Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Životní výročí českých anatomů

 |  6. 12. 2012
 |  Vesmír 91, 698, 2012/12

Je vhodné a takřka povinností nezapomenout na velké postavy české historie každého oboru. Důvodů je několik:

  • jde o osoby, jež byly ve své době – a často i v dalších generacích – velice důležité pro rozvoj a zaměření oboru,
  • jde vesměs o vynikající vysokoškolské učitele, kteří byli svým následovníkům vzorem. Ve svých studentech nechali nezapomenutelné dojmy a výrazně utvářeli jejich odborný, ale hlavně morální profil,
  • jde o osoby, jejichž vliv přesahoval zdi fakulty tím, že působily jako veřejní činitelé na své spoluobčany.

Náš národ zase nemá tolik vynikajících osobností, aby jimi mohl plýtvat a na ně zapomínat. V roce 2012 se scházejí tři osobní výročí:

  • 75 let od smrti prof. MUDr. Karla Weignera (1874–1937),
  • 115 let od narození prof. MUDr. et RNDr. Ladislava Borovanského, DrSc. (1897–1971) a konečně
  • 5. 11. slaví pětadevadesáté narozeniny prof. MUDr. Jaroslav Kos.

Prof. Karel Weigner (na snímku) byl šéfem pražského Anatomického ústavu od roku 1926 do své smrti v roce 1937. Žák neméně slavného Jana Jánošíka pracoval pod jeho vedením od svých studentských dob, habilitoval 3 roky po promoci v r. 1901, mimořádným profesorem se stal v r. 1906 (8 let po promoci). Od roku 1920 vedl samostatné Oddělení pro topografickou anatomii v anatomickém ústavu, jehož šéfem se stal v r. 1926. Weigner svou činností učitelskou změnil zaměření výuky anatomie. Prosazoval vztah anatomie ke klinice, usiloval o to, čemu se dnes módně říká anatomie funkční. Byl přítelem a vědeckým spolupracovníkem všech klinických špiček lékařské fakulty té doby. Prosazoval, že lékař musí vědět, kde hmatat, poslouchat a vůbec vyšetřovat, že chirurg musí přesně vědět, kde musí říznout, aby našel hledanou nemocnou strukturu, a kde nesmí říznout, aby pacienta nepoškodil. Svým pojetím výuky anatomie byl Weigner ve světě výjimečný, pro nás je aktuální tím, že dnešní anatomové se pokoušejí Weignerovy představy realizovat, někdy za cenu znovuobjevování Ameriky. Pro studenty byl Weigner kromě vynikajícími přednáškami cenný tím, že pro ně napsal pětidílnou učebnici topografické anatomie. Tato učebnice byla obávaná pro svůj rozsah, cenná tím, že popisovala i anatomický podklad klinických syndromů, popisovala variety, s nimiž by se mohl lékař setkat atd. Dnes je stále vyhledávána lékaři chirurgických oborů, protože platí úsloví, že „ve Weignerovi se dovíš vše“. Je pravda, že tehdy byla anatomie pilířem teoretické výuky na lékařských fakultách a že jí bylo věnováno mnohem více času než dnes. Kdybychom dnes učili anatomii podle Weignera, tak by se nám studenti pěkně poděkovali, protože rozsah výuky anatomie každá z četných reforem studia vždy snížila....

Weigner nevěnoval svou pozornost jen medikům. Byl propagátorem zdravého způsobu života, propagoval a prosazoval tělocvik a sporty. Byl zakladatelem a organizátorem Ústavu pro výchovu učitelů tělocviku. Antický postoj k životu vyústil k tomu, že Weigner byl i špičkovým funkcionářem Sokola. Kromě těchto aktivit se Weigner silně angažoval i ve výchově umělců a přednášel plastickou anatomii na uměleckých školách.

Weigner byl i oblíbený popularizátor vědy. Jeho přednášky pro laiky, týkající se činnosti mozku, konstituce, tehdy velmi žhavé otázky ras atd. byly hojně navštěvovány. Weigner byl prý vedle ušlechtilého vzhledu i vynikající rétor a jeho přednáška v některém venkovském Spolku lékařů zajišťovala plný sál lékařů ze širokého okolí.

Weigner byl výtečný organizátor, takže vedle organizace výuky tělocvikářů pracoval jeden čas i jako sekretář České akademie věd a umění a svou akademickou kariéru zakončil funkcí rektora University Karlovy v r. 1936. Již dříve byl dvakrát děkanem a proděkanem Lékařské fakulty.

