhů z údobí kvartéru zůstala vyobrazena a dokumentována v pravěkých kresbách. Interpretace maleb v pravěkých jeskyních však mají z hlediska systematické zoologie řadu úskalí a mnohdy mohou svádět k zjednodušujícím závěrům. Po objevu koně Převalského měli všichni jasno – pískově hnědí koně s tmavými končetinami vyobrazení na skalních stěnách byli důkazem, že poslední divoký kůň – kůň Převalského – byl v kvartéru rozšířen od západní Evropy až po Střední Asii. Tento názor stále přetrvává v řadě publikací a nechybí ani na současných internetových serverech. Dnes už víme, že tomu tak není. Kůň Převalského je nyní většinou považován za endemický druh Džungarské Gobi či za pouhý poddruh hypotetického Equus ferus; někteří odborníci jej dokonce řadí do okruhu plemen domácího koně. S napětím očekávané výsledky genetických výzkumů zatím nepřinesly jednoznačné závěry. Existuje množství různých genetických analýz a kladogramů koňovitých, jejichž výsledky se mnohdy diametrálně liší. A tak se molekulární genetici opět obracejí k světu jeskynních galerií a hledají v nich podporu pro svá zjištění.

Vzhledem k tomu, že se tematika koní a jejich evoluce těší zájmu široké veřejnosti, bývají různé úvahy velmi často medializovány. V poslední době vyšla na toto téma u nás i v zahraničí řada článků. Jedním z nich je článek Divocí koně s podtitulkem – Geny promluvily, byli to hnědáci. Autoři v úvodu velmi poutavě psaného příspěvku píšou: „Genetika tak v podstatě jen potvrdila to, co mohli badatelé už desítky let vidět v jeskynních galeriích pravěkých umělců. Zažitý názor na šedivé zbarvení prvních evropských koní byl mylný.“