Druhou osobností, kterou si můžeme v r. 2012 připomínat, je profesor MUDr. RNDr.  Ladislav Borovanský. Žák Weignerův a jeho nástupce byl šéfem pražské anatomie od roku 1937 do roku 1970. Borovanský se narodil v Praze 1. dubna. 1897, od dětství však přilnul k jižním Čechám, trávil tam všechny své prázdniny a za Jihočecha se považoval natolik, že jeho pražský původ znali jen nemnozí.

Borovanský byl rovněž velká osobnost. Jednak poněkud změnil pojetí a zaměření anatomie, především anatomie jako vědního oboru. Tak jako Weigner tíhnul i ve vědecké práci ke klinice, tak byl Borovanský ve vědecké práci vlastně zobecňující biolog. Je pravda, že publikoval zásadní práce o lebkách pražského obyvatelstva minulých staletí a že podrobně zpracoval anatomii a vývoj lebky v době před narozením (jeho výzkumy novorozenecké lebky jsou bez citování původního autora součástí všech standardních učebnic anatomie na celém světě), důležitější však je, že Borovanský pátral po funkčních vlivech na strukturu. Jeho práce o vlivu svalové práce na růst a velikost orgánů předběhla dobu o generaci. Byla tištěna česky, a není proto ve světové literatuře citována.

Daleko větší význam Borovanského spočívá v jeho práci učitelské. Jeho přednášky byly pečlivě připravené jako show vypadající jako improvizace a studenti je přijímali hltavě. Když jsem studoval, měli jsme ranní přednášku u profesora Bělehrádka na Albertově a pak byl denní závod po albertovských schodech, aby student získal v anatomické posluchárně dobré místo. V době, kdy se děkany fakulty stávaly osobnosti demokraticky volené, byl Borovanský jednou děkanem (1946) a rok nato proděkanem. Borovanský patřil ve svém zralém věku mezi osobnosti, jež na své okolí působily jen tím, že „někde stály a mlčely“.

V době, kdy se uvažovalo o plánování výzkumu, byli čelní představitelé jednotlivých vědních oborů vyzváni, aby vypracovali dlouhodobou představu o vývoji a směřování svého oboru, dnes by se tomu asi řeklo vize. Většina těchto elaborátů byly bláboly, jež byly zapomenuty dřív, než vyšly tiskem. Borovanského vize předpovídala, že anatomie se jako badatelská disciplíina bude vyvíjet směrem k hledání kauzalit, a to pokusem. Díky Borovanskému je experimentální morfologie a embryologie hlavním výzkumným směrem pražského anatomického ústavu i dnes. Byla doba, kdy se k nám mladíci z Evropy jezdili učit metodiky experimentální morfologie a naši pracovníci jezdili po Evropě učit kolegy.

Ještě jeden aspekt Borovanského díla je důležitý: Borovanský měl takový vliv na okolí, že bylo ctí u něj pracovat. Pod Borovanským se dobře sloužilo: byl nesmírně široce vzdělaný, v každém podoboru anatomie dovedl poradit (jeho paměť byla příslovečná a někdy nebezpečná) a navíc byl velmi tolerantní. Každý zelený začátečník mohl přijít s nejšílenějším nápadem, co by se mělo zkoumat. Vždy byl přijat, dostal vynikající rady, pokud jde o literaturu a metodiku výzkumu. Atmosféra byla v ústavu taková, že se stal badatelským centrem, které nám každý záviděl. Důsledkem této stránky osobnosti Borovanského bylo, že v určitém období byli všichni šéfové anatomických ústavů v Československu Borovanského přímými žáky. Dnešní šéfové jsou již většinou žáci Borovanského žáků.

Třetí osobností, nejmladší a v dokonalém fyzickém i psychickém stavu se nacházející, je profesor MUDr. Jaroslav Kos, emeritní přednosta Anatomického ústavu Lékařské fakulty UK v Plzni.

Profesor Kos se narodil 5. listopadu. 1917 v Dobré Vodě u Pelhřimova. Pražskou Lékařskou fakultu studoval v letech 1936 až 1939, jako student prvních tří semestrů byl žákem profesora Weignera, na kterého rád a s obdivem vzpomíná. Po zavření českých vysokých škol se stal na celou válku dělníkem. Na fakultu se vrátil v roce 1945, začátkem roku 1946 promoval. Pak pracoval v pražském Anatomickém ústavu u profesora Borovanského, se kterým byl v častém odborném i osobním styku do konce Borovanského života.

Jako mladého anatoma, v dnešním pojetí úplného začátečníka, poslal Borovanský Kosa v roce 1947 do Plzně, aby tam založil a vedl nový Anatomický ústav. Kos se osvědčil jako výborný organizátor a vynikající učitel a stal se jedním z otců-zakladatelů plzeňské Lékařské fakulty. Do Prahy zajížděl jednak se s Borovanským radit, jednak mu pomáhat. Když musel Borovanský vyzkoušet lucernové ročníky, které měly přes 3000 posluchačů, zadržených ve studiích válkou, jezdil Kos několik let Borovanskému při zkoušení pomáhat (spolu s ortopédem prof. Otakarem Hněvkovským a královéhradeckým Janem Hromadou). Z té doby znám prof. Kosa osobně a přátelství s ním si velmi vážím. Jako mladý asistent jsem Kosovi mnohokrát přisedal při rigorózech a obdivoval jeho neústupnou vlídnost, trpělivost a přívětivé chování i ke studentům, u nichž bylo od začátku zkoušky jasné, že nemají šanci ji udělat. Proslulý byl Kosův opakovaný výrok: „i tu nedostatečnou si musí student vysloužit“. Pokud jde o způsob zkoušení, byl Kos pro mě vzorem 4578krát.

Plzeňský ústav se pod Kosovým vedením rychle stal střediskem jednak výborné výuky (to je ve výuce anatomie na českých lékařských fakultách běžné), ale i centrem badatelským. Kos měl dar přitahovat k sobě zapálené studenty a mladé lékaře, takže bylo období, kdy pracovníci plzeňské anatomie tvořili Kosovu školu cévní a kostní a především kostně cévní anatomie, provozované jednak klasickými anatomickými technikami, ale ve značné míře i experimentálně. Posrpnová normalizace postihla Kosův ústav snad nejhůře z celého Československa.

Vědeckým zaměřením proslul Kos svými pracemi o cévním zásobení kloubů, o prekapilárním řečišti děložního čípku a dalších sliznic za patologických stavů.

Ve světě proslul profesor Kos vedle svých prací angiologických i studiem meziobratlových kloubů, kde objevil, že výchlipky synoviální vrstvy kloubního pouzdra, prominující do kloubní štěrbiny, se mohou za určitých okolností uskřinout a vyvolat akutní prudké bolesti v zádech – housera.

Jako učitel byl prof. Kos celý svůj aktivní život hvězdou plzeňské fakulty. Přednáší rád a dobře, výborně kreslí. Kosova učitelského umu využili i Dánové. Kos několik let učil anatomii v Dánsku (umí dánsky!), mnohá léta jezdili dánští studenti v letních prázdninách do Plzně na pitevní cvičení. Mezi anatomy je Kos proslulý svou fantastickou pitevní preparační technikou. Když umí anatom mimořádně dobře preparovat, je asi původem z plzeňské anatomie (prof. Stingl z 3. LFUK jako příklad).

Examinátor byl Kos vlídný, ale přísný a studenty byl vždy ceněn a milován. Když jsem byl po operaci na léčení v Mariánských Lázních, tak mi řada mariánskolázeňských lékařů spontánně a s nadšením o Kosově činnosti na plzeňské fakultě vždy v dobrém vyprávěla.

Ač věkem kmet, je prof. Kos dodnes neuvěřitelně svěží fyzicky i duševně, neustále něco bádá, organizuje, přednáší. Vydal překrásnou Anatomii pro výtvarníky, jež byla již ve Vesmíru recenzována. Na anatomických sjezdech měl již několikrát Kos přednášky o oblasti historie české a slovenské morfologie. Přednášky byly zajímavé a navíc cenné tím, že Kos o historii mluví podle vlastních vzpomínek. Po smrti plzeňského histologa prof. Slabého je prof. Kos nestorem československých morfologů a je všemi milován a ctěn.

Jako zapálený vlastenec svého rodného kraje sepsal podrobné životopisy anatomů Jihočechů. Když jsem poznal na cyklistických toulkách Kosovo rodné Pelhřimovsko, tak se mu nedivím…

Při letošní příležitosti je vhodné aspoň se zpožděním vzpomenout čtvrté osobnosti historie naší morfologie, profesora MUDr. Jana Jánošíka, od jehož narození uplynulo loni 156 let a od smrti 85 let. Jan Jánošík se narodil na Moravě v roce 1856, rok po promoci se habilitoval z histologie-embryologie, od roku 1894 do roku 1926 vedl pražský anatomický ústav. Byl to především embryolog, jeho práce byly ve své době světově proslulé hlavně pro objev, že pronefros (trvalý vylučovací orgán nižších obratlovců) se za vývoje zakládá v náznaku i u člověka nad základem dalšího vývojového stupně vylučovacího orgánu, mesonefrosu. Těmito publikacemi se stal Jánošík klasikem, protože ještě v dnešní době jsou jeho práce na toto téma citovány v monografiích, fundovaných literárními údaji staršími, než poskytnou počítačové citační báze velkých knihoven. Pro náš národ má Jánošík význam v tom, že napsal učebnici anatomie člověka. Učebnice byla ve své době moderní, podrobná, její nevýhodou však bylo, že byla psána archaickým, šroubovaným jazykem, kterému by dnešní studenti sotva rozuměli. Jánošík byl histolog a embryolog. Jeho nástupcem se stal prof. Weigner, který byl po všech stránkách jeho opakem: badatel zaměřený na spolupráci s kliniky, člověk společenský, veřejně angažovaný, přístupný pokroku. Je tedy pochopitelné, že tito dva muži si do oka nepadli, abych se vyjádřil hodně eufemisticky.

Ze stručného přehledu o osobnostech minulosti naší morfologie vyplývá, že jsme měli proslulé badatele, vynikající učitele a osobnosti i ve veřejnosti známé. Má tedy dnešní generace morfologů z čeho vycházet.

Redakční poznámka: Jde o nepublikovaný text prof. Doskočila z konce devadesátých let.

Literatura

IN MEMORIAM - PROF . MUDR. MILAN DOSKOČIL, DRSC. (4. 10. 1928–16. 2. 2002)

Když někdo ve dvanácti letech napíše svůj vůbec prvý článek do Vesmíru (Veverka, Vesmír 19 (2), 53–54), a pak po celý život je pilným přispěvatelem do Vesmíru, zaslouží si našeho vzpomenutí. Byly to články (seznam na straně 701) o slepičím vejci, o hypofýze, o vomeronazálním orgánu a mnohé jiné, zasloužil se též o spolupráci s antropology. Hlavní ovšem byla jeho činnost vědecká. V Anatomickém ústavu tehdejší Fakulty všeobecného lékařství (nyní 1. L F UK) strávil padesát let života a významně se zapsal do dějin české i československé anatomie. Demonstrátorem v Anatomickém ústavu se stal v roce 1949, odborným asistentem po promoci v roce 1952, v roce 1961 se s prací o vlivu nervstva na vývoj kostí stal kandidátem věd, v roce 1962 obhájil habilitační práci (růst báze lební u člověka) a v roce 1968 doktorskou práci, věnovanou vývoji hypofýzy u kuřete. V témž roce bylo zahájeno profesorské řízení, vše se však přerušilo po roce 1968. Byl čtyři roky v Oranu jako profesor anatomie a vedoucí anatomického ústavu. V prosinci 1989 mu byl vydán profesorský diplom, v roce 1990 bylo dokončeno jmenovací řízení na profesora a po dva roky byl přednostou Anatomického ústavu 1. LF. V roce 1993 odešel do důchodu, ale v ústavu dále pracoval, v roce 1997 byl jmenován emeritním profesorem. Je autorem nebo spoluautorem 120 prací, hlavně z oblasti regenerace kosterních svalů, osifikace a vývoje kostí, vývoje hypofýzy, vývoje kloubů a variability cév. Je autorem devíti učebnic, řady monografií a kapitol v monografiích a, jak už řečeno, řady publikací populárních. Byl oblíbeným učitelem nejen mediků, ale i lékařů – opakovaně přednášel na sjezdech ortopedů, chirurgů i jiných kliniků. Poznamenal vývoj několika generací studentů a zasloužil se o to, že anatomie je u nás stále živým oborem lékařství. Jeho odborná činnost byla při jeho sedmdesátinách zhodnocena povolanějšími (Sborník lékařský 100, 63, 1999, 100, 61, 1999). Prof. Doskočil se zapsal do dějin české lékařské vědy.

Vratislav Schreiber

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

Milan Doskočil

Prof. MUDr. Milan Doskočil, DrSc., (* 4. 10. 1928) vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. V Anatomickém ústavu 1. Lékařské fakulty UK se zabývá embryologií, experimentální morfologií a biomechanikou pohybového systému. Zemřel 16. 2. 2002

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné